Přivážíte do ČR film Zer, který je o hledání kořenů. Hlavní hrdina Jan – už vlastně Američan – přijíždí do míst, odkud musela uprchnout jeho babička při dersimském masakru v roce 1938. Jste Kurd z Dersimu. Musel jste také hledat své kořeny?

Ne. Film není autobiografický, je tu jen určitá podobnost, kdy jsem až v dospělosti pochopil, že je důležité znát a přijmout svůj původ. V Dersimu jsem se narodil a vyrůstal jsem tam až do svých sedmnácti let. Znám historii kraje a z vyprávnění mnoha pamětníků i historii tureckého masakru alevitských Kurdů v roce 1938. Můj otec jej zažil jako malý kluk. Vyprávěl mi o tom hodně příběhů. Dlouho jsem v sobě nemohl zpracovat to, co jsem slyšel nejen od něj, ale i od dalších lidí v kraji, kteří tu tragédii pamatují.

Dříve turecké úřady vehementně popíraly, že by se nějaké genocidy ať již Kurdů, nebo Arménů či Židů, kdy uskutečnily. Dnes už se o tom mluví?

Nyní už mají lidé více informací. Před dvaceti lety se o tom vůbec nemluvilo. Veřejně se o tom báli mluvit i pamětníci v Dersimu. Ono za to totiž hrozilo vězení. Ve filmu je zachycen fenomén, který jsem vypozoroval. První generace – ti kteří to zažili – se snaží zapomenout. Druhá generace mlčí. A až ta třetí se začíná o problém zajímat. Ptají se pamětníků. Někteří vypráví. A tím se z historie znovu vynořuje to, co vláda chtěla, aby zůstalo zapomenuto.

U nás se o dersimském masakru prakticky nic neví. Přibližte našim čtenářům, co se tam před osmdesáti lety vlastně stalo?