Ve své úvaze Na jakou válku se má Armáda ČR připravit v Armádních novinách uvádíte jako první východ, tedy přesněji hrozbu Ruska. Co přesně Česku od Ruska hrozí?
To nikdo neví. Podíváte-li se ráno z okna a nevidíte ruské tanky, znamená to, že se ruská hrozba nenaplnila. Ale teď vážně. Celý prostor středovýchodní Evropy a Balkánu je bohužel přirozeným prostorem ekonomického, politického, ideologického a někdy i vojenského soupeření mezi velmocemi.
I když s Ruskem nemáme společnou hranici, jakákoliv projekce ruského vlivu západním směrem nás ovlivňuje. Krym i východní Ukrajina jsou daleko od nás a vidíme, co v Evropě i u nás tento konflikt vyvolal. Do jaké míry polarizoval společnost, jaké vytvořil napětí, jak ovlivnil ekonomiku a jaké otevřel otázky o obranyschopnosti. Z vojenského hlediska se musíme připravovat na celou řadu scénářů a tajně doufat, že nás realita dramaticky nepřekvapí. Třeba tak, jak Mnichovská dohoda dokonale rozbila obranné plány první republiky.
Za naopak teoreticky možný útok proti Rusku jste naznačil jakousi trestnou výpravu kvůli opětovnému získání Donbasu a Krymu pro Ukrajinu. Jaká armáda – jak veliká a jak koordinovaná – by takový útok dokázala?
Vojensky Rusko zaostalo, ale co se týče hybridní války – dezinformace, šíření strachu a tak dále – zdá se podle všeho velmi úspěšné. Je to tak, anebo jde jen o více či méně falešný poplach?
Určité problémy ruské armády nemění nic na postavení Ruska jako vojenské velmoci. Ostatně, která armáda problémy nemá? Bez této vojenské síly v pozadí by byla jakákoliv propagandistická válka neúčinná.
Měli bychom také změnit jednostranný a černobílý pohled na propagandu, kam patří také dezinformace a šíření strachu. Propaganda se přece používá v celé historii lidstva, všemi stranami, a to nejen na úrovni států, ale ve všech vrstvách společnosti. Podívejte se na reklamy. Záleží na adresátovi, zda zachová zdravý pragmatický přístup. Zda to dnešní „západní“ společnost – zmítaná hysteriemi všeho druhu, deptaná podsouvanými falešnými pocity viny – dokáže, je těžká otázka.
Psali jsme:
Na svém blogu v iDNES.cz jste se zastával kontroverzních alternativních zpravodajských médií. Můžete v kostce shrnout vaši argumentaci?
Tato otázka sice vůbec nesouvisí s tématem, ale budiž. Položím protiotázku – kdo rozhoduje o tom, zda je médium kontroverzní, nebo ne? Myslíte, že se svéprávný čtenář bude v tomto ohledu řídit nařízením nějakého orgánu?
Nesouvisí jen na první pohled. Bavíme-li se o dezinformacích, většině alternativních médií je právě rozšiřování dezinformací vyčítáno. A odpověď na vaši protiotázku? Rozhoduje o tom jakási velmi špatně ohraničitelná mediální a intelektuální elita. Samozřejmě svéprávný čtenář si dělá obrázek sám a řídí se hlavně svým rozumem...
Nicméně vyvstávají i další otázky. Může být i ten nejpoctivější novinář všude? Nemůže se nikdy stát, že je událost na místě A – třeba královský potomek na houpačce – pokryta celým davem kameramanů i fotografů, zatímco událost na místě B unikne pozornosti? Dokáže novinář vždy správně interpretovat události? Nemůže být někdy tak trochu, středně či úplně zaujatý? Je to vždy jen stroj bez názorů a emocí? Znamená odlišný názor, že se někdo stává kontroverzním?
Nechť si každý odpoví na tyto otázky poctivě sám, a vyjde mu, zda je, nebo není místo pro alternativní média. Nemluvě o tom, že moderní technika napomáhá alternativám. Žil jsem totiž ještě v době, kdy se před některými výročími zamykaly psací stroje a cyklostyly...
Jako další hrozbu jste v úvaze v Armádních novinách uvedl islámské země v linii od severní Afriky po Afghánistán. Co by po porážce Daeshe mohlo odtamtud hrozit?
Pojďme trochu dále do historie. Před íránskou islámskou revolucí to vypadalo, že proces sekularizace, modernizace a „westernizace“ islámského světa je nezvratný a bude se nezadržitelně šířit. Logicky vycházelo, že zastaralé, skoro středověké myšlení, nemůže nijak konkurovat moderní technice, zábavě, svobodě a být nějak přitažlivé pro masy lidí. Bohužel se ukázalo, že jsme se opravdu šeredně mýlili.
Tyto oblasti představují jakési pásmo na rozhraní dvou světů. Zvítězí-li v těchto zemích radikální a ortodoxní islám, zůstane navěky spokojen v těchto hranicích?
Vojenské mise na vzdálených bojištích, jako je Afghánistán, jsou terčem stále větší kritiky. Prý jde už o nesmyslné boje, v nichž umírají mladí muži. Jaký je váš názor?
Je potřeba se poctivě rozhodnout, co doopravdy chceme. Respektive, co chtějí ti, kteří mají moc a měli by mít i zodpovědnost. A je třeba také určit, jakou cenu jsme za to ochotni zaplatit. Co je opravdu důležité?
Zda chceme státy jako Afghánistán doopravdy změnit. Potom musíme mít odvahu na to nasadit masivní zdroje vojenské a hlavně civilní, udržovat stálou přítomnost na celém území a ne jen hlídkovat, motivovat obyvatelstvo ke každodenní práci za důstojnou odměnu, dostat nezaměstnanost na minimální úroveň, vybudovat infrastrukturu, rozbít zločinecké klany, neústupně trvat na dodržování práv a povinností, usilovně vzdělávat ba indoktrinovat obyvatelstvo, postupně vybírat a školit místní reprezentaci. To vše dlouhodobě, možná až po dobu několika generací. A já se ptám, jestli toho je soudobá „západní“ společnost schopná?
Anebo chceme země jako Afghánistán rozdělit a pracovat jen s těmi etniky či národy, které to opravdu chtějí? Či využít jen jejich suroviny, trasy, geografický a ekonomický potenciál – a osudem obyvatelstva se nezabývat? Nebo je chceme ponechat svému osudu a izolovat? Anebo chceme dále bojovat vzdálenou a asi nikdy nekončící guerrillovou válku s jakousi nepatrnou nadějí, že tím udržíme konflikt daleko od našeho území?
Bez jasného a dlouhodobého rozhodnutí se nepohneme z místa. Nepůjde to ani bez opravdové podpory zvoleného plánu ze strany médií, která by musela překročit svůj stín a pochopit, že ničeho se nedá dosáhnout bez problémů.
Hrozbu z jihu spatřujete v neozbrojené migraci s tím, že se může teoreticky změnit v ozbrojenou. V tu chvíli by se jih Evropy změnil v území chaosu s guerillovými boji?
Z hlediska vojenského plánování si nemůžeme dovolit tuto hrozbu vyloučit. Pro kteroukoliv zájmovou skupinu nebo nepřátelskou mocnost, která by toho chtěla dosáhnout, není nic jednoduššího, než dostat na správné místo určité množství zbraní a trochu „povzbudit“ část migrantů, třeba i za pomoci provokatérů.
Jak by se EU měla chovat, aby k tomu nedošlo?
To již bylo mnohokrát opakováno chytřejšími lidmi než jsem já. Za prvé je potřeba dosáhnout dohody velmocí o sférách zájmů v daných oblastech. Podmínkou jakýchkoliv dohod musí být zastavení masové migrace a to i za cenu podpory režimů, které se některým lidskoprávním organizacím nelíbí. Nemusíme se hned naježit. Mají-li se „demokraticky“ dostat k moci radikální náboženské skupiny, není to výhra pro nikoho.
Dále je zcela v ekonomických i vojenských možnostech EU spolu s NATO vytvořit dostatečně velké, slušně vybavené a zásobené bezpečné zóny, které umožní důstojné dlouhodobé přežití se smysluplnou činností i velkých počtů migrantů, dokud se nevyřeší situace v jejich zemích.
V neposlední řadě bude nutné vyřešit situaci v samotné Africe, a to i za cenu nepopulárních opatření. Bez radikálních změn ve využití zdrojů, které Afrika nabízí, se bude situace jen a jen zhoršovat, a to v důsledku populační exploze. Například se udává, že je v Africe zhruba šedesát procent veškeré zemědělské půdy na světě.
Nemůže být žádná diskuse o tom, že stát prostě nesmí rezignovat na kontrolu vlastního území, na udržení přehledu o obyvatelstvu, na pevnou kontrolu těch hranic, kde existuje nebezpečí pašování lidí nebo přílivu populace za jiným než pro stát přínosným účelem. Takový stát by prostě přestal být státem.
Psali jsme:
Hrozbu teroristického útoku na našem území rozviřují hlavně prodejci zabezpečovacích zařízení a ti vědí, proč to dělají. Je však reálná?
Nemyslím si, že to jsou hlavně nějací prodejci zabezpečovacích zařízení. Mezi námi, jak dokáže zabezpečovací zařízení zabránit teroristickému útoku? Na trhu zatím nejsou žádné sci-fi robotické ozbrojené stanice s dnes tak populární, avšak nesprávně prezentovanou, umělou inteligencí, které by teroristu rozpoznaly a zneškodnily ještě před tím, než spáchá útok.
Zda je hrozba reálná? Nevidíme do hlavy teroristům ani jejich plánovačům. Cíle si vybírají oni, ne my. Zatím nepatříme mezi tradiční cíle, ale na druhé straně může k útoku lákat buď trestuhodná nepřipravenost, nebo naopak halasně deklarovaná, ale nikoliv reálná připravenost. Přitahovat může i slabá odolnost obyvatelstva. Můžeme si vybrat, zda do některé kategorie patříme.
Jak by mohl v Evropské unii vypadat neznámý či vnitřní nepřítel?
Kdybychom to doopravdy věděli, mohla by je policie preventivně pozatýkat, než začnou psát „nenávistné příspěvky“ na Facebook... Ale raději nežertujme a položme si závažnější otázky. Existují komunity, které mají tendenci vytvářet oblasti, kde nejsou respektovány zákony dané země? Komunity, které nejsou příliš snášenlivé k ostatním kulturám na území EU? Existují takové komunity, třeba podporované cizími státy mimo EU? Dokud výše uvedené komunity neexistují anebo nejsou na území EU v nadkritické koncentraci, „vnitřní nepřítel“ zřejmě zatím neexistuje. Pokud ano, asi by se měl někdo zamyslet, co s tím.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
