Mnoho Evropanů v současné době nechápe, proč se Turecko, kdysi sekulární stát, pomalu stává znovu zemí, kde má islám velký vliv na politiku a společenské poměry. Vždyť životní úroveň v Turecku je velmi slušná na rozdíl od mnoha dalších států arabského světa (snad kromě pár ropných království) a země se stále více modernizuje. Jak si to vysvětlujete, proč k tomu vlastně dochází?

Turecko nepatří k arabskému světu. Podle ústavy je sekulárním státem necelých sto let, od založení republiky Mustafou Kemalem Pašou, který později přijal příjmení Atatürk. Vedle sebe tam vždy existovala městská sekulární vrstva a venkovské konzervativní obyvatelstvo, kde islám nepřestával hrát svoji tradiční roli. S průmyslovou revolucí a stěhováním venkovanů do měst se jejich způsob života rozšířil i tam. Strany akcentující islám tak začaly v Turecku získávat vliv. Islám svým silným sociálním nábojem oslovuje zejména nemajetné a chudší vrstvy. Na komunální úrovni ovládla tehdejší islamistická strana obě turecké metropole už v polovině 90. let minulého století.

V roce 2002 poprvé velkým rozdílem vyhrála všeobecné volby její modernizovaná odnož, strana AKP Recepa Tayyipa Erdogana (RTE), sestavila jednobarevnou vládu a u moci se drží dodnes. Země pod touto vládou udělala velký hospodářský pokrok. Vedle bohatších tureckých metropolí zbohatla i regionální centra. Vládnoucí strana začala postupně do společenského života zavádět islámské normy. Emancipovala například nošení šátků ve státní službě nebo na vysokých školách, dokonce i v parlamentu. Rozšířila síť středních náboženských učilišť a umožnila jejich absolventům ucházet se o vysokoškolské studium, rozšiřuje studium Koránu.

Zprvu se zdálo, že v Turecku může vzniknout islámská obdoba západního demokratického zřízení, protože i za sekulární byrokraticko-vojenské vlády mělo Turecko i přes pluralitní politický systém dost daleko k západnímu pojetí demokracie a nová vláda působila dojmem, že emancipovala nábožensky smýšlející část populace s tou sekulární. Jejich poměr v Turecku je tak půl na půl, a to také s určitou tolerancí odrážejí volební výsledky.

Islamizace společnosti s důrazem na vzdělávací systém spolu s vypjatým tureckým nacionalismem využil RTE jako výtah k neomezené osobní moci, která byla jeho pravým cílem. Zprvu vykonstruovanými procesy zlomil moc armády, která byla strážcem kemalistického sekularismu, potom odstranil své islamistické spojence, kteří mu v tom pomáhali. Nyní odhodil veškeré skrupule a směřuje k soustředění moci do vlastních rukou.