Hnutí ANO, za které jste kandidoval, vyhrálo v Praze volby a v jedenáctičlenné radě bude mít pět křesel. Na žádném z nich však neusednete, přestože jste byl trojkou kandidátky a dokonce jste v rámci ní získal druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů jen těsně za budoucí primátorkou Adrianou Krnáčovou. Proč jste se tedy pražským radním nestal?

Chtěl jsem tímto krokem pro lidi zvenku podtrhnout, že ne všichni jdou do politiky kvůli tomu, aby získali nějakou funkci. A že se tady našel někdo, kdo se odborně profiluje víc než deset let, ve volební kampani říká, čemu by se chtěl věnovat, ale v momentě, kdy tyto odbornosti, portfolia či rezorty jeho strana nezíská, tak v duchu té své názorové konzistence a zaměření takovou funkci odmítne. A to jsem udělal já. Nedůvěra v politiku a politiky je někdy přehnaná a nespravedlivá, ale většinou, bohužel, na místě. Chtěl jsem přispět ke změně této atmosféry alespoň na úrovni komunální politiky v Praze, a to profesionálním přístupem, svojí otevřeností a komunikativností, ale především tím, že se po volbách budu chovat stejně, jako jsem se choval před volbami. Pro lidi je to elementární zpráva, že volili správně.

O jaká portfolia v radě jste tedy stál a jaká Vám byla nakonec nabídnuta?

Před volbami jsem se prezentoval tématy, ve kterých jsem chtěl udělat něco užitečného pro Pražany, a kterými se zabývám posledních deset let. Jde o finance, sociální oblast – spolupracoval jsem s Národní radou zdravotně postižených ČR, a také vzdělávání. Tyto oblasti byly a jsou moji prioritou, nikoli tedy všechno, co se namane a nabízí, jak to v politice dosud chodívalo. Vzhledem k tomu, že v rámci vyjednávání tyto oblasti buď hnutí ANO nepřipadly jako sociální politika či školství, nebo byl klubem nominován jiný kandidát jako profesorka Eva Kislingerová na finance a rozpočet, rozhodl jsem se, v duchu svého profesního zaměření a v konzistenci se svými předvolebními slovy a principu nelpění na funkci za každou cenu, odmítnout portfolio bydlení a zdravotnictví.