Co říkáte tomu, že tak složitě a těžce dohodnuté příměří mezi evropskými státníky, Ukrajinou a Ruskem je stále porušováno a že si separatisté kladou další podmínky, které nebyly součástí dohody podepsané na minském summitu?

Bylo zřejmé od samého začátku, že ta dohoda je pouze křehká naděje. A naděje nebývá vždycky naplněna. Obávám se, že je tomu tak, protože ruský agresor rozumí pouze síle. Musím říci, že tady se mi stýská po Margaret Thatcherové, protože kdyby dnes byla mezi evropskými státníky, tak by řekla, že jediná možná demarkační linie jsou  mezinárodně uznávané hranice Ukrajiny a Ruska.  Všimněte si, jak při minských dohodách pružně německá kancléřka Markelová i francouzský prezident Hollande, ale pak i náš ministr zahraničí, mluvili o demarkační linii jako o něčem, co by mělo začít znovu platit. Ale v civilizovaném světě nemůže platit nic jiného než mezinárodně uznávané hranice. Kdyby dnes mezi evropskými státníky byla například Margaret Thatcherová, tak by do okamžiku, než by Putin uznal mezinárodně uznávané hranice, nepřistoupila na žádné upocené jakoby kompromisy, které zítra Putin poruší.

Nevedou ústupky jen k tomu, že protistrana si klade další a další podmínky, jak ostatně teď vidíme, a je to vlastně takový nekonečný příběh?

Myslím, že západní země jsou v pasti svého vlastního chápání politické kultury. Oni ji chápou tak, že když se něco domluví, tak to platí. Ale v tomto případě jednají s totalitním orientálním monarchou, který uznává pouze sílu. Bohužel tento rozdíl kulturních hodnot ve svém důsledku nahrává Putinovi.

Nejsou Spojené státy americké trochu tvrdší v postoji k ruskému prezidentovi Putinovi?