Před nedávnem jste se zúčastnil coby panelista diskuse „Paradoxy zpravodajských služeb“. Co je podle vás největším paradoxem zpravodajských služeb a práce v nich?
Přiznám se, že jsem slovo „paradoxy“ v názvu diskuse příliš nechápal. Nezdá se mi, že by v problematice zpravodajství bylo více paradoxů než jinde. Ale budiž. Bylo by jistě možné za paradox považovat skutečnost, že díky exponenciálně se rozvíjejícím technologiím je nepřítelem dnešního analytika spíše nadbytek, nežli nedostatek informací. Problémem je se v nich orientovat, třídit je a přisuzovat jim míru důvěryhodnosti. Příkladem budiž, jak se vždy po teroristickém činu zjistí, že policie a zpravodajské či bezpečnostní služby (dále služby) měly pachatele v hledáčku, ale „nedokázaly reagovat“. Problémem je, že policie a služby mají díky internetu, sociálním sítím, platebním kartám, bezpečnostním kamerám, odposlechům mobilních telefonů, satelitním průzkumům atd. v hledáčku každého z nás. Podle této logiky bychom všichni měli preventivně sedět v base. Ale kdo by nás hlídal?
Na konferenci zaznělo varování před další privatizací zpravodajského a bezpečnostního sektoru. Mají soukromé agentury skutečně náskok před zpravodajskými službami jednotlivých států?
Jestli jsem to dobře pochopil, varovná slova na konferenci se týkala skutečnosti, že stát není schopen zaplatit špičkové odborníky v atraktivních profesích, jako jsou například experti v oblasti IT, finančnictví a tak dále. Tohle ale není nový jev. Zde měl výhodu socialistický stát; kdo se narodil finančním géniem, tak se mohl stát maximálně vekslákem nebo nastoupit – často s pomocí StB – do podniků zahraničního obchodu.
A ona varování před další možnou privatizací těchto složek? Jaká jsou rizika?
Samozřejmě, že „privatizace zpravodajského a bezpečnostního sektoru“ má ještě další, mnohem nebezpečnější aspekt. Vznik soukromých informačních kanceláří. Soukromé entitě je dovoleno vše, co není zákonem zakázáno, takže jsou nasazovány tam, kam stát nesmí, či kde se obzvláště bojí odhalení. Většinou se dnes nejedná o prostý sběr informací, ale o propagandu, jinými slovy kydání špíny nebo rovnou tvorbu cílených lží. Stát se vyhýbá zodpovědnosti za své činy. To samé platí stále častěji i pro vojenství. Že by civilní kontrola?
Psali jsme:
V jaké kondici vlastně jsou české zpravodajské služby? Například, když se podíváme na poslední veřejnou část výroční zprávy BIS, nebo podíváme-li se zpětně na kauzu Jany Nagyové a zneužítí Vojenského zpravodajství, ve které padl před nedávnem definitivní rozsudek...
V jaké kondici jsou naše současné služby, nevím. Veřejné části výročních zpráv nemohou o kondici služby vypovídat naprosto nic. Navíc zveřejňování nálezů služeb představuje nebezpečný zvyk, často pro služby vysloveně likvidační. Je tomu tak proto, že – z podstaty věci – jakmile cokoliv pronikne ze služby na veřejnost, zákonitě to získává charakter propagandy, aktivního opatření, ovlivňování mysli obyvatelstva, nazvěme to, jak chceme. A to je výsostně politická doména.
V jakém smyslu tuto pravomoc Nagyová nikdy neměla, jak říkáte?
Zákonem je taxativně vymezeno, kdo služby úkoluje: Vláda a prezident republiky, s vědomím vlády. V případě ÚZSI a VZ se tak děje prostřednictvím příslušných resortních ministrů. Tedy, v případě VZ tak může – jménem vlády – uložit úkol Výbor pro zpravodajskou činnost, předseda vlády, prezident republiky a ministr obrany. Dovedu si představit, že z praktických důvodů bude VZ úkolovat – ovšem přísně s vědomím ministra obrany – ještě náčelník Generálního štábu. Nikdo další. Byl jsem téměř šest let ředitelem VZ, předtím dva roky náčelník Vojenské zpravodajské služby, ale takovou pitomost, aby mne úkolovala nějaká sekretářka, jsem ani neslyšel.
Psali jsme:
Fotogalerie: - Nečasová opět u soudu
Umějí čeští politici služby úkolovat?
To, co se nazývá zpravodajskou komunitou, je tvořeno nejen službami, ale také kontrolními orgány a přes Výbor pro zpravodajskou činnost též vládou. Optimální úkolování služeb vládou musí být následkem jejich permanentního dialogu. Když tedy za služby odpovědný politik služby kritizuje, že jsou k ničemu, střílí si veřejně vlastní gól. Jednou z mnohých povinností předsedy vlády je přece zajistit, aby celá zpravodajská komunita – včetně služeb – řádně fungovala. Po roce 1989 naskakovala novým lidem ve státním aparátu při slově zpravodajská služba kopřivka, ale myslím, že dnes již nebude mezi českými a zahraničními politiky ve vnímání služeb podstatnějších rozdílů. Což nemá znít jako pochvala.
Vzpomenete si na nějaké křiklavé případy, kdy byly české služby zneužity politicky?
Nevím o konkrétních „křiklavých případech“. Všichni si ovšem musíme být vědomi jednoho systémového případu, a to je začlenění ÚZSI pod ministra vnitra. Řečeno ve smyslu výrokové algebry: „Průnikem zákonné působnosti ministra vnitra a zákonné působnosti ÚZSI je prázdná množina.“ Jinými slovy, jak může ministr vnitra úkolovat službu se zahraniční působností? To je vpravdě sovětský model, a tucty ministrů vnitra od roku 1989 nastupovaly do úřadu s poctivým odhodláním s tím něco dělat. Jenže brzy nahlédli, že to nějak nejde. Od objektivních příčin až po praktický pocit, že mít pod sebou speciálně cvičenou instituci vybavenou policejními průkazy se nezřídka hodí.
V souvislosti se službou ÚZSI, kterou jste zmínil, se objevila divoká spekulace, že by mohla stát za twitterovým účtem Julius Šuman, který v předvolebním období vypouštěl kompromitující informace namířené proti osobě Andreje Babiše. Může na tom být něco pravdy?
O tom nevím nic, ale obecně viz má předchozí odpověď.
Psali jsme:
Kdo vlastně řídí nejznámější americkou zpravodajskou službu CIA a komu se tato instituce zodpovídá? Do jaké míry CIA sleduje vlastní autonomní agendu nezávislou například na oficiální politice USA?
Od roku 2004 stojí v čele americké zpravodajské komunity ředitel národního zpravodajství, který se zodpovídá prezidentovi USA a je to ministerská funkce. Stojí v čele 17 amerických služeb (to je ovšem číslo oficiální; služeb se zpravodajskou zodpovědností je v USA více). Ředitel CIA, dnes ředitelka Gina Haspelová, se formálně zodpovídá řediteli národního zpravodajství, reálně ale komunikuje nejen s ním, ale i přímo s prezidentem USA i s Kongresem. Vlastně se dá říci, že reprezentuje službu navenek. Za chod vlastního molochu 22 tisíc (odhad) zaměstnanců s ročním rozpočtem blížícím se 20 miliardám USD je zodpovědný zástupce ředitele CIA. Tvrdit, že organizace s více než 20 tisíci zaměstnanců vybavených rozsáhlými pravomocemi až po „povolení zabíjet“ a s rozpočtem 20 miliard dolarů nemá snahy sledovat vlastní autonomní agendu, by jistě bylo pošetilé a naivní. Otázkou je, jak fungují omezující pravidla.
A jak je tomu v případě USA, kde se služby otáčely proti současnému prezidentovi Donaldu Trumpovi ve věci údajného vměšování Ruské federace do posledních prezidentských voleb?
To je téma na knihu o stovkách stran. Stručně. Služby se neotáčejí proti Donaldu Trumpovi, služby zuřivě bránily – ostatně jako celý Deep State – Trumpově zvolení. Vojensko-průmyslový komplex, politologické a bezpečnostní instituty, akademická obec, služby si tučně žijí ze studené války. Dalo by se říci, do roku 1990 pro nás díky bohu, od té doby bohu navzdory. A teď na scénu přichází Hloupý Honza, pardon Donald Trump, který tvrdí, dost bylo nepřátelství s Ruskem, že vlastně některé zájmy Ruska se blíží zájmům Západu (například terorismus), že dialog by mohl být lepší než harašení stále nákladnějšími zbraněmi, a že uspořené peníze by se mohly vynaložit na zbědovanou domácí infrastrukturu, rozvoj domácího průmyslu a podobně. A představme si, že prostý volič s tím nadšeně souhlasí! Když pak génius Hillary Clintonová ve volbách prohrála, tak to nemohlo být samo sebou, někdo to musel nějak zařídit. No, ovšem přeci. Rusové, se kterými se ten padouch chtěl domluvit.
Psali jsme:
Mají služby dostačující samoregulující mechanismy, které například znemožní možnému zneužíti jejich kapacit ze strany samotných operačních důstojníků nebo zájmových skupin operujících uvnitř služeb?
Myslím, že služby takové mechanismy mají. Zájmem běžných zpravodajských důstojníků z 99 % je dobře pracovat a zjišťovat pravdu. Zní to naivně? Ne, když si uvědomíme, že vycvičit a vytrénovat zpravodajce je náročný a dlouhodobý proces, práce sama o sobě je zajímavá, a nejvíce vzrušující je přece odhalování podstaty. Vidíte, tady máte další paradox zpravodajských služeb. Špion nelže! Tolik se při odhalování pravdy nadřel, tolik riskoval, nezřídka ztratil rodinu a kamarády – a pak by měl lhát jako kdokoliv jiný?
Jak hodnotíte bezpečnostní situaci v Evropě z hlediska napětí Rusko vs. NATO a pozice České republiky v tomto duálním systému?
Osobně jsem zastáncem realistické školy zahraniční politiky. Zde bych zmínil několik jejích premis. Všechny fungující státy mají několik základních zájmů, ty se se zájmy mého vlastního národa/státu vždy částečně kryjí, částečně se liší. Základní zájmy velkých hráčů musejí být alespoň bazálně nasyceny, jinak mezinárodní systém postrádá stabilitu. Tento mezinárodní systém v sobě ukrývá zjevný paradox – všechny suverénní státy jsou si formálně rovny, ale nakonec vždy hrozí právo silnějšího. Co je v zájmu státu významu a síly ČR? Stabilní mezinárodní systém, ve kterém funguje mezinárodní právo. Toho je třeba dosáhnout uměřenou a rozumnou, ale současně aktivní zahraniční politikou.Tedy konkrétně, je dobře, že jsme součástí NATO. To nám poněkud řeší nedostatečnou velikost. Zahraniční politika USA/NATO ovšem musí respektovat bazální zájmy dalších hráčů, v Evropě především Ruska. Snahy o přijetí Ukrajiny, Gruzie a některých dalších států do NATO nesmyslně Rusko znervózňují, přesuny vojenských kontingentů stále blíže k ruským hranicím jsou pouhou provokací, z vojenského hlediska Alianci navíc oslabující! Představme si analogii. Společné rusko–čínské manévry v Mexiku a v Kanadě u hranic s USA. Jaká by asi byla reakce Washingtonu?
Co je podle této mé teorie základním úkolem české diplomacie nyní? Řešit ještě stabilitu mezinárodního systému. Ve smyslu výše naznačeném – vyhledávat spojenectví uvnitř NATO a patrně i EU, a ovlivňovat politiku obou těles žádoucím směrem, tedy od konfrontace k dialogu s Ruskem.
Psali jsme:
V současnosti se stále více hovoří o dezinformacích a proruských serverech. Varují před nimi nejen četná média, ale i BIS. Vede proti nám Ruská federace skutečně informační válku, jak zaznívá?
Informační válka je termín, který bychom si asi museli nejdříve definovat. Držel bych se spíše méně silného výrazu propaganda a propaganda je přece základem politiky. Každý politik, každá strana, hnutí vysvětluje své názory, přesvědčuje ostatní, aby se s nimi ztotožnili a přijali je za své. Každý pastor propaguje svého Boha. Každý fungující stát propaguje svou krajinu, pamětihodnosti, umění, vědu, sport, politiku, armádu, svůj způsob života, hodnoty, své cíle, základní zájmy. Tedy i Ruská federace. Otázka je tato: Vede Rusko proti nám nepřiměřenou propagandu, například znatelně větší než USA? Vede například Čína v ČR větší propagandu než USA?
Nevím, co ví BIS. Já vím, že již skoro před 20 lety 6 největších amerických mediálních společností (GE, News-Corp, Disney, Viacom, Time Warner a CBS) kontrolovalo 90 % toho, co v USA můžete číst, slyšet nebo vidět. Prokazatelně to jsou všechno firmy mající blízko k vládě a k vojensko-průmyslovému komplexu. Studie Sonoma University v Kalifornii zase uvádí v roce 2016, že 80 % článků v základních sdělovacích prostředcích je dílem či reflektuje názory státem organizované PRP (Public Relations Propaganda). Google, Facebook, Amazon ovládají internet. Spojené státy mají HNP (podle parity kupní síly) více jak pětinásobný než Rusko. Opravdu, při všem, co bylo řečeno, věříme, že Rusko vynakládá na propagandu výrazně více nežli Západ? Nepřijde mi to možné.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
