Vaše rodina znala Václava Havla ještě z disentu. Co se vám vybaví nejdříve, když se řekne Václav Havel?

Jako první se mi vybaví dřívější setkávání s ním v bytě na nábřeží než jeho pozdější prezidentské období. Ale potkával jsem se s ním velkou část svého života.

Znal jste Václava Havla lépe než většina společnosti. Čeho jste si na něm nejvíc vážil?

Pro mne bylo podstatné, že Václav Havel byl figurou mimořádně konzistentní, mimořádně ochotnou bojovat za naši svobodu, nasazovat se do tohoto zápasu a díky tomu se stal výrazným symbolem České republiky v zahraničí. Myslím, že je zásluhou jeho, mého otce (disidenta a po roce 1989 předsedy Křesťanskodemokratické strany Václava Bendy – pozn. red.) i řady dalších lidí z disentu, že se jednak o České republice na Západě vědělo a mluvilo se o tom, že tady nějaký odpor existuje, a že tu byli lidé do jisté míry připraveni na převzetí moci v roce 1989.

Někteří lidé i bývalí přátelé z disentu Václavu Havlovi vytýkali a možná i dodatečně vytýkají, když vidí, kam se vývoj šestadvacet let po listopadu 89 ubírá, velkou benevolenci vůči protagonistům minulého režimu, která pramenila zřejmě z obavy, aby nedošlo k nějakému násilí. Vytýkáte mu to také, nebo to nebyla jen jeho „zásluha“, že se za tuto cenu zabránilo násilným střetům?