Pane doktore, vlivné neziskové organizace rozjely masivní útok proti plánovanému zákonu na jejich zprůhlednění. Padla zde kosa na kámen v tom smyslu, že bylo odhaleno jakési „jádro moci“ nebo alespoň vlivu?
Samozřejmě že nejde o nic jiného než o peníze. A to v dobrém i špatném slova smyslu. Někdy je motivem bohulibá činnost, jindy vychytralost, ale vždy jde jen o to, jak se dostat k peněžním účtům nebo k hotovosti. Léta přispívali členové naší rodiny na školáky v Indii a v Ugandě, protože jsme si všichni mysleli, že je to třeba. Viděl jsem ale také děti z chudých rodin v Laosu, kde mi můj německý průvodce radil, abych těmto školákům dával raději školní sešity a pastelky, protože peníze jim jejich rodiče a opatrovatelé hned jak přijdou domů seberou.
A to šlo o věci nesrovnatelné s počínáním Člověka v tísni nebo Adry, založené Církví adventistů sedmého dne. Nebo dokonce Nemesis. Jistě všechna tato snažení mají ve svém programu různou míru altruismu, ale také víme, že i v té Ugandě a v mnoha jiných zemích tato dobročinnost, lidumilnost, nesobectví a filantropie mohou být, a často také jsou, provozovány různými šejdíři a egoisty. Proto by se mělo zkoumat, kdy jsou neviditelné hranice mezi filantropií a sobectvím, usilování o dosažení osobního prospěchu na úkor druhých aktuální.
Zejména to pak je typické u tzv. politických neziskových organizací, které jsou nátlakovými skupinami, stojícími mimo stranický politický systém, a prezentujícími se jako obecně prospěšné. Myslíme si, že existuje dost právních přepisů, které jsme měli v našem právním řádu dávno před zveřejněním nápadu Donalda Trumpa a Elona Muska, podle kterých by mohly soudy a u nás MV ČR jednat a rozhodovat. Dovolujeme si konstatovat, že tak až na výjimky nečinily a nečiní a bude zajímavé, jak bude pobíhat diskuse o přijetí této zpřesňující normy. To, že už se vede o ještě nepředloženém a nenapsaném zákonu spor, zda odpovídá „ruskému“ (Putinovu) právnímu předpisu, nebo americkému Foreign Agents Registration Act (FARA), svědčí o tom, že existují skupiny osob, které nemají čisté svědomí nebo nevedou řádné účetnictví.
A hlavně se chtějí vyhnout povinnostem, které znají všechny na MV ČR registrované politické strany, které vědí, že nedodržování takových pravidel a předpisů znamená zákaz jejich činnosti a v druhém stupni jejich rozpuštění.
Dovolte laciné srovnání: Může v případě neziskovek jít o taková štědře placená „agitační střediska“? A proč „agitačním střediskem“ nejsou politické strany, ale nějaké organizace vyživované cizinci a miliardáři?
Agitační střediska bylo novum, které po druhé světové válce vstoupilo do české a slovenské politické terminologie vedle pojmu agitpropčíci (propagandisté) s nepřehlédnutelnou rozhodností. Nebylo to zase nic jiného, než pressure-groups, které měly vytvářet zdání všelidového principu moci a vzájemné spolupráce. Také tyto nápady mohly být, a často také byly, zneužívány mocí na různé úrovni, nátlaku na rozhodování o věcech centru nepohodlných. „Psům psí smrt“ posloužilo jako nástroj masové agitace při politických procesech s různými „zrádci a zaprodanci“.
Dnes si myslíme, že takto se mluví o létech dávno minulých, ale kdo občas naslouchá diskusím našich politiků, a kupodivu i političek, jistě dobře ví, že tak daleko ztraceni v rozhovorech zase nejsme.
„Ruský zákon“. Tento „narativ“, jak se dnes říká, zaujali odpůrci zákona. Viděl jste už někdy, aby se něčí život tak moc točil na tom, že nesmí v sobě mít nic „nějakého“ – v tomto případě „ruského“?
Je to takový stále se vracející „pláč Koruny české“. Pamatuji si, jak nám paní učitelka v obecné škole vysvětlovala, že slovo Němec, by se nemělo psát s velkým N, na rozdíl od jmen jiných národů. Dokonce byla doba, kdy Rusové byli ve veřejnosti známí jako Sověti. Gagarin jako Sovět a nikoliv Rus se dostal i do semaforského Člověka z půdy. Eva Pilarová zpívala a sály reagovaly na verš, že Armstrong není Rus, až to nějaký tajný cenzor zakázal.
Dnes podobnou funkci plní ctihodný poslanec a akademický právník Jiří Pospíšil, který zakázal Prahu ruské sopranistce Anně Netrebko, která může do Vídně, Londýna i milánské La Scale, ale u nás se „točíme“ jednou sem, jednou tam častěji než kde jinde. Kdyby se naši ctihodní a neposkvrnění inkvizitoři dozvěděli o popularitě staré bělogvardějské „Razdajtě patrony, poručik Golicyn, kornet Obolenskij, nalejtě vina…“, vyhnali by ji z Prahy také. Konečně Golicynové byli ruská aristokracie a knížata u dvora jednoho z carů už v 19. stol. Někdo tvrdí, že si tuto nostalgickou píseň oblíbil „samoděržavec Putin“, tak do Prahy nesmí, i když za Masaryka by to asi šlo.
Místo na míč se zaměřit na hráče – tak se to rozhodli „hrát“. A zaměřili se na Babišovu poradkyni Natalii Vachatovou, které vyčítají, že její bratr podniká v Rusku. A činí to častokrát mimořádně hnusnými výrazy. Všiml jste si toho?
Ano, to je samozřejmě nedůstojné a zřejmě to zase bude mít „Rakušanův efekt“. Paní Vachatovou sice nebudou věšet v černém pytli na budovu MV ČR na Letné, naštěstí tam pan bývalý ministr už nesmí, ale hrozbu „věšení na kandelábry“ jí věnovali ti, kteří nejsou středem zájmu těch, kteří umějí v jiných věcech hnát k soudu za šíření záští a nenávisti dokonce i předsedu Poslanecké sněmovny. Pokud i takové vyhrožování je panu Minářovi důkazem, že se jeho obdivovatelé „neposrali“, jak je vyzýval na Staroměstském a Václavském náměstí při svém posledním vystoupení ve svém temperamentním zaujetí, pak by se mohli vyšetřovatelé Policie ČR začít připravovat na nejhorší. Jak víme z historie, davová hysterie se šíří rychleji než covid. A její oběti se dají počítat nejenom na jedné straně barikády.

Čeká nás demonstrace Milionu chvilek pro demokracii na Letné. Vidíme zde sérii v zásadě politických požadavků: Zachování poplatků ČT a ČRo, zmíněný zákon o neziskovkách, volání po zvýšení výdajů na obranu. Opět: Kde jsou opoziční politické strany, aby zaplnily veřejný prostor? Proč zase nějaký Milion chvilek?
Asi už zase nevědí, zda se přidat nebo distancovat. O návrzích některých zákonů, které zde vzpomínáte, se ještě nejedná, dokonce už asi ani nejsou napsány. Ale zvýšení výdajů na obranu, říkejme mu raději válečné úvěry, je jasné. Přejí si to „naši druzi ve zbrani“. Konečně s těmi zbraněmi nebudou běhat po „buzer-placu“ penzisti, ale naši mladí. Tak ať mají něco pěkného na sebe, to železo jim jistě někdo rád půjčí nebo prodá.
Tentokrát 15. března jsme jen někteří vzpomínali dny 14. a 15. března 1939, kdy došlo k prvnímu rozdělení Československa a pro nás de facto k vypuknutí druhé světové války. Hned 16. března byla spuštěna akce „Mříže“ (Gitter) a bylo zatčeno v Čechách a na Moravě šest tisíc potenciálních nepřátel Říše. Snad proto jsme letos tento den příliš nevzpomínali. Asi i proto, že ještě žijí svědci a účastníci druhého rozdělení Československa 1992/1993. A mnozí si to už nepamatují, ale zakrátko budeme v Brně oslavovat dny česko-německo-sudetského přátelství, tak by to ani nedělalo dobrý dojem. Také si na tuto slávu musíme nějakou korunu našetřit. Třeba i z vojenského.
Válka nepřivedla Írán k jednání, svítí titulek na BBC. Nicméně, Donald Trump tvrdí, že v zásadě Írán vojensky zničil. Jaká je realita?
Situace se mění na bojišti rychleji, než o tom naši i cizí váleční zpravodajové stačí informovat. Navíc, i ti nejvyšší velitelé všech bojujících mluví každou chvíli jinak, a pan prezident Trump má také každý den jinou náladu. Jednou je zničen Teherán, druhý den Tel Aviv, na YouTubu mají hody a chrlí nejneuvěřitelnější zprávy a lži jednu za druhou. Orientovat se v tom všem podivném je obtížné. Tak se alespoň držme už více než padesátileté pravdy, že Spojené státy vyhrávají války, ale prohrávají mír.
Když Trump tvrdí, že v zásadě už všeho v Íránu dosáhl, může válku kdykoliv skončit, nebo šlápl do něčeho, z čeho sám nemůže vycouvat?
Docela bych věřil, že dnes si pan prezident myslí, že všeho dosáhl. Ale, co bude zítra a co pozítří! Z Oválného pokoje Bílého domu je vidět hodně daleko a ostrost obrazu není žádná velká kvalita. Navíc, když se vedou války nevyhlašované, kamuflované poetikou umělé neinteligence, a příliš se vše podobá autopoietickým (samopohybem se rozvíjejícím) systémům, zdá se být úloha jednotlivce v dějinách zbytečná. Snad jedině je zajímavé, že vládci a panovníci nejsou nedotknutelní, a může se stát, jako že už se stalo, jim půjde o krk v první řadě.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.









