Kolik vám bylo let, když jste přišel z tehdejšího Československa na území dnešního Izraele?

Z Československa jsme se vystěhovali 15. března 1938, to mi ještě nebylo třináct let. Po celou dobu holocaustu jsem žil v Haifě. Chodil jsem tady na střední školu až do osmnácti let. Pak jsem byl členem podzemní organizace Palmach, britské úřady o tom nevěděly, takže jsem získal stipendium ke studiu na univerzitě v Cardiffu. Vrátil jsem se do Izraele v roce 1948, abych mohl bojovat ve válce o nezávislost, pak jsem se do Británie vrátil, abych dostudoval. V roce 1952 jsem se stal členem kibucu Šoval a zůstal jsem v něm 41 let.

Byl jste tedy přímo u zrodu izraelského státu. Když srovnáte dobu, když tu byly jen židovské osady, s dneškem, jak byste popsal ten rozdíl?

Nevěděli jsme, že tu válku vyhrajeme. Vypadalo to špatně. Ale za ta léta jsme vytvořili společnost, která je ve vyspělé technologii na světové úrovni, například kapková závlaha, kterou využíváme, je izraelský vynález, jiné naše vynálezy zachránily miliony lidských životů. Vytvořili jsme kulturu, která změnila kultury všech ostatních zemí. Také v jiných oblastech jsme uspěli, naše hudba, literatura, divadlo jsou v současnosti uznávané celým světem. A to jsme velice malý národ,  Izrael má něco málo přes 8 milionů obyvatel, to je tolik, jako má velice malé předměstí v Šanghaji. Z toho šest až šest a půl milionů jsou Židé.

Považujete za správné rozhodnutí, které učinilo světové společenství v roce 1947 a které dalo vzniknout státu Izrael, i když od té doby trvá mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi konflikt, který vyústil v několik válek a desetiletí trvající násilí, které stojí životy Izraelců i dnes?