Pane doktore, vy přednášíte déle než dvacet let ústavní právo a státovědu na VŠE. Po volbách se vyrojila řada ústavněprávních komplikací. Mohl byste je specifikovat?

Během zániku Československa se na poslední chvíli v České národní radě „spíchla“ ústava (přijata 16. 12. 1992, ČR vznikla k 1. 1. 1993). Ve standardní ústavě by kromě jiného mělo být zakotveno vymezení alespoň základních náležitostí národního státu a v návaznosti na to upraveny pravomoci a působnosti ústavních orgánů. Tak aby zohledňovaly svrchovanost lidu a nesnižovaly „standard“ lidských a občanských práv… výčet toho, co má ústava obsahovat, je samozřejmě obsáhlejší. Katalog základních práv k ní byl „přilepen“ do neuzavřeného celku (tak jako další v ní chybějící ústavněprávní normy), označeného „ústavní pořádek ČR“. Ačkoli z povahy věci je „Česko“ národním státem, v ústavě také nenajdeme zmínku o jeho příslušníkovi či jazyku. Německo má sice jen „Základní zákon“, avšak základní občanská práva jsou v něm zakotvena coby „práva každého Němce“. Když před lety prof. Gerloch navrhl diskusi o zakotvení práva na ochranu národního jazyka v ústavě, strhla se „mediální bouře odporu“.

Co konkrétně míníte „svrchovaností lidu“?