Přivážíte do ČR film Zer, který je o hledání kořenů. Hlavní hrdina Jan – už vlastně Američan – přijíždí do míst, odkud musela uprchnout jeho babička při dersimském masakru v roce 1938. Jste Kurd z Dersimu. Musel jste také hledat své kořeny?
Ne. Film není autobiografický, je tu jen určitá podobnost, kdy jsem až v dospělosti pochopil, že je důležité znát a přijmout svůj původ. V Dersimu jsem se narodil a vyrůstal jsem tam až do svých sedmnácti let. Znám historii kraje a z vyprávnění mnoha pamětníků i historii tureckého masakru alevitských Kurdů v roce 1938. Můj otec jej zažil jako malý kluk. Vyprávěl mi o tom hodně příběhů. Dlouho jsem v sobě nemohl zpracovat to, co jsem slyšel nejen od něj, ale i od dalších lidí v kraji, kteří tu tragédii pamatují.
Dříve turecké úřady vehementně popíraly, že by se nějaké genocidy ať již Kurdů, nebo Arménů či Židů, kdy uskutečnily. Dnes už se o tom mluví?
Nyní už mají lidé více informací. Před dvaceti lety se o tom vůbec nemluvilo. Veřejně se o tom báli mluvit i pamětníci v Dersimu. Ono za to totiž hrozilo vězení. Ve filmu je zachycen fenomén, který jsem vypozoroval. První generace – ti kteří to zažili – se snaží zapomenout. Druhá generace mlčí. A až ta třetí se začíná o problém zajímat. Ptají se pamětníků. Někteří vypráví. A tím se z historie znovu vynořuje to, co vláda chtěla, aby zůstalo zapomenuto.
U nás se o dersimském masakru prakticky nic neví. Přibližte našim čtenářům, co se tam před osmdesáti lety vlastně stalo?
Dersim je jedna z kurdských oblastí, která se po rozpadu Osmanské říše po 1. světové válce, stala součástí nově vzniklého Turecka. Jde o region položený vysoko v horách na východě dnešního Turecka. Kurdové to místo obývají po staletí. Vzhledem k odlehlosti a těžké dopravní dostupnosti kraje v místě vznikla před 1. světovou válkou něco jako neoficiální autonomie. Kurdové si v Dersimu žili v podstatě po svém. Přetrvávalo zde kmenové uspořádání a na kmenových principech bylo území také spravováno. Sultána v Istanbulu zajímalo, aby z kraje odešly do centra daně. S ohledem na přírodní podmínky už další věci neměl sílu řešit.
Moderní Turecko ale vzniko na úplně jiných principech. Jeho zakladatel Mustafa Kemal Atatürk nějakou samosprávu nebo autonomii neuznával. Budoval jednotný stát, který chtěl všechno kontrolovat a řídit. Na území, kde odjakživa žilo mnoho národů, začal stavět stát pro jeden národ. Všichni se měli zařadit do tohoto nového národa. Měli převzít a používat jeden jazyk, protože pak se z centra lépe vládne. Duchovní život se měl „zjednodušit“ do jednoho náboženství. Atatürk jako turecký důstojník prosazoval nadřazenost mužské síly nad ženami.
Kurdové tyto nové zásady odmítli, protože odporovaly našemu způsobu života a myšlení. A vzbouřili se. V Dersimu vždy žili nezávislí lidé, kteří si chtěli žít po svém. Armáda však rebely krvavě potlačila. A v celé oblasti provedla genocidu. Lidi, kteří něchtěli příjmout za své nové pořádky, povraždila. Když je armáda nemohla ovládnout, tak je zlikvidovala. Šlo o desítky tisíc lidí. Další byli násilně vystěhováni a rozptýleni do jiných částí Turecka.
Režisér Kazim Öz
Proto je dnes Dersim tak opuštěný? Ve filmu je vidět, jak hlavní hrdina putuje krásnou, ale dost liduprázdnou krajinou...
Skutečně tam žije málo lidí. Součástí plánu na ovládnutí území bylo tu oblast úplně vyprádnit od původních obyvatel. Někoho zabili a někoho vyhnali. Rodiny a vesnice rozptýlili po celém Turecku. Někteří museli dokonce do exilu do světa. Podle hesla: Když se nechtějí přizpůsobit, ať vypadnou.
Další věcí, kterou vláda používala, bylo odvezení veškeré výroby mimo region. Aby tam nebyla práce. Aby tam lidé neměli příležitost k živobytí. Aby je tam nic netáhlo. Přesto se někteří časem vrátili. V obcích však chybí střední generace – lidé v produktivním věku.
Příroda, jak ji ve filmu ukazujete, se přímo nabízí k využítí v cestovním ruchu. Proč není oblast turisticky využívána?
Jeden z problémů toho místa je, že je příliš krásné. Je to tragédie krásy. Všichni by to chtěli mít, takže ho nakonec nemá nikdo. Je to jako s moc krásnou dívkou. Všichni ji chtějí, ale nakonec ji nemá nikdo.
Dnes je Dersim jedno z nejřídčeji osídlených míst na světě. Spousta vesnic je úplně prázdných. Takže turistika se nemá pořádně jak uchytit. V místě nejsou lidé, kteří by služby turistům poskytovali. To je důsledek násilných změn, které vláda dělala. Armáda odsud vyhnala místní lidi. Místo sice ovládli, ale stejně jej neumí využít.
Někteří lidé však na místě zůstali. Říkal jste, že sám odsud pocházíte. Jak se Kurdové v místě udrželi?
Dersim je oblast, která je hodně asimilovaná do turecké společnosti. Jedna metoda změny populace je genocida. Druhá metoda je vzdělávání a výchova. Dersim je jedním z míst, kde vzdělávání mělo největší vliv na změnu populace. Skutečně v každé vsi postavili školu. Ale učilo se jen v turečtině. Kurdština byla zakázaná. Začínalo se s tím už ve školkách. Od začáku zákadní školy byly děti dávány do internátních škol.
Cílem samozřejmě nebylo, aby se lépe naučily matematiku nebo fyziku. Cílem je změnit duši. Za kulisou výuky matematiky a fyziky se odehrávala práce na změně myšlení. Do dětí vtloukali, že co je kurdské, to je špatné.
Příběh hlavního hrdiny Jana, který hledá své kořeny, je v přeneseném smyslu vlastně příběh všech mladých lidí z Dersimu. Když jsem byl ve škole, tak jsem také nechtěl mluvit kurdsky. Ale pak jsem pochopil, že přece jen patřím někam jinam.
Je pro Kurdy vlastní kultura a jejich historie důležitá?
Naše kultura pro nás byla vždy velmi důležitá. Naše písně, příběhy, ale i věcné památky a tradice nás formují. Dělají z nás to, čím jsme. Kulturou se odlišujeme od ostatních. Proto se ji také vláda a armáda snažila potlačit a vymazat. Proto zakazovali mluvit a zpívat kurdsky, aby nás donutili ztratit vlastní historii.
Dnes vidíme, že historie se stále opakuje. Stále znova. Kdybychom neměli národní historické povědomí, tak bychom nedokázali nikdy najít řešení. Jen pokud budeme znát historii, tak jednou dokážeme najít řešení problémů, které náš národ sužují.
Jak se dnes Kurdům žije v Turecku? Můžete srovnat dnešek s dobou před Erdoganem?
Každá etapa dějin moderního Turecka měla pro Kurdy nějaké zlé aspekty. Už i v sedmdesátých letech vás mohli zavřít do vězení za to, že jste si na ulici pískal kurdskou píseň.
Když Erdogan nastoupil k moci, tak probíhalo několikaleté období politického uvolnění. V té době se rozběhla jednání o vstupu Turecka do EU. Erdogan velice stál o to dostat Turecko do EU. Jeho strana AKP se proto snažila tvářit jako demokraté. Po čase se však ukázalo, že vstup Turecka do EU nebude možný. Že oba právní systémy jsou prostě příliš odlišné. A některé evropské země začaly otevřeně říkat, že ani nechtějí vstup Turecka do EU.
To byl moment, kdy se už Erdogan nemusel dál tvářit jako demokrat. On viděl, že pokud by v zemi ponechal demokracii, tak by se u moci neudržel. V zemi rostl vliv opozičních stran. I Kurdové se hodně emancipovali. A když viděl, že Turecko do EU nedostane, tak masku demokrata odložil. K tomu došlo asi před třemi lety. Od té doby se zcela změnila atmosféra zemi. Politický režim se velmi rychle proměnil prakticky ve fašistickou diktaturu.
Jak to líčíte, tak Kurdové to v Turecku měli vždy těžké. V čem je pro Kurdy nynější režim jiný než v době před nezdařeným vojenským převratem proti Erdoganovi, kdy zemi skrytě vládla armáda?
Před nástupem Erdogana v zemi vládli nacionalisté. Kurdové byli utačováni jako národ. Vláda potlačovala národní kulturu a jazyk. Kurdové byli potlačováni, protože jsou Kurdové. Erdoganova strana AKP je nábožensky orientovaná strana. Je to hnutí politického islámu. Když odložili masku demokratů, tak se k tomu přidal ještě i náboženský útisk. Oni chtějí ovládnout všechny aspekty běžného života lidí. Chtějí lidem vnutit svoje myšlení. Naprosto ovládnout společnost. Nyní je to už totální diktatura. V posledních třech letech se Turecko změnilo na jedno velké vězení pod otevřeným nebem. Celá země je vlastně vězení. Lidé nemohou říci, co si myslí. Mají strach. A to je vězení, nic jiného.
Nemáte strach říkat veřejně takové věci? Může vás doma uchránit to, že máte ve světě úspěch?
Bát se říkat, co si myslím, je také forma vězení. Je to ztráta svobody. Sice chodíte venku na slunci a třeba v parku, ale už nejste svobodný. Svoboda je, když můžete dělat věci, které chcete.
A jestli mě může v Turecku úspěch uchránit před zatčením? Nemůže. Vždyť řadu členů parlamentu neuchránila ani poslanecká imunita. Uvěznili je stejně jako studenty nebo novináře. Taky soudce a úředníky, kteří kritizovali vládu.
Přesto se pokaždé po zahraničním vystoupení se svými filmy vracíte domů. Neuvažoval jste o exilu?
Exil a život bez domova je také forma vězení. Jen je trochu víc „nóbl“. Člověk může žít různě, ale když někam nesmíte, tak je to problém. Když nemůžete dělat věci, které dělat chcete, tak to je ztráta vaší svobody. Je to vlastně jiný druh vězení. Nemoci jet domů, ke své rodině a k těm, co máte rádi, do svého domova, to je vlastně takové vězení naruby. Mříže jsou nasazené z druhé strany, ale pořád tam jsou. Ty mříže vás dělí od toho, co máte rádi. Svoboda je nejen, když něco děláte, ale hlavně, že to můžete dělat.
Někdy mám strach, ale vím, že tam musím jet.
Rozhovor vedla Jana Maříková
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
