Na konci příštího týdne si připomeneme 30. výročí pádu totalitního komunistického režimu. Kdyby vám někdo v polovině 80. let řekl, že k tomu dojde, věřil byste tomu?
To si tehdy nedovedl představit nikdo. Ale když se podíváme na tu situaci dnes, tak ani teď si nikdo nedokáže představit, jak rychle se režim může položit.
Fotogalerie: - Kolaps v Praze
Přísně historicky vzato, 17. listopad nepřinesl ani svobodu a demokracii, ani pád tehdejšího režimu. Byl pouze jakousi jiskrou, jež zažehla pochodeň toho demokratizačního procesu. Ale byl to proces postupný. Lidé čekali, jak se to vyvine – a teprve když 28. 11. oznámila KSČ, že umožní konec vlády jedné strany, bylo všem jasné, že změna režimu je za dveřmi. Jakou máte vzpomínku na ty revoluční listopadové dny, pane Cílku?
Já mám v zásadě dvě.
Ta první je, jak zvonily telefony, protože já jsem tehdy byl hodně v kontaktu s lidmi, kterým se dneska říká disidenti.
A ta druhá se pojí s demonstrací 18. 11., protože té jsem se sám zúčastnil, byl jsem z toho dost nervózní, tak jsem se zastavil v restauraci U zlatého tygra, kde vždycky sedával Bohumil Hrabal, ptal jsem se ho, co na to říká, a on mi odvětil: „Jděte do prdele.“
Tak jsem se sebral a šel jsem na demonstraci.
Pamatuju si, že shodou okolností jsem se najednou ocitl v čele toho postupujícího davu, a musím říct, že to bylo dost děsivé. Z jedné strany nás totiž zablokovala policie, na Klárově byl pak další kordon policajtů, takže dál jsme se nemohli hnout.
A nad tím vším čněl černoch (Afroameričan) ze CNN, který byl evidentně na takové akce zvyklý, bylo na něm zkrátka vidět, že se tam nudí, byl to profesionál, ale byl z toho prostě otrávenej.
A do toho všeho přijel normální autobus, který si razil cestu mezi těmi lidmi, a nakonec to dokázal tak trochu záhadně projet.
Ale zažil jste tam ty vlny, když ten dav propukl panice, takže to chvíli vypadalo, že to skončí ušlapáním, no bylo to docela dramatické. Neměl jste obavy – jako celá řada Čechů – že se to zase otočí a komunisté chytí druhý dech? Tehdy ještě existoval SSSR, a byť byl v jeho čele liberální Gorbačov, čelil velkým vnitropolitickým tlakům – zejména od lidí spojených s armádou. Nevybavila se vám reminiscence na rok 1968. Neměl jste obavy, že brzy dorazí tanky a v nich „osvoboditelé“?
Po několika dnech už jsem z toho strach neměl, ale zpočátku ano, protože nás z Mánesa posílali zvěstovat tu novinu všude možně po republice, a já jako geolog jsem byl vyslán mezi hutníky a horníky… (smích).
Takže to byla osvěta v šachtě, kam jste sfáral?
No ne tak úplně, nakonec to bylo v pohodě, ale ty první dny jsme se opravdu báli, že to taky může celé dopadnout špatně.
A pak zhruba po deseti dnech jsem byl nucen na divadelním pódiu, tuším v Jablonci, dokonce zpívat s Karlem Zichem. A já zpívat neumím. A tehdy jsem pochopil, že revoluce pro mě skončila, a odešel jsem od toho!
V Československu tehdy panoval revoluční entuziasmus a ohromný optimismus, ta očekávání let nadcházejících byla veliká. Ale už za rok za dva začaly sílit hlasy, že takhle ta demokracie přece vypadat neměla a že za tohle jsme teda klíči zbůhdarma nezvonili. Zažíval jste rovněž určité rozčarování?
Já jsem to začal maličko kriticky prožívat cca po pěti letech a říkal jsem si, že do žádné další revoluce se už aktivně nezapojím.
Stále se řeší otázka, zda jsme se dnes už dokázali konečně vyrovnat s tou komunistickou etapou naší historie. Jak to vidíte vy?
My se v posledních letech pořád babráme v téhle minulosti, která je přitom víceméně vyřešená. Ale to patrně děláme proto, že se bojíme podívat do budoucnosti.
Na celém světě se dnes lidé obávají dvou zásadních věcí – a to je ukradená budoucnost a zplundrovaná planeta.
Takže všechny ty pořady třeba o Janu Palachovi, a budiž jeho jméno pochváleno, jsou vlastně jen únikem před tou budoucností.
Prý se o nás v zahraničí (i v USA) píše a hovoří jako o zemi, kde vážně hrozí návrat totality a centralizace moci – pouze v jiném stylu – slovy Davida Prachaře totality peněz…
Jo, jo, tady zkrátka ta politická nesvoboda byla do jisté míry zaplněná tou nesvobodou ekonomickou. Víte, já nevěřím na demokracii, že vyřeší problém rozdělování peněz a finance vůbec.
Ale to není samozřejmě jenom náš problém, prostě státy, kterým roste DPH, stále produkují neúměrně bohaté a neúměrně chudé.
Jste tedy nespokojený se současnou politickou situací u nás?
Tak to je, jako kdybyste se mě ptal, jestli jsem spokojený s počasím, protože třeba právě na té sametové revoluci můžeme vidět, jak rychle se mohou věci zhroutit. A někdy naopak pomalu. To znamená, že je hrozně těžké odhadnout, jestli má tento aktuální režim před sebou dvacet let nebo pět měsíců.
Dobrá, tak alespoň prozraďte, jestli teď cítíte jasno či polojasno, nebo oblačno s přeháňkami?
No tak já klidně říkám, že s tím současným režimem spokojený jsem, protože znám minulost a umím si představit i jiné scénáře. Takže v tomto kontextu říkám, že máme jedny z nejmoudřejších politiků, jaké jsme kdy měli!
Jak pojmout státní svátek 17. listopadu? Slavit, nebo vzpomínat?
Historii si připomínat musíme. To je málo platné. Ale slavit – mně už se to nechce slavit. Ale zamyslet se nad tím, to ano. Udělat si svodku z analýzy a vybrat ta pozitiva a negativa, jako když to píšete na papír. A pak najednou zjistíte, že není co slavit, ale také že bychom na to neměli zapomenout.
Vzhledem k eminentnímu zájmu politických stran či jiných skupin, nehrozí, že se z toho letošního kulatého výročí stane pouze čiré politikum?
Jak mi řekl jeden politik – smůla této doby je v tom, že když má rozumná politická strana úspěch, tak se do ní okamžitě natáhnou paraziti, kteří ji zevnitř rozloží. Takže dneska můžete zpolitizovat třeba i hraboše. A každá příležitost je k tomu dobrá.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
