Tečkou za dvěma roky příkazů, zákazů, omezení a opatření se nejspíš stal konec povinnosti nosit roušky či respirátory v hromadné dopravě. Když se za tím pochmurným obdobím ohlédnete, co lze označit za největší zločiny doby covidové?

Za největší zločin považuji ztracené roky dětí a studentů na školách, jejich neuskutečněná přátelství, zážitky, lásky, jejich ztráty a zklamání. To se na jejich generaci podepíše vyšším počtem psychických poruch a onemocnění. Druhé v řadě je omezení sportovních aktivit, které nakonec odradilo miliony lidí – dětí i dospělých – od dalšího sportování a jejich návrat bude velmi komplikovaný. Jako třetí považují „ohýbání“ jak vědeckých poznatků, tak pravidel právního řádu ve prospěch jedné nezpochybnitelné pravdy a na ni navazujících opatření. Vše toto se dělo pod taktovkou politiků, úředníků a nikým nekontrolovaných odborníků, kteří vytvářeli alibi pro politiky bez odvahy prosadit jiná opatření.

Jaké by mělo být hlavní poučení z toho, co se tady ty dva roky dělo a co narušilo životy nás všech? A pro koho: pro politiky, pro každého z nás, pro média?

Poučením by mělo být to, aby se už nikdy neopakovalo to, co jsem uvedl v první odpovědi, ale to určitě politici a mainstreamová media nedovolí, protože by popřeli sami sebe.

Vypadá to, že covid je uzavřené téma, média o něm mlčí, ale na stránkách Charty 2022 nabádáte občany k ostražitosti. Proč? Čeho bychom se měli bát?

Nynější vláda se chová stejně jako předchozí. Dlouho všechny napínala s ukončením povinnosti očkování, ačkoliv to slibovala; prosadila naprosto zbytečně pandemický zákon, drží stav pandemické pohotovosti a připravuje specifická opatření ke covidu, aniž by problém řešila komplexně v kontextu dalších akutních respiračních virových onemocnění. Obhajuje na úrovni Evropské unie covidové pasy, podporuje lobbistické snahy Světové zdravotnické organizace. Vytváří molochy odborníků při Ministerstvu zdravotnictví, přičemž epidemie covidu-19 ukázala, že vytváření „nových skupin odborníků“ na „nové infekce“ není dobrou cestou a je nutné se vrátit nazpět k rozvoji našeho Státního zdravotního ústavu na dobu před jeho likvidací. V době působení pana profesora Rašky byl ústav prestižní institucí, která se plně vyrovnala německému Institutu Roberta Kocha. Minulé vlády decimovaly Státní zdravotní ústav na několik jednotlivých odborníků, z nichž podstatná většina nebyla především zpočátku zapojena do boje s epidemií. Nevytvářejme nové ad hoc struktury a posilujme ekonomicky a odborně již existující SZÚ. Je to běh na dlouhou trať, ale vyplatí se.