Václav Cílek k 17. listopadu: Když se házejí na prezidenta vajíčka, jednou přiletí kámen. Češi nejsou xenofobní, jen dovedou poznat, co je kdo zač

16.11.2015 18:12

OPĚT JE TU 17. LISTOPAD Současný způsob vládnutí nejen u nás, ale prakticky všude v Evropě dospěl do krize. A protože jde o demokratický způsob vládnutí, je to bráno i jako demokracie. Filozof a popularizátor vědy Václav Cílek často slýchává ve svém okolí volání po silné ruce nebo po osvíceném panovníkovi, a i to ho vede k přemýšlení o tom, že by bylo třeba vymyslet nějakou novou politiku. Demokracie je slabá a jednoho dne se ji demokraticky rozhodneme opustit.

Václav Cílek k 17. listopadu: Když se házejí na prezidenta vajíčka, jednou přiletí kámen. Češi nejsou xenofobní, jen dovedou poznat, co je kdo zač
Foto: Hans Štembera
Popisek: Václav Cílek
reklama

Jak jsme si zvykli uvažovat o svátku 17. listopadu a zůstalo v mysli lidí ještě něco z minulého režimu tak, že na něj vzpomínají se zlobou, nebo naopak s nostalgií?

Mám pocit, že všechny státní svátky České republiky jsou v určité krizi. Pamatují na ně politici, ale ostatní lidé mají jen pocit, že se to tak sluší. Odjedou na chatu, hodí se jim ten volný den. Ale zároveň jsou Češi dost zvláštní se svým patriotismem. Sice říkají samé hrozné věci o tom, co to znamená být Čech. Ale uvnitř ti patrioti jsou, jsou vlastenci. Myslím, že tyhle svátky mají dvojí aspekt, tedy že je využíváme především jako další volný den. A když se s někým o něm bavíme, tak to vlastně ani není téma ke konverzaci, ale myslím, že to nakonec vnitřně prožíváme.

Pravidelně s tímto svátkem se oživují debaty o zločinech komunismu, ale i o temnějších stránkách polistopadového vývoje. Myslíte si, že ty diskuse k něčemu přispívají, že pomáhají k lepšímu povědomí lidí o té vzdálenější i poměrně nedávné minulosti?

Myslím si, že to souvisí s celkovou mediální scénou. A ta je taková, že máme pocit, že nám média neříkají všechno – což je naprosto oprávněný pocit, musím říct –, a proto hledáme nějaké alternativní vysvětlení. Ale myslím si, že si většina lidí uvědomuje, co prožila, jaké to bylo a že ani nepotřebuje nějaké potvrzení, nebo naopak zpochybnění. Hodně věcí zůstává nejistých, ale to v naší společnosti, evropské obecně, která je rozdělená – mimochodem islámská je rozdělená ještě mnohem více –, je úplně normální situace. Starší lidé jako já si pamatují období, kdy svět byl jeden. Kdy třeba byla studená válka, byl to jasný stav, na jedné straně Američané, na druhé Rusové, ale tenhle svět se už nikdy nevrátí. Už nikdy nebude svět jen takto polarizovaný, protože v něm je už velké množství skupin. Takže se zase bude hledat něco, jako se hledalo v devatenáctém století po napoleonských válkách, tedy orchestr Evropy, kdy každý nástroj hraje to své, ale celek by měl znít dobře.

I když jsme se 17. listopadem 1989 otevřeli světu, jak si vysvětlit, že výrazná většina obyvatelstva je proti přijímání migrantů, což okomentoval Karel Schwarzenberg jako zamindrákovanost, malost a zaprdlost Čechů. Jsme opravdu takoví a proč nám ani čtvrtstoletí nestačilo k tomu, abychom se změnili a aby se za nás Karel Schwarzenberg nemusel stydět?

Určitá malost v Češích je. Ale mimochodem, v Rakušanech je ještě víc. My to nevnímáme, ale pro Rakousko je pořád ještě téma zrada Čechů v roce 1918, kdy si dovolili vytvořit vlastní stát. To je doopravdy zajímavá věc. Ale co znamenalo otevření světa v roce 1990, to znamenalo také otevřít se mezinárodnímu kapitálu, otevřít se určitému druhu privatizace, to znamenalo, že k nám přišly cizí firmy a trošku i cizí móresy. Ale na druhou stranu vůbec nemám pocit, že by Češi byli xenofobové. Když se podíváte na počet cizinců, kteří žijí v České republice – cizinec je definovaný jako člověk, který se narodil někde jinde –, a sečtete dohromady legální a odhadnete ilegální, tak jsme možná na nějakých šesti stech tisících. Až dosud téměř bez problémů tedy došlo k tomu, že se tu usídlilo okolo šesti procent cizinců vzhledem k té desetimilionové populaci. To je normální evropský průměr nebo kousek pod evropským průměrem. A co se týká migrantů, myslím, že Češi velmi dobře rozlišují migranty, kteří vytvoří ghetto, a tím pádem společensky vyloučenou lokalitu, takže mají obavy z vývoje typu Chánov, ale zároveň Češi rozlišují lidi, jež to ghetto nevytvoří a nějakým způsobem se s nimi smísí. A ti lidé, kteří nevytvářejí ghetto, jsou pochopitelně Rusové, Slováci, Ukrajinci, ale je to také část muslimů, kteří žijí na našem území, třeba z Bosny nebo ze zemí bývalého Sovětského svazu. Takže si myslím, že o cizincích po staletích života ve střední Evropě něco víme.

Mnozí lidé nejen u nás, ale i v Evropě bijí na poplach kvůli velké migrační vlně, která se sem nezvladatelně valí. Prezident Zeman ji považuje za organizovanou, ozývají se hlasy, že se v budoucnu dostaneme pod vliv zcela odlišné kultury a jiného náboženství. Je to velké nebezpečí i pro Českou republiku a třeba i demokracii?

Myslím, že to bude jenom další faktor. Ale hlavní faktor je to, co slýchávám ze všech stran už několik let, že demokracie je slabá a že je složitá. Mám pocit, že jednoho dne se demokraticky rozhodneme demokracii opustit. Vnímám jasně takovou tu byrokratickou složitost tohoto světa. Ale říkám si, že v okamžiku, kdy se stanete disidentem v elektronickém věku, nemáte šanci uniknout, protože už všechno o vás včetně účtenek, pohybů na kontě, je prostě v nějaké evidenci. To znamená, že kdyby nějaký režim chtěl zlikvidovat své disidenty, tak za toho komunismu lidé utekli na venkov nebo se víceméně ztratili nebo se vymkli, ale dnes při elektronické evidenci prakticky všeho se nevyhne nikam, proto si myslím, že z bezpečnostního důvodu je demokracie pořád nejlepším řešením.

Jak jste myslel to, že se demokraticky rozhodneme vzdát demokracie?

Myslel jsem to, že se doopravdy prakticky všude v Evropě, není to jenom u nás, ukazuje, že současný způsob vládnutí dospěl do nějaké krize. A protože současný způsob vládnutí je brán jako demokratický, tak je to bráno i jako krize demokracie. A já slýchávám volání – takové skoro ruské – po té silné ruce, po osvíceném panovníkovi, takže tohle myslím, že v určité chvíli nám ten svět politiky, v němž žijeme, začne vadit. Často si vzpomenu na výrok Petra Robejška, který rád cituji, že ve volbách si můžete zvolit jinou politickou stranu, ale ne jinou politiku. Takže pro mě ten problém v současnosti je právě v tom vymyslet nějakou novou politiku, která by ale byla na demokratických základech, protože těch se nelze vzdát. A jak už jsem říkal, minimálně z důvodu vlastní bezpečnosti.

Česká republika patří mezi bohatší část světa, přesto ani v ní nechybějí samoživitelky, bezdomovci a další sociálně slabí. Jak se tedy v naší zemi v posledních šestadvaceti letech žije a v čem a vůči komu má společnost největší dluh?

To žití má několik aspektů. Na jednu stranu je současná společnost nejbohatší česká společnost všech dob. Druhá věc je ta, že většinu lidí drtí mandatorní výdaje, tedy to, co musejí dát za složenky, za vzdělání, za léky a podobně, a zůstává jim relativně málo peněz. Ale aspoň ty léky jsou, protože jsou země, kde léky nejsou. Teď jsem si mimochodem četl o Afghánistánu a mají zprávy o hladomorech v určitých provinciích. Myslím, že největší dluhy máme v oblasti rodiny a že základ té současné krize Evropy je dán neúplnými rodinami, rozpadajícími se rodinami a malým počtem dětí.

Ing. Miloš Zeman

  • BPP
  • První přímo zvolený prezident ČR
  • prezident České republiky

Ale my jsme zvyklí uvažovat způsobem, že stát má pro nás něco udělat. Ale většina té změny musí začít doma a od nás samotných. Stát určitě zanedbal mnohé, ale my jako jedinci jsme také mnohé zanedbali. Dám konkrétní příklad. Četl jsem studii, která ukazuje srovnání lidí, kteří jsou na Facebooku, a na ty, jež tam nejsou a jejich pocit štěstí. A ukazuje se, že je vyšší u lidí, kteří nejsou na Facebooku. Může to být třeba tak, že ti šťastní Facebook nepotřebují, nemusí to být tak, že Facebook činí lidi nešťastnými. Ale v každém případě je vidět, že lezeme do nějakých pastí, které nám samotným nedělají dobře.

Před rokem byl na Albertově při připomínce výročí 17. listopadu prezident Miloš Zeman zasypán sprškou vajíček od svých odpůrců, kteří mu navíc ukázali červené karty na protest proti jeho počínání ve funkci prezidenta. Prý se za ten rok ještě výrazně zhoršil, a tak je třeba proti němu v protestech ještě přitvrdit. Je dobře, že žijeme v době, kdy každý můžeme vyjádřit svůj názor dokonce tím, že budeme na hlavu státu něco házet?

Víte, o prezidentovi nebo o politicích si můžeme myslet, co chceme. Ale násilná forma přerůstá v jinou násilnou formu. To znamená, že nejdříve házíte vajíčka, ale pak se někdo najde, kdo hodí kámen. Málo platné, prezident byl zvolen, byl zvolen demokraticky, je nutné ho mít v určité, alespoň formální úctě. A myslím, že kdyby k něčemu podobnému došlo, takhle to koneckonců komentovali sami policisté, třeba ve Spojených státech, tak by byli ti dotyční zastřeleni rovnou na místě. A když ne, tak by rozhodně čelili velmi vážnému obvinění. A to Amerika není úplně nedemokratická země.  


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jiří Hroník

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Průmyslník Špicar: Rok 2020 zvládli živnostníci dobře. Nezbývá, než doufat

16:21 Průmyslník Špicar: Rok 2020 zvládli živnostníci dobře. Nezbývá, než doufat

ROZHOVOR „Chci věřit, že je tím posledním,“ říká o právě skončeném lockdownu v rozhovoru pro Parlame…