USA, Velká Británie a Francie zaútočily na Sýrii. Šlo o velmi omezený úder coby odvetu za údajný chemický útok. Syrská opozice se údajně vzteká, že šlo o frašku a čekala větší pomoc. Trump vzkázal Macronovi, že zájmem USA je co nejrychlejší stažení ze Sýrie a všichni dávají najevo, že další útok nebude. Jak hodnotíte zásah? A jaký vliv to může mít na mezinárodní vztahy? Hrozí větší konflikt? 

Domnívám se, že omezený zásah byl nutný, tím spíše za situace, která v Sýrii postupně kulminovala za asistence ruských expedičních vojsk. Myslím, že je v podstatě jedno, zda byl chemický útok organizován z centra, anebo nařízen místními veliteli. Od nenaplněných hrozeb amerického prezidenta Baracka Obamy a zničení v uvozovkách veškerých syrských zásob chemických zbraní zde byl Západ spíše pro smích. Svou roli bezesporu sehrála i bezzubost Rady bezpečnosti Organizace spojených národů. Ať již hodnotíme útok jakkoliv, k čemuž navíc nemáme dostatek informací, prokázal opět připravenost západních velmocí rychle se rozhodnout a zasáhnout, navíc chirurgicky přesnými útoky. To je myslím signál, který pochopil každý potenciální agresor. Paradoxně tento zásah může většímu konfliktu zabránit.

Podle prezidenta Miloše Zemana jde o debilitu, pokud některé státy (hlavně USA) dělají ty stejné chyby. Vše prý začalo invazí do Iráku pod záminkou (neexistujících) zbraní hromadného ničení, pokračovalo to v Libyi a tak dále. Nakolik je možné souhlasit s prezidentovým výrokem? 

Strategická změna poměrů situace na Blízkém východě, v severní a střední Africe, ale i v podstatné části Asie je zřejmá. Euroatlantický svět může reagovat pouze omezeně. Limitován je nejenom svými kapacitami, ale i politickými omezeními včetně základního demokratického parametru, kterým je střídání politických garnitur. Jinými slovy, omezeným časem na aplikaci jakéhokoliv promyšleného strategického postupu a snahy o řešení situace – oproti diktátorům či autokratům, kteří mohou své nebezpečné zahraničně politické koncepty kontinuálně prosazovat v podstatě bez omezení. Navíc když Západ nereaguje na diktátory, je kritizován, a když zasáhne, tak je opět pod palbou kritiky. Nicméně, jak víme i z vlastní zkušenosti Mnichova 1938, nejhorší je nicnedělání čili appeasement. 

Jak moc unáhlené rozhodnutí vojenský zásah byl? Mají mocnosti čekat na vysvětlení, nebo tedy rychle zasahovat i bez případných důkazů? A existují nějaké?