Dění kolem prezidentských voleb v USA se znovu zamotalo, když kandidátka Zelených Jill Steinová požádala o ruční přepočítávání výsledků v několika klíčových státech. Překvapil vás tento zvrat?
Psal jsem již dříve, že globalisté se nevzdají a budou tlačit Trumpa ke zdi, tedy ke spolupráci. Toto je jedna z jejich akcí zaměřená na oslabení jeho pozice po vítězství. Nezáleží na tom, zda se s nimi už nějak dohodl. Čím slabší je jeho pozice, tím lépe pro globalisty, protože bude lépe manipulovatelný. Kdyby se jim zadařilo, přičemž nelze vyloučit podvody, korupci a vydírání, mohli by se Trumpa dokonce zbavit a dosadit do Bílého domu bisexuální, feministickou psychopatku Clintonovou.
Současné tažení s cílem vyvolat vůči Trumpovi podezření z volebního podvodu zahájila reprezentantka amerických Zelených Jill Steinová. Tento spolek již dávno nemá nic společného s ekologií, ale je baštou protinárodních trockistů, rasových multikulturalistů a etnicko-sociálních inženýrů v USA i Evropě. Z ekologie, původně nacistické pavědy, udělali především nestydatý kšeft a systémové parazitování různých povalečů a aktivistů na státech pomocí politických neziskovek podporovaných globalisty z EU a USA. Jejich typickými reprezentanty u nás jsou dědic Bursíka a „Biomasy“, arogantní zelený Stropnický se svojí partou neziskovkářů z Kliniky či přátel nacistických sudeťáků z Hnít Brno podporovaný protinárodní globalistickou firmou ANO a její pracovnicí vedoucí „neziskově“ pražský magistrát jako firmu. Stále ještě není dobojováno a můžeme se dočkat různých překvapení, nejen v USA.
V pátek pak přišla informace o smrti vůdce kubánských komunistů Fidela Castra. Jak podle vás tato osobnost poznamenala světové dějiny dvacátého století?
Kolem vousatého Comandante (velitele) je mnoho mýtů. Každopádně se stal jednou z velkých osobností druhé poloviny dvacátého století. My vlastně ani neznáme kubánský pohled na něj. Před listopadem nám jej propaganda líčila jako nadšeného komunistu, poté jako zlého démona a brutálního diktátora. Pravda je podle mého názoru jinde.
Castro byl v mládí jako dítě ze zámožné rodiny původně chudého španělského přistěhovalce – vojáka vychován v jezuitských školách. Založením individualista a válečník a schopnostmi výrazný vůdce, tedy jednoznačná osobnost. Jako student církví ovládaných škol byl antikomunista, ale jednoznačný vlastenec. Za vzor mu dlouhou dobu sloužil španělský tradicionalista a nacionalista Primo de Rivera, zakladatel politického uskupení Falanga, označovaný ne zcela přesně za fašistu.
Rovněž jeho revoluční tažení a ozbrojený boj byly vedeny jako vlastenecké proti vládám, které udělaly z Kuby bezprávnou kolonii ponížených otroků a prostitutek amerických nadnárodních konsorcií a pračku peněz narkomafie. Tehdejší Kubu můžeme označit za předobraz globalistické podoby Evropy prosazované komisaři z Bruselu a protinárodními vládami. Při čtení o korupčních stavebních projektech kubánských proamerických vlád nemohu přehlédnout současnou opravu trasy tramvajového svršku od náměstí Bratří Synků do Michle na Praze 4, kterou by snad dokázaly zorganizovat lépe a provést rychleji a kvalitněji i opice. Samozřejmě pokud by se jim nevyplácelo ji natahovat co nejdéle pod vedením firmy ANO a jejího zeleného klona. Kdybych ji označil za stavbu socialismu, urazil bych předlistopadové stavaře. Kolonie jsou si podobné, mimo jiné, rozsahem účelového rozhazování a odkloňování peněz daňových poplatníků, protože jsou vedeny jako soukromá firma globalistů a jejich reprezentantů, nikoli jako stát ku prospěchu občanské většiny.
Castro používal k udržení své vlády stejné metody jako většina latinskoamerických diktátorů, nicméně ve srovnání s generálskou juntou v Argentině, případně Chile v době Pinocheta to byl hotový humanista. Za brutálního diktátora jej může označit pouze omezený slouha amerických globalistů. Avšak na rozdíl od banánových republik, kde vládli američtí velvyslanci organizující demokratické vojenské převraty, nenechával Castro rozkrádat zemi cizáky, zajistil bezplatné školství a zdravotnictví pro všechny. Proto bylo vůči Kubě jako nebezpečnému vzoru desítky let uplatňováno americké hospodářské embargo, podporované rovněž většinou banánových kolonií. Výsledkem byly samozřejmě různé problémy a poměrně nízká životní úroveň. Kubánci se většinou rozhodli být hrdými a svobodnými, byť chudými lidmi na rozdíl od ponížených, zbabělých, přežraných a zadlužených bezprávných otroků vedených jako dobytek na porážku k multikulturalismu v současné EU. Vůči americkým globalistům však Castro uplatnil i svérázný humor. Jako politické uprchlíky jim poslal prakticky všechny kriminálníky, narkomafiány, prostitutky a blázny, aby obohatili americkou demokracii.
Se socialistickým blokem vedeným Sovětským svazem začal Castro spolupracovat až poté, co se dostal pod tlakem USA do izolace v celé oblasti a Kuba se stala cílem embarga a ozbrojené agrese. Potřeboval zbraně a odborníky a dodávalo mu je i Československo. Výsledkem kombinace sovětské dominance a americké agresivní hlouposti byla doslova nepřirozená hospodářská a vojenská vazba na SSSR a pokračující hospodářská monokultura zaměřená na pěstování cukrové třtiny. Toto spojenectví doslova podrazácky ukončil až proamerický demokrat Gorbačov. Obdobně nízce se zachovala naše polistopadová politická reprezentace.
Obzvláště komické je pozitivní hodnocení Castra z hlediska eurokomisařů. Přitom Castro takovéto arogantní trockistické intelektuály z duše nenáviděl, natož jako vlastizrádce a nepřátele národa, kterému vrátil hrdost. V době, kdy on se svými barbudos (vousáči) bojoval v horách a džunglích, oni se povalovali v kavárnách Havany a po jeho vítězství si drze a vlezle nárokovali nezasloužený podíl na moci. Komisaře a jejich neziskovkáře by pravděpodobně v souladu se zákonem proti povalečství poslal na třtinové plantáže nebo k chovu prasat. Pokud by mu prováděli nějakou multikulturní rasovou islámskou invazi směřující ke zničení národa, neváhal by je jako vlastizrádce či teroristy poslat do vězení. Ve většině zemí Latinské Ameriky je Fidel Castro uznávanou osobností a vzorem vlastence, který se dokázal úspěšně postavit Gringos (pohrdavé označení Američanů z USA). V řadě rodin mají jeho fotografii mezi svatými, spolu s Che Guevarou, což nezmění žádná pomlouvačná propaganda. Názor Latinoameričanů považuji za nejobjektivnější. Čest jeho památce.
Také se tento týden mluvilo o novince z oblasti vojenské techniky, konkrétně o o nasazení bojových robotů v Sýrii. Co mohou do budoucna přinést pro vývoj válčení?
Nasazení bojových robotů v Sýrii odpovídá současným trendům ve vojenství. Globálně můžeme mluvit o další revoluci ve vojenství, dané technologickým pokrokem a zároveň poklesem možností mnoha států z hlediska potenciálu nasaditelných bojovníků. Jde o realitu rozptýleného bojiště bez front. Kolem robotických systémů se však šíří řada mýtů a jsou mnohdy přeceňovány. Z technologického hlediska to stále nejsou roboty, ale dálkově ovládané manipulátory schopné vykonávat určitou činnost s dílčími účelovými vstupy umělé inteligence pouze u vybraných typů.
V praxi se do bojů v Sýrii dostaly již dříve různé robotické systémy, vesměs průzkumné armád Sýrie, Ruska, USA, Turecka a islámských teroristů. V převážné většině jde o bezpilotní letouny a vrtulníky označované v médiích nesprávně jako drony. V současnosti došlo opakovaně k nasazení ruských vyzbrojených pozemních bojových robotů. Rusko má z tohoto hlediska značnou praxi. Již koncem třicátých let tam vyrobili sérii dálkově ovládaných tanků BT-7 a T-26 označovaných jako Teletanky. Tím se po Francouzích stali historicky druhými z hlediska vývoje a výroby pozemních bojových robotů. Už v devadesátých letech se objevily fotografie ruských robotických ženijních tanků na podvozku T-80 s turbínovým pohonem. Umístit na něco takového zbraňový systém není žádný problém.
Ruské bojové roboty nejsou žádný technologický zázrak, samozřejmě pokud se na ně nedívá nějaký africký primitiv s hlavou vymytou islámem. Jak pásový Platforma M, tak kolový Argo vyzbrojené kulomety a granátomety jsou standardní dálkově ovládaná vozidla. Typ podobný Argu dokázala vyvinout i naše armádní pracoviště pod vedením podplukovníka Mazala z brněnské Univerzity obrany. Rusové je však dotáhli k dokonalosti a bojovému nasazení. Nejnovější jejich bojový robot URAN-9 připomíná malý tank vyzbrojený automatickým kanónem ráže 30 mm a různými typy řízených střel. Důležité je, že Rusko našlo pro bojové roboty správné použití v boji proti islámským teroristům, a tím pomáhá vítězně ukončit válku v Sýrii, a ukončit tak islámskou invazi do Evropy.
Pojďme ze světa do ČR. Zde byl minulý týden v politice ve znamení nástupu nového politického bloku Realisté, prezentovaného uznávaným politologem Petrem Robejškem. Jaký podle vás bude jejich osud?
Uvažujete, že budete volit stranu Realisté, kterou založil Petr Robejšek? Anketa
Realisté mají velkou konkurenční výhodu. Je to pan Robejšek, který není namočený ve všemožných ostudných kauzách posledních 25 let a v médiích se projevuje jako slušný a logicky myslící člověk se značným rozhledem. Má vysoký potenciál zařadit se mezi nemnohé osobnosti české polistopadové politiky. Uvidíme, zda zakladatelský tým bude schopen udržovat s ním krok. Tři z nich znám osobně.
Problém Realistů je v tom, že se označují za pravostředovou politickou stranu. Osobně považuji dělení na levici a pravici za zastaralé. Nicméně do takzvané pravostředové skupiny patří oficiálně, kromě levicovější KSČM, všechny ostatní politické strany. Výrazně se od všech liší pouze SPD pana Okamury, kterou lze označit za široce rozkročenou středovou stranu a prezentuje se dlouhodobě jednoznačně jako vlastenecká strana občanské většiny mimo levici či pravici.
Je otázkou, zda a jak se podaří Realistům odlišit od ostatních pravostředových stran a jak o tom dokážou přesvědčit voliče. Na jedné straně se logicky dostávají do střetu se zavedenými partajemi, na druhé s SPD, které mohou konkurovat. Rozhodně jim hrozí nával celoživotních pseudodemokratů a korytářů prchajících ze současných krachujících partají, které nás dovedly na úroveň kolonie. Něco podobného zažila i firma ANO, která je těmito „nezištnými vlastenci“ doslova prolezlá.
Pan Robejšek nepochybně úspěšně vzbudil zájem části voličů nespokojených se současnou protinárodní vládou. Na hodnocení je více než brzy. Lepší názor si budeme moci udělat po odstartování volební kampaně, případně podle výběru spojenců a hlasování ve sněmovně v případě volebního úspěchu Realistů. Máme tedy více než rok času.
Hodně se teď také mluví o prodloužení hospodářských sankcí proti Rusku...
Sankce prosazují americké globalistické zájmy, především zřízení základen na Krymu a Donbasu, ale jejich tíhu nesou státy EU včetně naší republiky. Jejich dopad je destruktivnější, než prozrazují propagandistická média typu ČT24. Evidentním cílem je nevratné nepřátelství mezi EU a Ruskem a ekonomické odpojení EU od Ruska. Reprezentanti globalistů, nejhlasitěji Poláci si kladou za podmínku zrušení sankcí předání Krymu a jeho většinového ruského obyvatelstva do područí zfašizované Ukrajiny. Přitom zamlčují, že zrovna polská vláda zabránila vstupu do Polska tisícům polských Židů pracujících v Německu a prchajícím koncem třicátých let před nacismem a donutila je vrátit se, což pro většinu z nich znamenalo rozsudek smrti. Polští sankční Hujeři posluhující globalistům také zapomněli na genocidu Poláků a nejen Poláků na Ukrajině tamními banderovskými nacionalisty v době druhé světové války i po ní. Sami by na Ukrajině žít nechtěli, ale Rusům to vnucují.
Rusko nemůže Krym s 85 % ruského obyvatelstva vydat zfašizovaným ukrajinským nacionalistům, čímž se sankce prodlužují do nekonečna. Je zvláštní, že zrovna vedení EU to nechápe, když samo nechce ani vyhošťovat islámské kriminálníky, násilníky a teroristy vydávající se za uprchlíky, kteří se vymlouvají, že by byli doma ohroženi. Předání ruské enklávy na jihu Ukrajině, bez ohledu na opakované protesty obyvatel, bylo ostatně ukázkovým zločinem sovětského totalitářství, horším než kdysi Mnichovská dohoda.
Rusko získalo Krym zpět na základě legálního referenda kontrolovaného OBSE v souladu s právem národů na sebeurčení, a pravděpodobně tak zabránilo občanské válce, genocidě a uprchlické vlně, jaké jsme viděli na Donbasu. To vedení EU nevidí, stejně jako problematiku Jižních Tyrol, Severního Irska, Baskicka, Korziky a dalších teritorií, jejichž občané žijí pod cizí nadvládou v rámci údajně demokratické Evropy, nemluvě o genocidě Srbů na srbském území Kosovo, okupovaném islámskými teroristy s podporou USA a EU. Izraelci by se podle jejich úchylných představ měli pravděpodobně vystěhovat do Osvětimi řízené ukrajinskými banderovci a předat svoji vlast a ženy palestinským islámským teroristům. Kde bere EU drzost vměšovat se do ruských záležitostí, když nemá zameteno před vlastním prahem a škodí po celém světě, počínaje arogantním koloniálním přístupem k vlastním členským zemím ve střední Evropě?
Ozbrojenou asistenci při návratu Krymu poskytlo více než 80 % tamních, původně ukrajinských vojáků a policistů, kteří přešli pod ruské velení. Ruští vojáci tam působili legálně na základě bilaterální smlouvy. Rusko za svoje základny na svém historickém území Krymu platilo ropou za výhodnou cenu, odběrem ukrajinské průmyslové produkce a zaměstnáváním 2,5 milionu Ukrajinců v Rusku. Ti se zpět na údajně demokratickou Ukrajinu ovládanou globalistickými oligarchy nehrnou, což ilustrativně popírá propagandu EU i s jejími sankcemi.
Státy EU pravděpodobně nenávratně ztratí velkou část ruského trhu, který postupně převezme Čína a další země včetně USA. Na sankce jako novou studenou válku doplatí především EU. Stane se hospodářsky i bezpečnostně závislejší na USA a energetických surovinách z islámských zemí. Jsem zvědav, jak se ke globalistickému dědictví sankcí postaví Donald Trump, pokud se stane prezidentem. Nicméně Rusko se pod tlakem sankcí nezhroutilo a nezhroutí, zatímco pro EU je to jeden z dalších hřebíků do rakve. To však může mrzet pouze občanskou většinu v Evropě, která je panstvu v Bruselu evidentně lhostejná.
A ještě něco vás v minulých dnech v oblasti vojenství zaujalo?
Zločinné proruské weby si dělají legraci z nejnovější americké válečné lodě USS Zumvalt, což pravděpodobně přivádí pubescentní špičkové experty a analytiky s dlouholetou praxí, zaměstnance státní globalistické neziskovky Evropské hodnoty k pláči. Torpédoborce Zumvalt, jejichž stavba se táhne od roku 2008, jsou ukázkovým dokladem amerického spoléhání se na technologické zastrašování. Objednávka předražených monster, připomínajících obrněnce z doby občanské války v USA byla zredukována ze 32 na pouhé tři. Mají se vyznačovat špičkovými vlastnostmi z hlediska elektronické nezjistitelnosti, označované obecně jako stealth. Lodě této kategorie ovšem začali stavět před více než dvaceti lety Francouzi fregatou Lafayette.
Technologie stealth, na niž americká armáda dlouhodobě spoléhá jako na prvek technologické dominance na bojišti, je však extrémně složitá a nákladná. Efektivita je nejistá, což dokazují sestřely bombardérů F-117 a B-2 nad Irákem a Jugoslávií a nekončící problémy s bojovými letouny F-22 Raptor i novějšími předraženými F-35 Lightning. Raptory neuspěly ani ve cvičných soubojích s klasicky koncipovaným evropským typem Eurofighter, které se prováděly za ideálních podmínek v USA. Problémy jsou také s americkými korvetami LCS 2 konstruovanými rovněž v souladu s technologií stealth. I to může být důvodem drastické redukce objednávky stealthových lodí Zumvalt. První Zumvalt vyšel daňové poplatníky na 4,4 miliardy dolarů a speciální náboje – granátrakety LRAP pro jeho dvě děla ráže 155 mm na více než 800 000 dolarů za kus. Nákup munice byl proto stornován. Hybridní pohon byl koupen v Británii, kde se používá u torpédoborců třídy 45. Jeden z nich nedávno zůstal stát nedaleko afrických břehů, protože jeho pohon se přehřál. Britské námořnictvo to zdůvodnilo tím, že torpédoborce mají být používány v chladných zeměpisných šířkách. Nabízí se jízlivá otázka, zda by Zumvalt neměl být dodatečně vybaven skládacími plastovými stěžni a plachtami. Byly by stealth, úsporné a ekologické. Nicméně, bez ohledu na počáteční problémy, kterými se vyznačuje každá a nová konstrukce, je Zumvalt zajímavým revolučním zbraňovým systémem, který nelze podceňovat a ovlivní konstruktéry po celém světě.
Psali jsme:
autor: Martin Huml
