V Třebíči se našel už druhý džihádista, jak ho pojmenovala MF Dnes. Student obchodní akademie, který údajně obdivuje Islámský stát, se prý podle novin chystal navázat kontakty s islámskými radikály v Rakousku. Daniel Štrobl, předsedající asociace vojenských psychologů, si myslí, že se jedná u nás o zanedbatelný problém, s nímž si naše bezpečnostní orgány hravě poradí, jelikož v Česku neexistují arabské čtvrti, kde islámský terorismus bují. Dá se s tímto názorem souhlasit? 

Pro tuto chvíli snad ano, ale to ještě neznamená, že to tak musí být na trvalo. Ano, nejsou tady muslimské ulice nebo čtvrti, vlastně tu není kompaktní muslimská komunita, ale, bohužel, není nikde psáno, že to tak zůstane napořád. Muslimů přibývá a radikalizují se, kromě toho je tady trvalý tlak z EU na přijetí imigrantů podle slabomyslných kvót, a ačkoli většina imigrantů zde zůstat nechce, ani to nemusí platit pořád. V zemích západní Evropy vidíme naprosto evidentní snahy o islamizaci, respektive o oslabení většinové společnosti. My jsme zkrátka další na řadě, což je také důvod, proč nesmíme dopustit, aby tady muslimů nějak výrazně přibylo. Připomenu tu slova afrického kardinála, kterého citoval arcibiskup Dominik Duka: „Dokud je muslimů méně než 5 procent, nejsou s nimi žádné problémy, ovšem když dosáhnou 15 procent, chtějí obsazovat klíčová místa ve společnosti, a jakmile jich je 25 procent, začnou požadovat zavedení práva šaría. Bohužel, je zjevné, že v řadě států západní Evropy už se situace nachází mezi druhým a třetím bodem a má tendence se jen horšit. Zemím V4 něco podobného akutně nehrozí, protože nemají početné muslimské komunity, ale jestliže nebudeme tvrdě trvat na tom, že masivní imigraci odmítáme, mohla by situace za pár let vypadat daleko hůř i u nás.

Islámský stát má už „na kahánku“. Spojenci dobyli jednu z jeho bašt Mosul a podobně to dopadne v nejbližších měsících i s jeho dalším významným centrem v syrském městě Rakka. Nicméně spojenecké vojenské síly některých arabských států podporované Američany i Rusy se zatím nechystají Islámský stát zničit v jeho zárodku, tedy v místě jeho vzniku, v takzvané eufratské provincii. Nejedná se ze strany spojenců o zásadní chybu?  

Ta vojenská a politická situace je komplikovaná a myslím, že pro ten krok jsou dobré důvody, které nemusí být na první pohled zřejmé. Dokud se bojuje proti Islámskému státu, tak existuje aspoň jeden společný nepřítel, a tudíž ti zbývající aktéři jeví menší ochotu bojovat mezi sebou navzájem. Nesmíme zapomínat, že v Sýrii existuje Asadův režim, nejrůznější frakce opozice a syrští Kurdové, v Iráku jsou federální síly, šíitské milice a iráčtí Kurdové, svoje zájmy v obou zemích mají USA, Rusko, Turecko, Írán či bohaté sunnitské monarchie. Tak jako tak neustále dochází ke vzájemným bojům a panují velké obavy z toho, co se stane po definitivní vojenské porážce Islámského státu, jelikož je asi iluzorní se domnívat, že tím válka končí. Spíš naopak, dá se čekat, že se opět rozhoří prudké boje takříkajíc všech proti všem. Iráčtí Kurdové si jasně řekli o nezávislost, v čemž mají tichou podporu Turecka, které však rozhodně odmítá jakékoli ambice syrských Kurdů, za kterými ale stojí Rusové. Američané chtějí omezit vliv Íránu a asi by se stále rádi zbavili Asada, což je i hlavní motiv sunnitských režimů. Takže bych to možná celé četl tak, že velmoci ponechají existovat jakýsi obklíčený „zbytek“ Islámského státu, čímž se získá čas na jednání o budoucnosti Sýrie a Iráku. Pokud se nějak dohodnou velmoci, tak už snad nějak dotlačí k dohodě i ty jednotlivé lokální aktéry.