Opět se přetřásají platy ústavních činitelů. Podle novely, kterou soudci napadli a prezident Petr Pavel vetoval, měly vzrůst platy vrcholných politiků o sedm procent, kdežto platy soudců o méně než jedno procento. Co vy na to?

Nejdříve se budu věnovat problematice platů politiků. Bylo by na to možné reagovat slovy Mistra Jana Husa „psi se perou o kost“ nebo veřejností sdíleným názorem „nenažranost a arogance nezná mezí“. Jenže to tak trochu nedává logiku. Nedělám si iluze o schopnosti těchto výtečníků uvažovat racionálně, ale přece jen – volby jsou už velmi blízko. Pak by se nabízelo „urvi, co se dá, dokud můžeš“. Jenže ani to úplně nesedí. Chováním, které se zdá být iracionální, tedy „okázalou nenažraností“, se vytvářejí podmínky, že s kořistí nebudou mít zmínění politici kam utéct.

Podle mě se nabízí jiné vysvětlení. Politici, které máte na mysli, se pohybují v prostředí, kde je standardním jevem poziční investování – přeměna majetkové výhody v nástroj diskriminace druhého ve stylu „buď ty, nebo já“. Ostatně tento jev, tedy fenomén pozičního investování, považuji za naprosto zásadní pro pochopení současnosti. Má mnoho podob. „Nejměkčí“ formou je takzvaná „okázalá spotřeba“, kterou popsal americký ekonom Thorstein Veblen již na počátku minulého století. Jeho knížka Teorie zahálčivé třídy se tehdy v USA stala bestsellerem.

„Nejtvrdšími“ formami pozičního investování jsou korupce nebo pořizování silových prostředků moci.