„V posledních dnech února čtyřicet čtyři se ve Volyni objevily čelní jednotky Rudé armády. Za řekou Ikvou u města Dubna se na vyvýšených svazích opevnili Němci a další postup Rudé armády byl zastaven. Dobrovolně jsme jim pomáhali budovat pozorovatelny, úkryty, zákopy a vyrábět pomůcky pro přejití bažin okolo řeky Ikvy. Po několika dnech jsme se s tatínkem přihlásili do armády,“ vyprávěl Miloslav Masopust. Jeho otec byl učitelem, a proto do války nemusel. Na otázku syna, proč to udělal, odpověděl: „Abych věděl, kde tě pohřbí.“ Nakonec přežili válku oba.

Po výcviku byl přidělen k 1. československému armádnímu sboru v SSSR, konkrétně k pěšímu praporu 1. brigády k samopalníkům. To mu bylo dvacet let. Za úkol měli společně s Rudou armádou a slovenskými jednotkami rychle proniknout Dukelským průsmykem na Slovensko. „Přesouvali jsme se vlakem, a protože byly rozbité tratě i pěším pochodem blíž k československo-rumunským hranicím. Při přesunu jsme se přesvědčili o ukrutnostech způsobených fašisty. Spálená a zničená města, vymazána z povrchu země. Z vesnic zůstaly stát pouze komíny. Byly zničeny všechny mosty, železniční tratě, nádraží a lidé žili v zemljankách. Strašné utrpení, které po sobě tito krvelační vrazi zanechali. Naše nenávist proti fašistům stoupala,“ uvedl veterán válečné fronty. Nakonec je ještě pobouřila zpráva o vypálení Lidic. Dále postupovali místy, kde byli fašisté obklíčeni a oběti ještě nebyly pohřbeny. Vypadalo to tam jako na jatkách. V noci pak pochodovali přes lesy, kde se ještě ukrývali ozbrojení fašisté, kteří se vzdali až druhý den ráno. Měli štěstí, že je za pochodu nepřepadli.

Maminky, ženy a dcery, které vyprovodily své blízké do války, posílaly vojákům poslední zásoby

Zásobování bylo tisíce kilometrů daleko od jednotek, až na Uralu, a bylo velmi obtížné. Proto se vydaly nákladní vozy směrem do Volyně, kde maminky, manželky, dcery a rodiny, které před několika týdny své blízké vyprovodily do boje, snesly poslední zásoby. Mouku, sádlo, vejce, drůbež, dobytek a vybíraly i rubly na nákup tanků. „Blížili jsme se k hranicím, cvičili jsme dvanáct i čtrnáct hodin denně, naskakovat i seskakovat z tanku, přejížděli nás v zákopech, učili jsme se střílet samopalem krátkými dávkami a postupně jsme se blížili za postupující frontou. Pochody byly prováděny výlučně v noci, aby nás neostřelovali, a byly velmi namáhavé. Třicet, padesát i více kilometrů za noc a budovala se obranná postavení,“ popsal válečný veterán.

První zářijový den měli za sebou Sambor. „Před námi stály ještě stále po zuby ozbrojené a dobře vyzbrojené fašistické hordy. Měly tam složenou munici, partyzáni to nevybrali všechno. Sedmého září jsme se shromáždili na povel našeho milovaného a udatného generála Ludvíka Svobody. Seznámil nás s utrpením okupované vlasti, řáděním krvelačných fašistů. Přikázal nám rychlým tempem po dělostřelecké přípravě s využitím a podporou sovětských tanků s rozhodným postupem do večera příštího dne osvobodit Prešov. Buďte věrnými syny svého národa a potomky husitů. Podle husitského hesla ‚Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte‘, se staňte národními mstiteli za utrpení,“ vzpomínal na slova velitele Masopust. Ihned vyrazili do útoku. Po cestě navázali činnost se sovětskými tankisty, se kterými měli útočit. Na frontě Němci osvětlovali předpolí světlomety, občas se ozval minometný přepad a jinak bylo zlověstné ticho.