V souvislosti s výročím 17. listopadu se opakují slova o svobodě. Co pro vás znamená svoboda? A jsme svobodný národ? Jak se svobodou v uplynulých třiceti letech nakládáme?
Svobodu je možné chápat různě, a vždy v závislosti na kultuře, ve které žijeme. Z mého pohledu je svoboda možnost jedince žít a realizovat se podle své vůle s tím, že je mu ale na druhé straně zaručena bezpečnost, a to jak před vlivy vnějších podmínek, tak před tím, že by toto jeho právo mohlo být omezeno jinými jedinci, kteří by do něho chtěli zasahovat svou svobodou. Stručně je to ono rčení, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého. Protože to vidím takto, dovolím si tvrdit, že svobodni jsme. Jak jako jedinci, tak jako národ a stát, a míra svobody ve které žijeme je historicky nebývalá.
Svoboda slova, tu podle zákona máme. Máme ji i skutečně? Je někdo, kdo ji ohrožuje, nebo nám ji bere?
Svoboda je vždy v ohrožení, rizikových faktorů je mnoho, avšak já bych z nich chtěl vyjmenovat dva, které považuji za nejnebezpečnější. Prvním z nich je historicky mnohokrát se opakující a dalo by se říct tradiční snaha vyměnit svobodu za bezpečnost; to je trvalá snaha o omezování svobod z důvodu domnělé války s terorismem, fašismem, čímkoli... Obranou před tímto rizikem je důsledná kontrola občanů nad prací úřadů, ministerstev, zvláště silových, a také politických stran, které, i když vycházejí ze svobodných voleb, svobodě nepřejí.
Druhým nebezpečím, také historicky doloženým, byť modernějším a po mém soudu větším, je pak „dobro“. Snaha omezovat svobody jednotlivce i skupin pod záminkami různých vyšších principů, jako je ochrana klimatu, práv různých, často obskurních menšin a podobně, je dnes extrémně nebezpečná. Na rozdíl od bojovníků s terorismem nevychází z tradičních politických struktur, ale z nepřehledné a nekontrolovatelné lobby neziskových organizací a aktivistů.
To, že rizika existují, samozřejmě neznamená, že kvůli nim o svobodu přijdeme. Pouze bychom o nich měli vědět a jasně, otevřeně hovořit, i když, a zejména když, se to nezdá politicky korektní.
Ohrožení nezávislosti České televize je ohrožením demokracie, ozývá se. Je tomu skutečně tak?
Česká televize je téměř neomezeně nezávislá, jak co se týče agendy, tak formy komunikace, výběru personálu a prakticky všeho ostatního. Obávám se tedy, že hlasy, které varují před ohrožováním její nezávislosti, jsou právě ty stejné hlasy, které by rády, aby hovořila pouze jejich jazykem.
Podle předsedy spolku Milion chvilek Mikuláše Mináře je naše demokracie nemocná. Na Letné budou chvilkaři žádat odstoupení premiéra i prezidenta. Jak se na tuto iniciativu díváte? „Nejsme happy“, jak říká Minář, kvůli Babišovi a Zemanovi?
„Milion chvilek“ je pitoreskní organizace, které se podařilo spojit občany zcela protichůdných názorů, ale společné frustrace, a tím vytvořit zdání masového protestu. Samotná existence něčeho takového je oslavou zdravé demokracie, fakt, že může veřejně, a za nepokrytého zájmu médií žádat odstoupení establishmentu není nic jiného než triumf svobody. Ničeho takového samozřejmě nedosáhne, pokud establishment neporazí v řádných volbách... a to je zase triumf demokracie, byť představitelům toho spolku se to pochopitelně líbit nebude...
Část veřejnosti je rozladěná z vlády Babiše a Zemana, další si stěžují, že za komunistů bylo lépe a kritizují sociální rozdíly, což bývají často i příznivci Babiše a Zemana. Skoro to vypadá, že máme vlastně všichni důvod k nespokojenosti, možná kromě těch, kterým se z nastaveného systému podařilo něco vytěžit. Samozřejmě čest výjimkám... Říkám si, kdo vlastně bude 17. listopad slavit radostně? Jak se na současnou atmosféru díváte vy?
Jedna z vlastností lidského mozku je schopnost zapomínat negativa a dokonce jim časem dávat pozitivní nádech. Ruku na srdce, kolik z nás si dnes ještě pamatuje, jak se vlastně před rokem 1989 žilo? Důvody k nespokojenosti se najdou vždy a za všech okolností, nicméně každý z nás má v rámci zákonem daných pravidel možnost dožadovat se změn a prosazovat je. Jistě, reptáme a kritizujeme, ale současně máme možnost změny, kterou jsme neměli. To je přeci pozitivní.
Psali jsme:
Premiér Andrej Babiš přemýšlí o tom, jak uctí 17. listopad. „Když půjdu na Národní, tak zase mi někdo bude sprostě nadávat a můj věnec zase skončí v koši. Když tam nepůjdu, tak zase budu poslouchat, že jsem tam měl jít, protože jsem důstojně neuctil památku Listopadu. Takže budu kritizován, ať udělám cokoli. Určitě chci výročí uctít, ale jak přesně, ještě uvidím,“ uvedl pro novinky.cz. O čem to svědčí?
Že není na světě ten, který by se zalíbil všem. Mám ale podezření že lidé na Nároční třídě, Václavském náměstí a dalších „symbolických" místech nejsou ani tak reprezentace občanů České republiky, jako spíše jednoho konkrétního názorového proudu. Kromě toho žijeme v době, kdy jeden status na Facebooku uctí více než nákladní auto věnců, a na rozdíl od něj ho uvidí skutečně prakticky každý.
Někteří se domnívají, že chybou bylo, že nedošlo k zákazu komunistické strany. Vidíte dnes nějaké nebezpečí, co se týká dědictví socialismu, ve spojení s komunistickou stranou?
Osobně ne. KSČM je reliktem politické scény, na její reformování je zcela pozdě a levice v tradičním podání je absorbována „alternativními" hnutími. Navíc už neexistuje tradiční dělnická třída a představa komunistické revoluce patří skutečně jen do učebnic historie. Co za nebezpečí považuji, je ale snaha o již zmíněné tunelování svobody s využitím argumentů „dobra“, která se děje, a to jak ze strany zdejších aktivistů, tak díky agendě Evropské unie.
Zaznívají stesky, že nám chybí v politice skutečné osobnosti. Michael Kocáb pro Rádio Impuls zmínil, že uvažuje o kandidatuře na prezidenta: „Přemýšlím, že bych do toho tentokrát šel. Byl bych schopný zvednout hodnoty, za které jsme bojovali v roce 1989. Jsem si jistý, že takových politiků moc nebude.“ Zvedne Kocáb ty správné hodnoty?
Nechci panu Kocábovi ublížit jako umělci, ale obávám se, že s věkem člověka opouští schopnost soudného uvažování a reflexe vlastních možností. Jinak si jeho prohlášení nedovedu vysvětlit...
Michael Kocáb, Tomáš Halík, Michael Žantovský a jiní. To jsou ti, kteří se hlásí k odkazu Václava Havla. Je o Havlovi s odstupem času referováno spravedlivě a objektivně? A nesou zmínění jeho odkaz důstojně?
Otázkou je, co je to odkaz Václava Havla a zda vůbec nějaký existuje. Václav Havel byl nepochybně mimořádně významnou osobností, politikem, pro některé umělcem, ale těžko říci, co přesně má být jeho „odkaz“. Referovat o něm budou historici, s dostatečným časovým odstupem, s nadhledem a pokud možno oproštěně od výkřiků osob, které se metaforicky řečeno pokoušejí pomazat jeho ostatky, aby i na nich utkvěl odraz slávy jejich nositele.
Symbolem ekonomické transformace byl Václav Klaus. Prezident Zeman mu dal vyznamenání, čímž probudil hlasy: Za Klause se tunelovalo, podniky se prodaly do zahraničí, Klaus udělil amnestii... Co lze vyčítat Klausovi, a co ne? Sám exprezident se brání, že zákony o privatizaci vznikaly jako společné dílo.
Je to stejné jako s prezidentem Havlem. Reálný dopad této éry posoudí až historici, již nyní ale dovedeme říct, že přinesla jak pozitiva, tak negativa. Dělat z Klause arcipadoucha je stejně scestné, jako prohlašovat Havla světcem. Každý z těchto mužů přispěl našemu vývoji a důležité je, že v celkovém součtu je to vývoj pozitivní. Jak mohu dokázat, že pozitivní? Třeba už jen tím, že vedeme tento rozhovor... že spolek bez cíle a programu protestuje, aniž je zakázán... že nikoho z nás netrápí hlad nebo nedostatek nutné zdravotní péče.
Další názor je: když jsme to nezvládli my, zachrání nás mladí. Mládež se dnes do značné míry věnuje boji proti klimatické změně a za životní prostředí. Inspirací je jí Greta Thunbergová. Lze vidět podobnost mezi studenty, kteří v roce 89 bojovali za svobodu, a tímto klimatickým hnutím?
Mladí lidé jsou přirozeně radikální a stejně tak přirozeně nevidí důsledky svých činů. Změna režimu v roce 1989 nenastala proto, že mladí protestovali, ale proto, že jejich rodiče neudělali nic na podporu systému a nechali jej implodovat do sebe. Dnes možná protestují za klima, protože Greta vypadá jako sexy vůdce, ale... kdo jí platí letenky? Kdo ji akreditoval k OSN? Kdo se jí stará o PR? Jen odpověď na tyto tři otázky představuje mnoho peněz a... kde se berou? Upřímně si nemyslím, že je to totéž, ba dokonce to není ani blízké.
Pokud jde o hlasy, které tvrdí, že socialismus se k nám vrací právě skrze tato ekologická hnutí, co k nim říci? Jsou věci jako masivní omezování průmyslu, zdražování masa, zdražování letecké přepravy nebo dotování elektromobilů a obnovitelných zdrojů energie, cestou k nové totalitě, jak tvrdí klimaskeptici?
Jedná se o jinou formu socialismu, která není postavená na existenci společenských tříd, ale na absolutní kontrole celku, přesněji elity, nad jednotlivcem – a omezení svobodné vůle lidí ve prospěch již zmíněného „obecného blaha“, a podle mého soudu vůbec největší ohrožení svobody.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
