Začněte konečně poslouchat voliče, a ne politicky korektně zachraňovat svět! Analytik předkládá dnešním západním politikům zdrcující vysvědčení

26.04.2019 11:46

ROZHOVOR „Pokud jde o džihádisty, potlesk si zaslouží dánský ministr spravedlnosti, který prohlásil, že by bylo lepší, kdyby dánští islamisté v řadách Islámského státu padli. Nedokázal bych to říci lépe,“ popsal svůj postoj vojenský bezpečnostní expert Lukáš Visingr. Zároveň upozornil na to, že některé státy samy likvidují občany v řadách islamistů. Jakákoli islamizace je podle něj nepřípustná. V rozhovoru rovněž upozornil, že v arabských státech nemá smysl prosazovat demokracii, protože vede buď k chaosu, nebo k vítězství islamistů, případně k obojímu současně.

Začněte konečně poslouchat voliče, a ne politicky korektně zachraňovat svět! Analytik předkládá dnešním západním politikům zdrcující vysvědčení
Foto: archiv
Popisek: Lukáš Visingr

Pirátský poslanec Mikuláš Ferjenčík odmítá navyšování zbrojních výdajů na dvě procenta HDP, jak ukládá závazek v rámci Severoatlantické aliance a jak na další státy tlačí například prezident Donald Trump. Prý je to dnes nedosažitelné. Co vy na to?

Víte, je nutno být shovívavý. Piráti jsou mladí, naivní a nezkušení, chtějí takříkajíc měnit svět, takže by nemělo být překvapivé, že poměrně často říkají nebo dělají všelijaké hlouposti. Koneckonců, můžeme to teď sledovat i ve vedení Prahy. Ale jak říkám, chce to trochu shovívavosti. Všichni jsme kdysi bývali takříkajíc mladí a hloupí, s časem jsme nasbírali zkušenosti a začali jsme na svět hledět jinak. Klidně se přiznám, že jsem kdysi – jako teenager – taky věřil ledasčemu a byl jsem velký idealista, než jsem se stal realistou, možná i cynikem.

Co se týče onoho závazku, pochopitelně to dosažitelné je a klidně by se to dalo udělat ihned, avšak existující dohoda politických stran spočívá v tom, že se rozpočet ministerstva každý rok navýší o desetinu procenta HDP, takže snad kolem roku 2025 se má postupně dospět k těm slíbeným dvěma procentům HDP. Armáda s tím koneckonců počítá ve svých plánech akvizicí, jak ukazuje i dokument Koncepce výstavby Armády České republiky 2025. Jsem mimochodem velmi rád, že zde konečně existuje nějaká skutečně komplexní a realistická střednědobá vize rozvoje armády. To tady dlouho chybělo a většina nákupů se realizovala nekoncepčně, jen na bázi okamžité potřeby.

Jak by Česká republika měla celkově přistupovat k financování zbrojení? Kde děláme největší chyby?

Možná to bude znít trochu kacířsky, avšak já tento názor zastávám dlouhodobě, takže to řeknu i tady. Podle mě je chybou pojímat ta dvě procenta HDP jako cosi posvátného a začínat tou výší rozpočtu jen proto, že je to závazek k Severoatlantické alianci. Ten podíl je jakýsi dlouhodobý empirický úzus, jenže důležitější je schopnost s těmi financemi dobře zacházet. Řecko dlouhodobě dávalo víc, avšak neřekl bych, že zrovna Řeckem se máme inspirovat. Existují i země mimo Severoatlantickou alianci jako Švédsko a Finsko, které dávají menší podíly, ale i tak dokážou udržovat armády takřka vzorové. Klíčová by neměla být sama výše rozpočtu, nýbrž to, na co a jak efektivně se ty peníze vynakládají.

Rozpočet má být až finální suma pod čarou, nikoli začátek. Nejprve je třeba popsat bezpečnostní prostředí a hrozby, které z něho přicházejí. Ve druhém kroku je nutno si říct, jaké ozbrojené síly chceme, jaké mají mít schopnosti, kolik vojáků, kterou techniku a tak dále. Teprve posledním krokem má být závěr, že to bude stát tolik a tolik. A ta částka se na to zkrátka musí uvolnit, nemá to být předmět politických diskusí. Popravdě řečeno, potom už je mi jedno, zda ta výsledná hodnota obranného rozpočtu bude 1,8 nebo 2,3 procenta z nějakého údaje, který závisí na stavu ekonomiky a stejně má hodně omezenou vypovídací hodnotu.

Generál Haftar ovládá čím dál větší část Libye, Západ proti tomu protestuje. Proč to Západu tak vadí, když to dává šanci spojit roztříštěnou Libyi zase dohromady a udělat z ní alespoň trochu stabilní stát?

Je to na první pohled podivný veletoč, jelikož generál Haftar měl dlouhodobě podporu Francie i jiných západních zemí, existují ovšem indicie, že ve skutečnosti se toho moc nezměnilo. Haftara zřejmě stále podporují některé západní zpravodajské služby, před několika dny jej pochválil i Donald Trump, takže se změnila vlastně jen oficiální vyjádření některých evropských politiků vůči Haftarovi. Já osobně jsem jej ale podporoval od počátku a na svém názoru stále trvám.

Haftar je evidentně velice schopný voják i politik, dokázal sjednotit řadu frakcí a z ryze vojenského hlediska si vede výborně, koneckonců to byl snad nejschopnější Kaddáfího člověk, tedy v dobách, kdy ještě sloužil Kaddáfímu, který ho poté zapřel a nechal ho na holičkách. V arabských státech nemá smysl prosazovat demokracii, jelikož ta vede buď k chaosu, nebo k vítězství islamistů, případně k obojímu současně. A obzvláště to platí v Libyi, která je dlouhodobě roztříštěná na nejrůznější kmeny a klany. Taková země potřebuje zejména silného vůdce, který bude mít schopnosti prosadit to, co je nutné. Tím pochopitelně myslím vůdce sekulárního, který se nebude mazlit s islamisty. A generál Haftar takový zjevně je.

Generál Haftar je označován jako „člověk Moskvy“. Proč právě on, který v minulosti žil ve Spojených státech, a byl dokonce mnoho let americkým občanem?

Jak jsem už říkal, Haftar má dlouhodobě podporu západních zemí, ale možná nikoli tak silnou, jakou si přeje. Opakovaně prosil o dodávky zbraní či aspoň o uvolnění embarga, také upozorňoval na to, že by se oné takzvané mezinárodně uznávané vládě v Tripolisu nemělo moc věřit, protože je to sbírka diletantů a islamistů, málokdo ho ovšem poslouchal. V Libyi už se etabloval i Islámský stát a různé milice bojovaly mezi sebou, zatímco do Evropy dál mířili migranti z Afriky, pro něž Libye představuje jednu z hlavních tranzitních zemí, ale západní politici Haftarovi pořád říkali, že musí být trpělivý, že se vyjednává a podobně.

Teprve poté navázal kontakty s Moskvou a začalo se mluvit o tom, že snad má i poradce z řad ruských speciálních jednotek, což by mě nepřekvapilo, byť se říká i to, že mu radí Francouzi. Každopádně je to další ukázka toho, jak úžasně pragmatická je zahraniční politika Ruské federace. Rusko zkrátka má své zájmy a dokáže na ryze racionální bázi spolupracovat skoro s každým. Haftar není nějaký přesvědčený rusofil, ale Rusko se mu nabídlo jako pragmatický partner. Jestli Západ opravdu ztratí Haftara, který o kooperaci se Západem stojí, bude to skutečně tristní.

V Turecku prezident Erdogan a jeho strana zpochybňují výsledky komunálních voleb, ve kterých ztratili tři nejvýznamnější města. Jedná se o další Erdoganovu snahu „utáhnout šrouby“?

Jednoznačně ano. Pro Erdogana musí být hořkou pilulkou zejména to, že AKP ztratila Istanbul, kde byl Erdogan dlouholetým starostou a kde si vybudoval základy svého image. Musí se mu přiznat, že se za jeho starostování Istanbul skutečně výrazně změnil k lepšímu, mimo jiné co se týká kvality veřejných služeb, bezpečnosti, stavebního rozvoje a podobně, což mu pak samozřejmě nesmírně pomohlo při jeho vzestupu na špičku celostátní politiky. Turecká ekonomika však již nešlape zdaleka tak jako dříve, protože už se projevují dopady zhoršení vztahů se Západem a také mnohdy dosti diletantské pokusy AKP ovlivňovat fungování některých firem.

Mezi lidmi už se ozývá reptání nad angažovaností v Sýrii, které v podstatě k ničemu nevede, a stále většímu počtu Turků začíná vadit Erdoganův diktátorský styl. Uznávají, že se mu podařilo zlepšit spoustu věcí, ale nelíbí se jim, že se chová takřka jako doživotní sultán, který chce přestavět Turecko k obrazu svému. Ty komunální volby jasně potvrdily, že má pořád silnou podporu u venkovského obyvatelstva, které je muslimsky konzervativní, avšak ve městech už ztrácí podporu AKP i sám Erdogan. Trochu cynicky se mi tady chce poznamenat, že by to zase chtělo třeba nějaký pokus o puč, aby podpora a autorita hlavy státu znovu vzrostla.

V rozbouřeném světě si připomínáme přece jen jeden pozitivní příklad. Ve Rwandě uplynulo 25 let od brutální genocidy, která svojí intenzitou překonávala i holocaust. Dnes je to prosperující země, od které se celá Afrika učí. Jak se za poslední čtvrtletí podařilo ze země genocidy udělat stabilní a příkladný stát?

V poslední době často slýchám chválu Rwandy jako skoro vzorové demokracie. Ano, nesporně se tam situace dramaticky zlepšila a na poměry střední Afriky je výborná, patrně jediná srovnatelně stabilní a klidná země toho regionu je Ghana, ale musí se znovu zdůraznit, že to platí v poměrech Afriky, kde lze za skutečně fungující označit máloco. Faktem je, že strana RPF – Rwandská vlastenecká fronta – řadu let vládne ve Rwandě téměř s mocenským monopolem, prezident Paul Kagame spolehlivě vyhrává volby s více než 90 procenty hlasů a politicky motivované násilí se tam takřka nevyskytuje, ovšem podle toho, co je mi známo, je to spíš takové tiché příměří.

Většinoví Hutuové a menšinoví Tutsiové, kteří byli hlavní obětí té genocidy, se takříkajíc ostražitě sledují, v obou skupinách panuje nespokojenost a pořád se dá vnímat to napětí, ale ani na jedné straně si nikdo netroufá provést něco nebezpečného, protože si obě skupiny uvědomují, k čemu by to mohlo vést. Oficiálně ve Rwandě žádná etnika neexistují, pod trestem je zakázáno rozlišovat Hutuy a Tutsie a jakkoli s tímto tématem pracovat v politice, ale reálně to rozdělení prostě stále existuje. Ale taková situace je pochopitelně pořád daleko lepší než ozbrojený konflikt, který by poslal miliony Afričanů na migrační trasy.

S končící válkou v Sýrii vyvstává otázka návratu běženců, kteří zemi opustili. Imigrantům z táborů se ale zpátky do Sýrie moc nechce, naopak se v Řecku zase mnoho z nich zvedlo na cestu do Evropy. Co tyto události ukazují o migrační krizi?

Především se ukazuje, že měli pravdu ti, kdo od začátku varovali před masovou imigrací a před tím, že může rozvrátit západní společnost. Čistě lidsky je určitě pochopitelné, že se někdo pokouší utéct před válkou, útlakem a pronásledováním nebo že touží po lepším životě v bohatší zemi, avšak stejně tak se musí chápat, že zdroje jsou prostě omezené. Existuje sice možná cosi jako morální imperativ postarat se o ty, kdo jsou opravdu terčem násilí, tedy poskytnout jim nějaké dočasné útočiště, jenže realisticky nelze žádat, aby se Západ postaral o každého, kdo si o to řekne. Lidé na Západě si často neuvědomují, že podmínky, které by jim připadaly jako brutální útlak, jsou v řadě zemí Asie či Afriky něčím naprosto normálním.

Pojetí azylového a migračního práva bohužel ignoruje fakt, že kdyby se uplatňovalo úplně důsledně a do konce, tak by ono takzvané právo na přesun do Evropy měly možná dvě miliardy lidí. Zákony či dohody, kterými se dnes zastánci imigrace rádi ohánějí, byly sepsány v době, kdy šlo nejvýše o řádově tisíce migrantů, ovšem v posledních letech se bavíme o desetitisících a statisících. Jediný logický závěr je, že se ty zákony a dohody musí změnit, a pokud pro to u mezinárodních dohod nevznikne vůle, pak bude zřejmě nezbytné od nich jednostranně odstoupit.

V Izraeli se konaly volby. Očekáváte po nich nějakou zásadní změnu v této zemi a následně v celém blízkovýchodním regionu?

Ne, jenže to nečeká patrně nikdo. Oba soupeřící Benjaminové, tedy „Bibi“ Netanjahu a „Benny“ Ganc, měli takřka shodný program. Koneckonců vzešli ze stejných oblastí politiky a v jejich týmech jsou lidé, kteří spolu dlouho seděli ve vládě. Likud je tradiční izraelská pravicová strana, kdežto uskupení Modrá a bílá je nový subjekt, který vystupuje odlišně, respektive více dynamicky než Likud, což byl nesporně jeden z důvodů rychlého vzrůstu jeho podpory. Velká většina Izraelců totiž uznává, že Netanjahu je opravdu mimořádně schopný a úspěšný politik, který pro Izrael udělal nesmírně mnoho, ale některým už vadí, že až příliš dlouho vede vládu a že příliš ustupuje ultraortodoxním náboženským stranám.

Ganc proto nabídl něco jako Bibiho politiku bez Bibiho a hodně voličů na to slyšelo, ale zjevně to nestačilo na tu kartu osvědčené etablované strany, kterou zahrál Likud, ačkoli asi málokdo pochybuje, že Gance čeká v politice velká kariéra. Mimo Izrael má z výsledků tamních voleb určitě největší radost Trumpův tým, protože ten jejich v uvozovkách velký plán vyřešení sporu Izraele a Palestiny stojí mimo jiné na pevné pozici a spolupráci Netanjahua, s nímž koneckonců pojí Trumpa i osobní přátelství. Neříkám, že Ganc by ten plán odmítl, ovšem jeho prosazení by se nepochybně stalo složitějším.

Bývalý armádní šéf Jiří Šedivý v rozhovoru pro Reflex pronesl, že do Evropy bude chtít nová generace migrantů z Afriky, v důsledku čehož se evropská společnost radikalizuje pod heslem, že „násilí plodí násilí“. Lze s tímto pohledem souhlasit? A co by měla Evropa dělat?

Osobně si myslím, že nynější krizi evropské politiky nezpůsobuje zdaleka jen ta masová migrace. Ano, určitě představuje vysoce významný faktor, avšak je nezbytné vnímat širší kontext. Mám teď na mysli zejména chování řady evropských politiků, kteří vykazují pozoruhodnou schopnost mluvit o tom, že je Evropa „povolána“ a „povinna“ řešit všechny problémy světa, ale podstatně méně se starají o to, jaké problémy pálí jejich voliče doma. Jinak řečeno, evropský politický mainstream se stále víc vzdaluje od života normálních lidí, kteří jsou z toho pochopitelně frustrovaní. Masová imigrace je proto pro voliče „jen“ jedno – ačkoliv pro mnohé to nejdůležitější – z témat, v nichž tradiční politici selhávají a prosazují něco jiného, než co si voliči přejí.

Z toho poté zákonitě profitují jiné strany, které ty problémy alespoň neignorují. Někdy jsou to strany dlouhodobě existující, které nyní získávají nevídané úspěchy, typicky ve Francii, zatímco jinde jsou to strany nové, například v Německu. Nelze však vynechat ani Česko, jelikož hnutí ANO by zaručeně nikdy nenašlo takovou silnou podporu, kdyby tu nebyly objektivní problémy a vzrůstající nespokojenost voličů. Odpověď je prostá: tradiční strany by měly konat to, co si přejí jejich voliči, nikoli se snažit o politicky korektní záchranu světa.

Jak naložit s džihádisty, kteří se chtějí vracet do Evropy? Evropské státy je budou přijímat zpět, pokud jde o jejich občany… A jak se má Evropa zachovat k uprchlíkům, kteří sem přišli v letech 2015 a 2016? Mají se vrátit domů, nebo by zde měli zůstat? Jsou pro evropskou společnost přínosem?

Pokud jde o džihádisty, potlesk si zaslouží dánský ministr spravedlnosti, který prohlásil – a samozřejmě tím vyvolal obrovský skandál – že by bylo lepší, kdyby dánští islamisté v řadách Islámského státu padli. Nedokázal bych to říci lépe. Existují dokonce i země, které nezůstávají jen u slov, neboť někdy posílají své speciální jednotky, aby po jejich občanech v řadách islamistů v Sýrii a Iráku systematicky pátraly a staraly se o to, že se otázka jakéhosi návratu nebude muset nikdy řešit, což je nepochybně ještě lepší. Údajně tak dnes postupují mimo jiné Francouzi či Britové. Svým způsobem to byl vlastně i jeden z vedlejších důvodů ruské intervence v Sýrii, protože Moskva tak chce eliminovat Čečence a další Kavkazany, kteří se tam vydali válčit za Alláha.

Co se týče uprchlíků, kteří sem přišli v uplynulých letech, principiálně by mělo platit zejména to, že pokud dostanou azyl, občanství a podobně, musí se přizpůsobit našim zákonům, pravidlům a zvyklostem. Jakákoli islamizace je nepřípustná, za pokus o ni by měl následovat okamžitý trest v podobě deportace a totéž by mělo platit i u osob, které se dopustí trestného činu. Jinak ovšem nemám nejmenší problém s imigrantem, který k nám legálně přijde, přizpůsobí se, zapadne a pracuje, a to zcela bez ohledu na jeho barvu, národnost nebo vyznání.

Americký prezident Donald Trump nijak nespolupracoval s Ruskem. Tvrdí to závěrečná zpráva speciálního vyšetřovatele FBI Roberta Muellera, který na případu pracoval takřka dva roky. Co z toho můžeme vyvodit?

Já z toho vyvozuji především to, že mnozí, ne všichni, Trumpovi odpůrci udělali strašlivou chybu, když uvěřili vlastní propagandě. Platí vlastně totéž, co jsem před chvílí říkal i o Evropě. Nemálo amerických politiků zkrátka ztratilo kontakt s životem obyčejných lidí, s jejich starostmi a problémy. Soustředili se na pofiderní témata typu globálního oteplování nebo práv menšin, ovšem přitom nějak zapomněli na normální lidi, v nichž rostla nespokojenost a frustrace. Trump to pochopil a vyslovil, zaslouženě vyhrál volby a teď krok za krokem plní, co slíbil, mimochodem i včetně věcí, za které se mu během kampaně smáli, že jsou nesplnitelné.

Trumpovi soupeři ale porážku v demokratických volbách odmítli přijmout, na čemž je pikantní, že ustavičně kritizují Trumpa, že právě on poškozuje demokracii. Každopádně jim ale nedošlo, proč prohráli. Nehledali vinu u sebe, nýbrž u jakéhosi vnějšího nepřítele. Rusko se jim na to perfektně hodilo, takže potom z několika nesouvisejících faktů a spousty náznaků, fám, spekulací a naprostých lží upletli gigantickou pavučinu spiknutí, díky níž měli oni sami vypadat jako nevinné oběti v uvozovkách temných sil v žoldu Donalda Trumpa a Vladimira Putina.

Z médií po dva roky padaly zprávy o takřka jisté Trumpově vině. Důkazů je prý mnoho… O případu vyšly i komerčně velmi úspěšné knihy, které Trumpa vykreslovaly v negativním světle. Jak je tedy možné, že Mueller nic nenašel? Stála všechna obvinění na vodě? A dozvíme se někdy, jak to doopravdy bylo?

Trumpovi političtí soupeři měli v médiích obrovskou podporu. Část žurnalistů tak činila hlavně v touze po senzacích, koneckonců podobně lačně skočili i po kauzách Hillary Clintonové, ovšem u značné části hrála roli především nenávist k Trumpovi. Ten totiž média dokonale využil ve volební kampani, obrátil je proti nim samotným a porazil je v jejich vlastní hře, což mu mnozí nikdy neodpustí. Samozřejmě ani Mueller není nějaký Trumpův fanoušek, je to však především speciálně jmenovaný úředník, který měl jakési zadání a to splnil. Sesbíral fakta a vyhodnotil je z hlediska toho, zda by se dala použít pro nějaký soudní proces, a jednoznačně uvedl, že na to nemůže být ani pomyšlení. Ano, někteří lidé z Trumpova týmu se potkali s nějakými Rusy. Ale to, co v novinovém článku stačí na vymyšlení spiknutí, před nímž by asi zbledl i superpadouch z nové bondovky, by u každého příčetného soudce vyvolalo pouze smích. Soudy totiž přece jen pracují poněkud jinak než bulvární plátky nebo političtí zoufalci. Každopádně lze říci, že ta zpráva představuje pro Trumpa velmi silnou zbraň. Je de facto očištěn, zatímco jeho soupeři vypadají jako spolek lhářů, hlupáků a šašků. Jestliže demokraté nepostaví skutečně silného kandidáta, bude obhajoba prezidentského křesla pro Trumpa snadná.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Zuzana Koulová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Kauza ,,Ruse, omluv se za Krym”: Bomba? Plukovník-rozvědčík cupuje Ústavní soud. Nové informace

4:44 Kauza ,,Ruse, omluv se za Krym”: Bomba? Plukovník-rozvědčík cupuje Ústavní soud. Nové informace

ROZHOVOR Bývalý důstojník vojenské zpravodajské služby Jiří Wagner úderně rozkrývá zfušovanou práci …