Hovoří se o tom, že agresivní hrozbou pro Evropu je Rusko. Ale co Turecko? Uniklo, že Erdogan vyhrožoval předsedovi Evropské rady Tuskovi a předsedovi eurokomise Junckerovi, že Evropu zaplaví uprchlíky. Používá migraci jako zbraň na vydírání Evropy? Podporuje Turecko migraci cíleně? Irácký uprchlík žijící v ČR Salman Hasan řekl, že USA cíleně vyvolaly migrační vlnu, aby oslabily Evropu... Co si o tom myslíte?
Problém ilegální migrace slouží nepochybně více hráčům. Turecku jako nástroj vydírání, který má především definitivně přimět unijní politiky k přijetí této země do Evropské unie. Spojeným státům jako nástroj k oslabení Evropy v honbě za jejich globální ekonomickou a finanční nadvládou a bohatým arabským státům oblasti k infiltraci Evropy a k nátlaku na přijetí jejich vlastní energetické koncepce, která z nás učiní de facto vazaly všech jmenovaných. Čím dříve si uvědomíme, že v této válce má Evropa spojence na druhé straně barikády, tím lépe pro nás samotné.
Co si myslíte o Jiřím Ovčáčkovi?Anketa
Nevypadá to tak, že Angela Merkelová teď kope, pokud jde o migrační krizi, za Turecko? Hraje tam roli stále rostoucí vliv německých občanů tureckého původu? Nebo staré spojenecké vazby Turecka a Německa? Co za tím může být?
Německo není suverénní zemí. Německý Kanzler Akte z 21. května 1949 vyjmenovává taxativně oblasti, kde se spolkový kancléř, v našem případě kancléřka, podřizuje pokynům ze Spojených států. Brutální útoky na společenské a hospodářské základy Německa v podobě současné ilegální migrace a likvidační kampaň proti jeho nejvýznamnější firmě, kterou je Volkswagen (11. největší firma světové ekonomiky, která zaměstnává téměř 600 tisíc lidí, včetně těch z České republiky), jsou významným varováním, co může nastat v případě neposlušnosti. Politika vstřícnosti EU vůči Turecku je jednou ze stálých priorit politiky Spojených států, která je prosazována na všech strategických euro-atlantických jednáních. Řekl bych tedy, že otázka současného zcela nesmyslného a protiněmeckého (nebo chcete-li i protievropského) chování Angely Merkel, je tedy spíše výrazem diktátu a bezmoci, než jejího spolčení s Turky.
Též se hovoří o tom, že Erdogan sní o obnovení Osmanské říše. Turecko má druhou nejsilnější konvenční armádu v NATO, má jednu z nejsilnějších konvenčních armád na světě a má prý dokonce silnější konvenční armádu než Rusko. Není i toto příčina, proč se Turecko chová tak asertivně vůči Evropě? Když dám provokativní otázku v nadsázce, dala by se teď turecká armáda (se svými pátými kolonami) zastavit aspoň u Vídně jako v roce 1683, nebo až na Rýně?
Turecko má zajisté silnou konvenční armádu, ale otázka její skutečné hodnoty (jako u všech ostatních armád), nespočívá v její velikosti. Jako vždy rozhoduje kombinace kvality velení, morálního stavu mužstva a technické úrovně výzbroje. A z těchto hledisek bych turecké ozbrojené síly příliš nepřeceňoval. Turecká armáda nepochybně může vzbuzovat obavy u svých sousedů, ale představa její vojenské invaze do Evropy je úsměvná. Aby se však tato představa jednou nenaplnila (stejně jako ostatní typy hrozeb), je potřeba ukončit naše snění a představy o mírovém světě plném spojenců a neutrálů a ihned začít znovu budovat vlastní národní či regionální ozbrojené síly. Říkám úmyslně „národní či regionální“, neboť jak NATO, tak EU v současnosti i v nedávné minulosti neúnavně prokazují, že jsou pouze nástrojem k prosazování mocenských zájmů Spojených států a velkých zemí a vůle, zájmy či názory dalších je vůbec nezajímají.
Turecko v tuto chvíli expanduje hlavně hospodářsky. A jeho geografická sféra zájmů v oblasti nových trhů se téměř přesně shoduje s tou naší. Je jí především Střední Asie a Afrika. Tam bychom měli být připraveni, stejně jako naši předkové na hradbách Vídně, jejich expanzi zastavit.
Psali jsme:
Na druhou stranu se vždy hovořilo o tom, že turecká armáda byla garantem sekulárního státu. Dopustila by konflikt se Západem? Anebo – nemůže vzniknout synergie mezi „attatürkovským“ nacionalismem armády a islámským osmanským imperialismem Erdoganových islamistů?
Je pravdou, že turecké ozbrojené síly byly (stejně jako v mnohých jiných zemích) většinou garantem zdravého politického vývoje. Když už se události v novodobém Turecku řítily ke katastrofě, byli to právě jeho generálové, kteří převzali dočasně výkon státní moci a umožnili zformování nových politických sil. Čím více se však politika Spojených států dostává do vleku přání islamistických vládců Saúdské Arábie a dalších monarchií v Zálivu, tím více budou sílit i velko-osmanští islamisté v Turecku. Jejich touhu po úspěchu, moci a vítězství je potřeba ukojit za každou cenu, aby mohli národu ukázat svojí sílu. K dosažení této iluze má mimo jiné sloužit rozparcelování severní Sýrie a Iráku, izolace Íránu a fixace Egypta v této vznikající ose.
Tradičně sekulární turecké ozbrojené síly hrají v této hře stále trpnější roli a jsou ve vleku událostí. V tomto smyslu si nelze nevšimnout různých čistek a honů na čarodějnice, které Erdoganův režim v tureckých ozbrojených silách v posledních letech cíleně uskutečňuje. Současný náčelník generálního štábu, generál Hulusi Akar získával svoje velitelsko-politické ostruhy především v operacích proti Srbům v Bosně, v Kosovu a Metochii. Ihned po jeho příchodu do čela ozbrojených sil v srpnu 2015 se jejich přístup ke konfliktu v Sýrii začal radikálně měnit a stal se daleko agresivnějším a poplatnějším politickým přáním Erdogana. Sestřelení ruského bojového letounu Su-24 nad Sýrií, aktivní dělostřelecká baráž, chránící teroristy v syrském Azazu nebo vraždění kurdských civilistů v tureckém Cizre jsou zřejmým důkazem, jakým směrem hodlá generál Akar tureckou armádu nadále vést.
Jaké jsou hlavní cíle a národní zájmy Turecka na Blízkém východě? Jaké jsou vztahy Turecka a USA? Nedávno Erdogan poměrně ostře verbálně zaútočil na Američany kvůli jejich podpoře Kurdů...
Všechny politické síly, které chtějí ve vnitřních záležitostech své země udivovat silou (nebo spíše siláctvím), jak to předvádí i Erdoganova AKP, potřebují prokázat svoji sílu v mezinárodních vztazích. Vůči Evropě tím, že jí donutím k přijetí Turecka do EU, vůči Spojeným státům tím, že se vymezí proti jejich podpoře (iráckých) Kurdů, proti slabším sousedům Sýrii, Iráku a Řecku vojenskými provokacemi, podporou teroristů, územní expanzí. Historická zkušenost nás učí, že Turek byl v zásadě vždycky vyděrač a zbabělec, který vystupoval z pozice síly vůči slabším a páchal podrazy proti silnějším.
Cílem velko-osmanské vize, jejímiž dědici se Erdogan a jeho AKP cítí být, je rozšíření území pod tureckým kulturním a politickým vlivem do severní Sýrie, severního Iráku, severovýchodního Íránu a turkicky hovořících zemí a oblastí na Kavkaze. Tato vize zahrnuje i kulturně-politickou restauraci tureckého vlivu v oblastech Bulharska, Makedonie, Kosova a Bosny. Tím by se stalo Turecko dominantním politickým hráčem na Blízkém východě a kontrolovalo by energetické, logistické i migrační přístupy do Evropy. Jedním z hlavních důvodů pokračujících bojů o syrské Aleppo je neochota Erdogana uznat porážku svých spojenců a územní celistvost Sýrie.
Nu, pokud tyto představy evropským politikům nevadí, je důležité, že alespoň vadí jiným, zejména Syřanům, Kurdům, Iráčanům a konec konců i Rusům, kteří u Aleppa bojují za nás. Naše politická reprezentace je tváří v tvář těmto hrozbám buďto nekonečně naivní, anebo, stejně jako paní kancléřka, nesmí konat ve prospěch svých občanů. Hlavním paradoxem potom je, že Turecko může svým členstvím v NATO vtáhnout Evropu do ozbrojeného konfliktu, který bude zcela v rozporu s našimi zájmy.
Psali jsme:
Pokračuje spolupráce Turecka a ISIS?
Takzvaný Islámský stát v Iráku a v Levantě je společným dítětem Spojených států, Turecka a Saúdské Arábie. Pokud by turecká spolupráce s ním a s dalšími teroristickými skupinami nepokračovala, tento patogen na těle Blízkého východu by již dávno neexistoval. Neměl by bojovníky (přicházející právě přes Turecko), zbraně a munici (proudící opět především přes Turecko) ani finance (vybírané hlavně z tureckých bank). My se zde bojíme podat o den později elektronické kontrolní hlášení o měsíční DPH a z celého světa vesele proudí peníze různých islamistických (nikoli islámských) nadací, drogových kartelů (které pašují afghánské opium do Evropy, kudy jinudy než zase právě přes Turecko) a zpravodajských služeb na účty teroristů, operujících v Sýrii. Turecko hraje v dnešním světě mimořádně ošklivou roli a my všichni bychom si to měli uvědomit.
USA a EU říkají, že Asad není demokrat. Jak je na tom s demokracií Turecko?
Chápání pojmů, jako jsou „demokracie“ a „lidská práva“ může být v různých zemích chápáno a vykládáno zcela odlišně od naší představy. Je to jiným kulturním i politickým vývojem a společenským uspořádáním. Ostatně, podívejte se na to, co je vydáváno za „demokracii“, tedy „vládu lidu“ v Evropě samotné. Kandidáty do voleb a jejich pořadí diktují občanům sekretariáty politických stran, pokud se objeví strana mimo současný „establishment“, její kandidáti jsou buďto vyřazeni hluboce nedemokratickým většinovým volebním systémem nebo dohodou „tradičních stran“ proti „vetřelci“ do jejich politického rybníka (viz nedávné regionální volby ve Velké Británii a Francii). A nad tím vším se vznáší nikým nevolené „nevládky“ placené z veřejných prostředků cizích zemí, které si uzurpují stále více kompetencí a vlivu na společenské dění. Domníváte se, že takhle má vypadat demokracie, nebo spíše někdo, kdo káže o demokracii jinému?
Prezident Asad čelí rozsáhlému spiknutí a intervenci proti vlastní zemi a jejím obyvatelům. Očekáváte snad, že si právě teď může dovolit okamžitou liberalizaci politického života v zemi? Paradoxně (nebo možná zase až ne tak moc paradoxně) mu v tom podporou teroristů v Sýrii bráníme nejvíce právě my sami – euroatlantický svět.
Jaký očekáváte další vývoj v Sýrii?
Sýrii pomohla současná krize a intervence na její území v opětném definování vlastních hodnot a v nalezení integrity. Sebevědomí jejího obyvatelstva i ozbrojených sil vzrostlo a popularita prezidenta Asada a jeho spolupracovníků je vyšší než na začátku krize. Nelze však nevidět zničenou ekonomiku, průmysl, infrastrukturu, odliv mozků, rozkol ve společnosti, které tato intervence způsobila. Bude trvat celá desetiletí, než se napraví škody materiální, a celé generace, než se zapomene na škody morální. Přesto, anebo právě proto, se koncept multikonfesní a sekulární Sýrie ukázal jako životaschopný a velmi důležitý pro celý Blízký a střední východ. Jeho vítězství povede postupně k nevyhnutelné porážce nesnášenlivého wahhábismu a vlivu Saúdské Arábie. Budu Sýrii v tomto boji a v procesu její poválečné rekonstrukce rozhodně držet palce a budu jejímu lidu pomáhat a podporovat ho tak, aby se Sýrie opět stala silnou a svébytnou zemí. Je to totiž i v našem vlastním zájmu.
Psali jsme:
V ČR vyvolala určitou kontroverzi otázka křesťanských uprchlíků z Iráku na základě reportáže TV Prima. Zaslouží si křesťanští upchlíci naši pomoc? Měli bychom je přijímat?
Chaldejští křesťané z oblasti Irbílu patří historicky k nejutlačovanějším skupinám obyvatel na světě. Byli terorizováni osmanskými Turky, svými silnějšími kurdskými sousedy, arabskými nacionalisty i současnou hydrou takzvaného Islámského státu. Naši pomoc si jistě zaslouží a nešťastné vyjádření jednoho z nich na tomto faktu nic nemění. Otázkou zůstává efektivita takového postupu, tedy množství vynaložených prostředků v poměru k počtu přesídlených (nikoli ještě nutně asimilovaných) lidí. Pokud by Evropská unie nepodporovala a netolerovala v uplynulých letech destabilizaci existujících státních útvarů a umělou eskalaci násilí (podporovaného jejími vlastními „spojenci“), nemuselo k tomuto stavu vůbec dojít. Z obecně křesťanského hlediska však, samozřejmě, solidaritu s ohroženými lidmi v rozumné míře neodmítám. Z bezpečnostního hlediska je však rozhodně nutné ji omezit na osoby kulturně kompatibilní – tedy jazykově, nábožensky a kulturně blízké nebo jinak asimilovatelné.
Pokud muslimský uprchlík opustí pro něj bezpečnou zemi jako Jordánko, Libanon, Turecko a směřuje do Německa, Švédska, Británie, nestává se z něj ekonomický uprchlík jdoucí za sociálními dávkami a blahobytem? Není lépe pomáhat uprchlíkům na Blízkém východě?
Jednoznačně. Hlavní tíži takové pomoci (zejména vůči sunnitským muslimům na Blízkém východě) však musí nést ti, kdo současnou krizi způsobili, tedy Spojené státy, Turecko a Saúdská Arábie.
Petr Markvart je vystudovaný právník. Ve 2. polovině 80. let pracoval v podniku zahraničního obchodu Technoexport, mimo jiné jako obchodní referent realizace petrochemických investičních celků v Iráku a asistent generálního ředitele. V letech 1989 až 1995 působil v Sýrii jako ředitel blízkovýchodní expozitury – pro Technoexport Praha, později pro německý Südrohrbau Ingolstadt. V letech 1998 až 2001 pracoval pro kanadskou firmu MacDonald Engineering Group Calgary jako ředitel její dceřiné společnosti v Nigérii. Od roku 2002 působí v leteckém průmyslu jako konzultant pro země západní Afriky.
autor: Lukáš Petřík
