Umělec Milan Kohout promlouvá k „zastydlým antikomunistům“. Nabízí básnickou sbírku, která je pobídkou k revoluci

Jak vnímáte zvolení Miloše Zemana prezidentem?

Na konci volební „demokratické“ kašpařice byli obyčejní lidé postaveni před zoufalý výběr mezi dvěma rovnocenně hrůznými kandidáty. Oba vyprodukovaní sobeckou, kapitalismem a strachem rozedranou společností, stejně jako tomu bylo v nedávných amerických volbách. Na jedné straně jakási drahošovská rychlokvaška uměle vymodelovaná zájmy horní prokapitalistické ekonomické třídy, na kterou byla zavěšena část mladých voličů snažící se vedrat do zbohatlické vrstvy.

A na straně druhé zemanovská, rovněž prokapitalistická stará fašizující stálice, naplněná nenávistí vůči „nečechům“, nebělochům a uprchlíkům ze západní civilizací vyvolaných válek, ale v očích chudých, stárnoucích a venkovských mas lépe zastupující jejich zájmy. To byl naprosto šílený výběr, na který odmítám přistoupit. Abych se rozhodoval v duchu principu volby menšího zla, je pro mě odporné a sebezáhubné.

Přírodožel se to odehrává v kapitalistické takzvané demokratické společnosti při každých volbách, protože při nich jde vždy jen o manipulaci voličů v zájmu záchrany diktátu vykořisťovatelského kapitálu a statu quo.

Dostal jste se tedy v USA k volební urně, anebo jako správný anarchista nevolíte?

Filosofie anarchismu nastiňuje pro mě jeden z nejpřijatelnějších způsobů organizace společnosti. Svoji dceru jsem dokonce pojmenoval Emma na počest největší anarchistky z americké společnosti Emmy Goldmanové, která na začátku minulého století bojovala za ateistickou a sociálně spravedlivou společnost. Společnost respektující lidská práva všech jejích členů bez ohledu na jejich ekonomickou, etnickou, genderovou či sexuální příslušnost. Za společnost, která nepotřebuje diktát státních mocenských potlačovatelských mechanismů a dokáže si sama spravovat své věci veřejné...

Samozřejmě se zdá, že moje kandidatura na českého prezidenta byla v rozporu s principy anarchistické, žádnou vládní autoritou diktované společnosti, ale jak jsem psal v řadě článků, rozhovorů a i v mé prezidentské vizi, je potřeba přechodného období, než se do anarchistické společnosti propracujeme. A v něm je ještě potřeba dostat do parlamentních takzvaných demokracií zvolené zastupitele, kteří by konečně zatřásli a rozumně skončili s dosavadní trapnou sebezáhubnou mocenskou strukturou a přesvědčili obyvatele o nevyhnutelnosti budoucích ekonomicky a ekologicky únosných anarchistických lokalizovaných uspořádání.

Kdyby byl mezi kandidáty pro mě nějaký přijatelný, tak bych se možná k nejbližší urně, která trčela v New Yorku, vypravil. Ale jak už jsem zdůraznil, odmítám volit menší zlo.

Ve filmu Prezident Blaník – jde o politickou satiru – zosobňujete nejobskurnějšího možného kandidáta na prezidenta. Proč vás Češi nechápou? Analyzoval jste ten vzájemný vztah?

Ve vaší otázce používáte zobecňující slovo „Češi“, což už zavání xenofobií. Jsou mezi „Čechy“ zařazeni třeba Romové, lidé jiných ras a národností, kteří získali občanství českého státu? Já jsem chtěl být prezidentem nejenom takzvaných Čechů, ale všech rovnoprávných obyvatel českého státu, který je přírodožel stále ještě uměle lidmi vymyšlenými hranicemi olemované území, ale na kterém by měl mít právo žít jakýkoliv člověk narozený na naší celé planetě.

V jedné mé performanci jsem přespal na posteli, kterou jsem umístil přes potůček na šumavských hranicích mezi Českem a Německem, takže jsem měl půl těla mezi Čechy a půl mezi Němci. A je jasné, že si toho rozumní ptáci plachtící nade mnou a ryby plovoucí pode mnou vůbec nevšimli, neb jsou pro ně hranice směšným a nepochopitelným idiotismem vymyšleným těmi přitroublými lidmi.

Ano, možná mě spousta „Čechů“ nechápala, ale vím, že jsem měl mnoho fandů, kteří se už dávno netopí v zakyslém lektvaru takzvaného vlastenectví a národovectví. Jak víme z nedávné historie, národismus, neboli nacionalismus, snadno sklouzne do nacismu.

Hlavně tam bylo propíráno vaše sperma ve svěcené vodě, abyste do Poláků zasel ateismus. Nicméně, co byste udělal, kdyby před vámi někdo ejakuloval do poháru vína a vy ho měl vypít v rámci míru?

No, jak mi můžou dosvědčit studenti brněnské Masarykovy univerzity, kde jsem měl jednu přednášku a workshop, jedna z performujících studentek, stojících před božími mukami, se vymočila do krásného poháru a podala mi ho k vypití a já ho hrdinně vyžunkl. Takže dovršení performerských konceptů pro mě nikdy nebyl velký problém. Pro mě je umění neoddělitelnou součástí života, a nikoliv nějakým buržoustským estetickým snobismem. Proto jsem také jako smrtelně vážně myšlený performerský kousek kandidoval na prezidenta.

Co se děje ohledně diktátu náboženství v Polsku, je pro každého racionálně přemýšlejícího člověka, doufám, dostatečnou hrozbou před tím, abychom pustili jakákoliv zrůdná náboženství k moci. Jen si vzpomeňme třeba na nacistického katolického kněze Jozefa Tisa, který se dostal až do prezidentského křesla. Totalitní diktát katolické církve, který je stonásobně pronikavější a vtíravější, než byl jakýkoliv komunistický, neb je postaven na fikcích, víře a ne racionalismu, již dosahuje v Polsku extáze a jejich vymyšlený Ježíš i se svojí stále panenskou matkou – v tento nesmysl musí katolíci věřit, jinak nejsou katolíky – už začíná přepisovat i ústavní zákony.

Můj pokus o proniknutí do tlustých hroších kůží katolických věřících, při kterém by se do jejich organismů dostalo DNA mého ateismu skrze „svěcenou“ vodu smíšenou s mým spermatem, byl jen ironický tah snažící se použít jejich vlastní takzvanou „vědu“, pomocí níž nedávno prohlašovali, že naše mozky jsou geneticky naprogramované k víře v boha. Dokonce tito náboženští šílenci publikovali své pseudovědecké práce v řadě světových časopisů. Takže každý rozumně přemýšlející člověk musel moji performanci pochopit a naprosto s ní souhlasit.

V Česku vám vyšla druhá kniha. Jde o sbírku básní Vztek. Na jejím přebalu jakýsi obludný David šťouchá do ještě obludnějšího Goliáše. To má být znázornění vašeho vztahu k Česku?

Ne, to jsem já, kterak probodávám smradlavý břuch obrovského sobeckého zbohatlického kapitalistického prasete. Což lze samozřejmě přirovnat k příběhu Davida, jednoho z prvních zaznamenaných „teroristů“.

Básnění je kondenzát románového textu. Proto jsem tentokrát zvolil tuto formu sdělení, neboť dnes už máme velmi málo času na probuzení se z tržně oblbující letargie, kterou nám naordinoval v mamutích dávkách současný „demokratický" politicko-ekonomický systém, a revoluční zkratky můžou být řízným sérem proti tomuto jedu.

A jak si můžete přečíst v anotaci knihy, děj básní se přesouvá mezi zkušeností z Ameriky do Evropy a pak opět zpět.

Už zase v rozkročení mezi Evropou a Amerikou. Co tento internacionalismus pro vás znamená?

Jak uvádí řada statistik, tak v současné době kolem padesáti lidí vlastní polovinu světového bohatství. To je naprosto skandální a hluboce ponižující stav věcí na této zeměkouli! To je extrémní projev nového feudálně kapitalistického otrokářství, které využilo pádu socialistických systémů, a kterému jsme tím pádem dovolili se rozlézt do celého světa.
Proto není čas na nějaké dílčí zájmy takzvaných národů a musíme se internacionálně spojit v boji proti tomuto zbohatlickému rakovinovému nádoru a vyrvat ho z těla světového společenství.

V nedávné historii se o to pokusil komunistický marxismus, ale protože se pohádal s komunitním anarchismem, první pokus rozumné levice o nastolení svobodné, spravedlivé, důstojné a bezbožné společnosti zkrachoval a zdegeneroval. Proto musíme tentokrát sevřít znovuzrozené profeudální zbohatlíky v kleštích tvořenými oběma pohádanými stranami.

Právě v anotaci o knize se píše, že ani český společenský systém k vám nebyl moc přívětivý. Můžete to rozvést...

V Česku ještě přežívá kontraproduktivní mnou zvaný „zastydlý antikomunismus“. I spousta mých přátel z bývalé androšské „druhé kultury“ pořád žije v jakési časové jeskynní konzervě, ve které ještě bojují proti stínům jakýchsi estébáků, partajníků, majorů Zemanů, nedostatku banánů a tak dále. A jen málokterý z nich se vypravil z oné jeskyně na denní světlo, aby prozřel a uviděl jasně osvětlený zlořád dnešního světa. K tomuto osvícení je samozřejmě potřeba se vypravit do světa na zkušenou a nedomnívat se, že když se podívám dalekohledem z věže Pražského hradu, tak mi bude jasné, co se na obzoru děje. Už jen z toho důvodu, že je Země zaoblená a dalekohled obsáhne jen území velikosti pokličky zaprděné dukovské kardinálské čepice.

Ostatně oba prezidentští kandidáti, kromě krátkodobých cestiček, nikdy nevystrčili prdel z české kotlinky. Krátkodobé výlety nemůžou nikdy zastoupit zkušenost z žití v jiných kulturách a systémech.

Prý jde o apokalyptické básně. Apokalypsa jakého rozsahu nás očekává?

Na to přece znáte, jako rozumný a vzdělaný člověk, sám odpověď. Co se děje na naší maličké zeměkouličce díky naprosto sebezáhubnému bezohledně konzumnímu kapitalistickému na krátkozraké sobeckosti postavenému politicko-ekonomickému a ekologicky neúnosnému systému, je přece do vesmíru řvoucí. Poprvé v historii lidského zvířecího druhu lidé svým ukrutným sobectvím mění klima na naší vesmírné kuličce a ještě pobízejí své tupé „zastupitelské a demokratické“ vlády k ještě větší devastaci planety, aby si i nějaký sobecký český Novák mohl koupit větší automobil a přepravit si rychle po nových dálnicích prdel ke své boudě daleko za městem a vypláchl si zapařený konečník v soukromém bazénu.

To je přece sebevražedné! A přitom je ještě pořád čas tuto ekologickou apokalypsu zmírnit či odvrátit! Moje básnická sbírka je miniaturní pobídkou k revoluci proti tomuto šílenství. Neboť každému by mělo být jasné, že je revoluce již nevyhnutelná!