Turecko je dnes jedno velké vězení. Totální diktatura. Režisér přivezl do Prahy svědectví o zmasakrovaném regionu

06.04.2018 11:28

ROZHOVOR V sobotu 7. dubna ve 20:30 proběhne v kině Aero na pražském Žižkově „východoevropská“ premiéra filmu Zer. Dá se říci, že jde o orientální roadmovie tureckou částí Kurdistánu. Na zahraničních festivalech získal film řadu ocenění. Na slavnostní českou premiéru přijel do Prahy i autor a režisér Kazim Öz, který při této příležitosti poskytl ParlamentnímListům.cz rozhovor o životě nejen Kurdů v dnešním Turecku.

Turecko je dnes jedno velké vězení. Totální diktatura. Režisér přivezl do Prahy svědectví o zmasakrovaném regionu
Foto: Archiv vydavatele Vaše věc
Popisek: Turecká vlajka, graffiti.

Přivážíte do ČR film Zer, který je o hledání kořenů. Hlavní hrdina Jan – už vlastně Američan – přijíždí do míst, odkud musela uprchnout jeho babička při dersimském masakru v roce 1938. Jste Kurd z Dersimu. Musel jste také hledat své kořeny?

Ne. Film není autobiografický, je tu jen určitá podobnost, kdy jsem až v dospělosti pochopil, že je důležité znát a přijmout svůj původ. V Dersimu jsem se narodil a vyrůstal jsem tam až do svých sedmnácti let. Znám historii kraje a z vyprávnění mnoha pamětníků i historii tureckého masakru alevitských Kurdů v roce 1938. Můj otec jej zažil jako malý kluk. Vyprávěl mi o tom hodně příběhů. Dlouho jsem v sobě nemohl zpracovat to, co jsem slyšel nejen od něj, ale i od dalších lidí v kraji, kteří tu tragédii pamatují.

Dříve turecké úřady vehementně popíraly, že by se nějaké genocidy ať již Kurdů, nebo Arménů či Židů, kdy uskutečnily. Dnes už se o tom mluví?

Nyní už mají lidé více informací. Před dvaceti lety se o tom vůbec nemluvilo. Veřejně se o tom báli mluvit i pamětníci v Dersimu. Ono za to totiž hrozilo vězení. Ve filmu je zachycen fenomén, který jsem vypozoroval. První generace – ti kteří to zažili – se snaží zapomenout. Druhá generace mlčí. A až ta třetí se začíná o problém zajímat. Ptají se pamětníků. Někteří vypráví. A tím se z historie znovu vynořuje to, co vláda chtěla, aby zůstalo zapomenuto.

U nás se o dersimském masakru prakticky nic neví. Přibližte našim čtenářům, co se tam před osmdesáti lety vlastně stalo?

Dersim je jedna z kurdských oblastí, která se po rozpadu Osmanské říše po 1. světové válce, stala součástí nově vzniklého Turecka. Jde o region položený vysoko v horách na východě dnešního Turecka. Kurdové to místo obývají po staletí. Vzhledem k odlehlosti a těžké dopravní dostupnosti kraje v místě vznikla před 1. světovou válkou něco jako neoficiální autonomie. Kurdové si v Dersimu žili v podstatě po svém. Přetrvávalo zde kmenové uspořádání a na kmenových principech bylo území také spravováno. Sultána v Istanbulu zajímalo, aby z kraje odešly do centra daně. S ohledem na přírodní podmínky už další věci neměl sílu řešit.

Moderní Turecko ale vzniko na úplně jiných principech. Jeho zakladatel Mustafa Kemal Atatürk nějakou samosprávu nebo autonomii neuznával. Budoval jednotný stát, který chtěl všechno kontrolovat a řídit. Na území, kde odjakživa žilo mnoho národů, začal stavět stát pro jeden národ. Všichni se měli zařadit do tohoto nového národa. Měli převzít a používat jeden jazyk, protože pak se z centra lépe vládne. Duchovní život se měl „zjednodušit“ do jednoho náboženství. Atatürk jako turecký důstojník prosazoval nadřazenost mužské síly nad ženami.

Kurdové tyto nové zásady odmítli, protože odporovaly našemu způsobu života a myšlení. A vzbouřili se. V Dersimu vždy žili nezávislí lidé, kteří si chtěli žít po svém. Armáda však rebely krvavě potlačila. A v celé oblasti provedla genocidu. Lidi, kteří něchtěli příjmout za své nové pořádky, povraždila. Když je armáda nemohla ovládnout, tak je zlikvidovala. Šlo o desítky tisíc lidí. Další byli násilně vystěhováni a rozptýleni do jiných částí Turecka.