Tečkou za dvěma roky příkazů, zákazů, omezení a opatření se nejspíš stal konec povinnosti nosit roušky či respirátory v hromadné dopravě. Když se za tím pochmurným obdobím ohlédnete, co lze označit za největší zločiny doby covidové?

Za největší zločin považuji ztracené roky dětí a studentů na školách, jejich neuskutečněná přátelství, zážitky, lásky, jejich ztráty a zklamání. To se na jejich generaci podepíše vyšším počtem psychických poruch a onemocnění. Druhé v řadě je omezení sportovních aktivit, které nakonec odradilo miliony lidí – dětí i dospělých – od dalšího sportování a jejich návrat bude velmi komplikovaný. Jako třetí považují „ohýbání“ jak vědeckých poznatků, tak pravidel právního řádu ve prospěch jedné nezpochybnitelné pravdy a na ni navazujících opatření. Vše toto se dělo pod taktovkou politiků, úředníků a nikým nekontrolovaných odborníků, kteří vytvářeli alibi pro politiky bez odvahy prosadit jiná opatření.

Jaké by mělo být hlavní poučení z toho, co se tady ty dva roky dělo a co narušilo životy nás všech? A pro koho: pro politiky, pro každého z nás, pro média?