Začněme jednou aktualitou. V posledních dnech se objevila informace, že by Českou republiku mohl reprezentovat uznávaný bundesligový útočník Davie Selke, který je po matce Čechem. Hovořil o tom i reprezentační trenér Jaroslav Šilhavý, takže to nejspíš nebude úplný nesmysl. Mohou se tedy fanoušci těšit na novou posilu národního týmu?
Tady je potřeba říci, jaký je aktuální stav. Trenér Šilhavý o tom mluvil, ale ještě nemluvil se samotným hráčem. Teď za ním pojede do Německa, a když kluk řekne, že chce být Čech, tak uděláme všechno, aby Čech byl. Tak jako to udělali v případě basketbalisty Schilba.
Tak pojďme k vážnějším věcem. Už vloni na podzim se o českém fotbale mluvilo v souvislosti s odvoláním šéfa Mládežnických akademií Michala Prokeše. Objevily se trochu ostřejší názory z obou stran. Jaký teď s odstupem času máte z kauzy pocit?
ParlamentníListy.cz byly první médium, které přineslo jasný důkaz, jak to bylo. Dnes je situace stabilizovaná, s Michalem Prokešem jsme to uzavřeli tak, že společná cesta již není možná a není třeba to dál jitřit.
Následně muselo dojít ke změnám v Mládežnických akademiích FAČR, což je dost sledovaný projekt. Jak se podařilo po odchodu pana Prokeše v jejich činnosti navázat?
Museli jsme udělat rychlou změnu a našli jsme ji v podobě Jiřího Kotrby, bývalého trenéra reprezentační jednadvacítky a mnoha ligových klubů včetně Sparty. Do role jeho zástupce jsme povýšili Karla Poborského.
Takže někdejší slavný reprezentant Karel Poborský se má i do budoucna uplatňovat v práci s mládeží?
Já to řeknu možná trochu legračně (smích). Karel Poborský byl ukazovaný jako ikona projektu Mládežnických akademií, a teď jsme mu v té oblasti dali opravdovou práci.
Tématem, které se v českém fotbale vrací celkem pravidelně, jsou rozhodčí a jejich komise. V této sezóně už komisi opustili dva členové, Roman Hrubeš, který měl dohlížet na zavádění videa do rozhodování, a nedávno i Petr Mlsna. Zdá se, že v komisi působí teprve od začátku této sezóny, je to dost divoké…
To je názor lidí, kteří nemají přehled o tom, jak to v té komisi vypadá. Komise je naprosto stabilizovaná a klidná. Tihle dva ztratili moc, protože v minulé komisi to bylo tak, že ji za polského předsedy Listkiewicze v podstatě řídil Petr Mlsna a Roman Hrubeš tam taky měl velký vliv. A teď ztratili tu moc nasazovat rozhodčí na zápasy, která je rozhodující, takže se v komisi stali oponenty předsedy Chovance. A Pepa Chovanec s nimi prostě odmítl dál spolupracovat, a tím se nestalo nic dramatického. Jinak je komise stabilní a funguje normálně. Vedení FAČR nemá s komisí rozhodčích vůbec žádný problém.
Jozef Chovanec, předseda komise rozhodčích, je bývalý slavný hráč a trenér. Na počátku byly pochybnosti, jak bude rozhodčí zvládat, protože se v jejich světě nikdy nepohyboval. Jaká je po třičtvrtě roce zkušenost s jeho prací.
Vždy, když někdo nastupuje do funkce, je část lidí, která ho bere, a část, která ho nebere. V komisi rozhodčích to bylo stejné již před lety, když do jejího čela nastupoval Luděk Macela. To byl taky bývalý hráč, olympionik, zaměstnanec Sparty v té době a s rozhodčími také neměl nic společného.
Pepa Chovanec má dvě výhody. Za prvé je to fotbalová ikona a za druhé strašně klidný člověk. Jeho nerozhodí skoro vůbec nic a tenhle klid přenáší na rozhodčí, což je pro ně správně.
A jaké jsou ohlasy rozhodčích na celou komisi a dění mezi rozhodčími? Jak jsou spokojení?
No, spokojenost rozhodčích je vždy nebezpečná (smích). Myslím si, že vztah rozhodčích ke komisi je normální, jako vždycky býval. Je potřeba to vnímat tak, že rozhodčí jsou komisi podřízeni, takže nemají moc zájem rebelovat. Spokojenější jsou vždy ti, kteří jsou častěji nasazovaní na utkání, bez ohledu, jak se jmenuje předseda komise rozhodčích, ale to vždy tak bylo.
Do rozhodování fotbalu je také od letošní sezóny zaváděno video. Jak je projekt zatím úspěšný?
Ten projekt si zajišťuje ligová asociace, my v tom vystupujeme jenom coby školitelé těch rozhodčích. Video je věc, které už se nezbavíme, do budoucna bude součástí rozhodování a musíme si na to zvyknout.
Říkáte „musíme zvyknout“… Jste bývalý ligový rozhodčí, jak byste se na něj tvářil, kdybyste pískal dnes?
Já se na to dívám spíše po odborné stránce, což je trochu jinak, než se na to dívá divák z tribuny. Ten to bere tak, že když video pomůže jeho klubu, tak je dobré, a když mu nepomůže, tak je špatné. Ale pro mě rozhodčí tím, že se zavedly komunikátory a nyní video, ztrácí přirozené rozhodcovské instinkty.
To je podle mě škoda, ale je to realita. Již dnes vidíme, že rozhodčí ve třetí lize, kde se technika nepoužívá, mají rychlejší instinkty než rozhodčí v lize, kteří spoléhají na komunikátory a video. Ale je to přirozené.
Dobře, ale když tu rychlost reakce rozhodčího zastoupí technika a třeba zabrání i omylům ze selhání lidského faktoru, tak není to přece jen pozitivní změna?
To samozřejmě je část pravdy. Vezměte si naši ligu nyní. Co je objektivního na tom, že video je v jednom kole na dvou až třech stadionech, a na dalších pěti není. Jde o stejnou objektivitu pro všechny? Zajímejte se, kdo a proč vybírá utkání, na kterých je video. Ale jinak mám trochu obavy, aby to nedopadlo tak, že za deset let budeme fotbal řídit z kanceláře joystickem.
Tak jsou dnes kolektivní sporty, kde už to tak skoro je…
Ale na druhou stranu k fotbalu patří i ty emoce, které se tímhle odstraňují. Nejdříve se divák raduje, a když zasáhne video, vzteká se a nadává, ale se zpožděním několika minut… prostě to tak bude.
Ono to možná souvisí i s tím, jak se od doby, kdy jste vy sám pískal, změnil fotbal. Jak se podle vás změnil z pohledu rozhodčího?
Šel více do atletické podoby. Je to všechno v rychlosti, dříve to bylo pomalejší, a tím se zdálo, že je to takzvaně fotbalovější. Ale tak to úplně není.
Nedávno jsem se na jednom serveru od nějakého zasvěceného experta dočetl, že „Berbr umí malé kluby z Čech“ a tam že má základ své podpory. Přišlo mi to takové pejorativní, jako že jde o nějaké vidláky z divizí a krajských přeborů. To mi přijde dost nefér – neměly by to být právě tyto malé vesnické nebo městské kluby, které tvoří hlavní základnu českého fotbalu, pokud má fungovat skutečně jako systém?
Tak fotbalových expertů máme opravdu hodně (smích). Říkáte „malé kluby“, ale ono je potřeba ty kluby vnímat jako politickou sféru. Malé kluby mají stejný hlas jako velké kluby. Takže jestli Berbr dobře komunikuje s malými kluby, které mají stejný hlas a je jich víc, no tak jsem na tom velmi dobře. Jednou jsem já zase slyšel od jednoho experta, že politika do fotbalu nepatří – to byla fakt taky převratná myšlenka.
A pokud jde o to, že by malé kluby měly být základnou systému?
Musíme říci, že všechno se to řídí podle reprezentací. Mužských, juniorských, ženských… ale přímí reprezentanti nevznikají v těch malých klubech, tvoří je až ty kluby velké. Podhoubí samozřejmě je v těch menších klubech, kam je přivedou na počátku rodiče.
On s tím souvisí třeba i projekt mládežnických akademií, o kterém jsme se bavili, protože ten funguje na regionálním principu. Jak vůbec funguje v mládežnickém systému vyhledávání talentů, to skauti z těch akademií vyrážejí na venkovská hřiště, nebo jak to je zařízené?
Řešíme to sofistikovaně. Dnes máme takzvané okresní trenéry, kteří jezdí po okresu a dávají kraji informace o dobrých hráčích. Kraje to předávají do akademií, kde už pak vědí, jak se těm hráčům věnovat. V každém kraji je minimálně jedna akademie.
Pojďme k něčemu trochu jinému, a to je pověst českého fotbalu v zahraničí. České kluby jsou docela často pokutovány za to, že fanoušci při zápasech urážejí orgány UEFA. Ono to platí obecně o vztahu fanoušků k fotbalovým funkcionářům. Už jsme si řekli, že k fotbalu patří emoce, na druhou stranu instituce musejí pečovat o své dobré jméno. Kde je podle vás míra, co by divákům mělo být dovoleno?
Diváci přijdou na fotbal, a když cítí nějakou křivdu, i když třeba vůbec nemusí být, tak se to samozřejmě vždy obrací na tu hlavu. Takže u nás nadávají nám, v Evropě vůči UEFA, ve světě na FIFA. To tak prostě je.
Kluby se s tím samozřejmě snaží něco dělat, viděl jsem, jak v Plzni ředitel pan Šádek přímo před evropským zápasem domlouval skalním fanouškům, ale přišla pátá minuta, pocit, že Plzeň měla kopat pokutový kop, a stejně to začalo. Tak to je. Ale popravdě řečeno, u nás jsme na tom ještě velmi dobře, když se podíváme třeba do zemí bývalé Jugoslávie, ale trpí tím i kluby z fotbalově vyspělejších zemí, než jsme my.
Když si vezmeme přímo pověst FAČR. Před dvěma lety ji dost zásadně poznamenala trestní kauza tehdejšího předsedy Miroslava Pelty. Dotklo se to třeba i zájmu sponzorů, který je vždy takovým indikátorem popularity a pověsti?
Poznamenalo to to, že novináři, kteří nás už předtím neměli rádi, nám to začali neustále omílat. Ale ze strany sponzorů to nepoznamenalo zájem. Pan Pelta je doposud jen obviněn, takže to bereme tak, že ještě nebyl odsouzen, takže je třeba na něj pohlížet jako na nevinného.
Ta kauza se netýkala jen Miroslava Pelty, sahala až na Ministerstvo školství, které rozhoduje o přidělování státních peněz do sportu. Změnilo se něco v oblasti financování sportu po této kauze?
K tomu bych chtěl říct jednu věc. My velmi usilujeme o to, aby vznikla takzvaná agentura pro sport, která by tyto věci řešila. Protože když jsem sledoval debatu o financování sportu v Poslanecké sněmovně, tak když jsem slyšel některé názory, tak mi bylo ouvej.
Tu agenturu chceme, protože Ministerstvo školství v oblasti financování sportu nefunguje správně. Důvodů, proč to nefunguje správně, bych dokázal vyjmenovat deset, ale vše to vychází z toho, že to ministerstvo je ministerstvo školství a sport je k němu vlastně jenom „přifařený“.
Když se o ní začalo mluvit, tak jsem tam slyšel takové strašidelné věci, jako že by ta agentura měla sídlit v Ostravě nebo ve Žďáru nad Sázavou, dokonce v Bruntále, což je naprostý nesmysl, proč – když všechny sportovní svazy sídlí v Praze. A toto vše ukazuje, že ti lidé o těchto věcech neuvažují logicky, ale politicky. A představují si nevímco, ale ne to, aby tady ta agentura byla pro svazy, které ten sport provozují.
Ale sportovní prostředí potřebuje, aby agentura fungovala prakticky. Potřebujeme, aby se tu lidé ze státu skutečně věnovali servisu, potřebám a financování sportu, protože tak, jak je to nastaveno dnes, to prostě nefunguje.
A s touto iniciativou přichází FAČR společně s nějakými dalšími sportovními svazy?
Je šest největších svazů – fotbal, hokej, atletika, basketbal a další. Mezi nimi je naprostá shoda na tom, že by agentura měla být.
Dnes už se o agentuře pro sport mluví, už je poměrně konkrétní představa, jak by měla vypadat, má i svou tvář v podobě poslance a olympijského vítěze Milana Hniličky. Blíží se její současná podoba představám sportovců, nebo je to opět spíše projekt politiků?
Návrh je ve velmi konkrétní podobě, teď do něj bohužel vstupují politici se svými pozměňovacími návrhy a náměty. Já bych to nechal tak, jak to bylo navrženo původně. Podle té představy mělo v agentuře pracovat asi padesát lidí a mělo to sportovcům zajistit skutečně profesionální servis.
Tak jak je to dnes, to prostě fungovat nemůže, a to ani při dobré vůli MŠ.
A co všechno by tedy ta agentura měla dělat?
Já bych byl úplně nejraději, kdyby bylo ministerstvo sportu, které by se komplexně staralo o celý sport. Tomu by se to mělo blížit.
I politikům dnes musí být jasné, že je desetkrát levnější prevence zdraví tím, že člověk začne sportovat, než pak léčit jeho nemoci. Pořád mluvíme o tom, jak musíme ty děti rozhýbat, ale nakonec se hádáme, jestli agentura má být v Bruntále, nebo v Ostravě. Přiznám se, z toho jsem úplně „šišatý“.
Když odhlédneme od úzké otázky financování, jaký zájem mají čeští politici o fotbal?
Zájem mají před volbami, nebo když přivezeme Brazílii. Ale co se týká potřeb sportovců, tak je ta komunikace velmi obtížná, neskutečně rozplizlá, nekonkrétní.
Já bych to ukázal na jedné věci, která to ukazuje zcela jasně. My jsme ještě před Brazílií jednali o přátelském reprezentačním utkání s Argentinou. Argentina nám řekla ano, ale chtěla hrát na stadionu pro 35 tisíc lidí. A my Češi, voláme do Drážďan, do bývalé NDR, jestli by nám nepůjčili stadion na naše přátelské utkání s Argentinou, protože v celé české zemi není ani jeden takový stadion. Opravdu trapné…
Česká republika je prvobytně pospolná společnost, co se týká vybavení fotbalovými stadiony. Když se podíváte kamkoliv kolem nás: Německo, o něm se vůbec nedá bavit. Polsko, sedm nových stadionů, to pořádalo před několika lety mistrovství Evropy, takže je taky nesrovnatelné. Rakousko má velký stadion v Prátru. V Maďarsku mají tři nové stadiony a mají výraznou podporu premiéra Orbána. A na Slovensku dostavují nový stadion na Tehelném poli v Bratislavě.
Co se týká tempa výstavby neklubového stadionu, tak se dnes skutečně nejvíce blížíme Bangladéši, protože všude jinde se staví. Teď jsem na kongresu FIFA v Římě viděl a slyšel zástupce Albánie, kde v Tiraně dostavují Národní stadion. Obsahuje komerční sféru, hotel, nemocnici, kanceláře, prostě vše, co se dá využívat, i když se nehraje. My jsme o té myšlence raději úplně přestali mluvit a politici to podle mne považují za zbytečnost.
Fotbalová asociace nemá jediný svůj „nezávislý“ stadion. Je plně závislá na klubech, Spartě, Slavii, Plzni, Ostravě, Olomouci, jestli jí ho pro potřeby reprezentací kluby půjčí.
Praha byla na třetím místě v pořadí měst, které mohly získat pořadatelství Mistrovství Evropy 2020. (To se nebude konat v jedné zemi, ale třinácti městech, kam velká mistrovství obvykle nezavítají – pozn. redakce). Představitelé Prahy to tehdy zamítli. Pokud by to nezamítli, tak se mohl postavit stadion s kapacitou přes třicet tisíc diváků a bylo by vyřešeno. Místo toho jsme na úrovni asi nejhorší ve střední Evropě.
Pojďme se na to ale podívat z druhé strany – z pohledu toho, co fotbal přináší státu a společnosti. Už jste mluvil o tom, že fotbal jako sport má preventivní roli, společenský význam. Jakou společenskou roli tedy plní, aby byl pro stát důležitým partnerem?
Ať se to někomu líbí nebo nelíbí, fotbal je nejpopulárnější sport na celém světě. Jsou světadíly, kde to je náboženství, a Evropa má nejlepší soutěže na světě, které jí závidí celý zbytek světa. Takže společenskou roli plní fotbal v každém státě, který je aspoň trochu vyspělý. A Evropa vyspělá je.
Vy už ve fotbale docela dost pamatujete. Jak se vyvíjel a měnil vztah fotbalu a politiky v posledních, řekněme, deseti letech?
Bohužel se to nemění.
Já bych se ještě vrátil k Miroslavu Peltovi, kterým jsme tuto část začali. Vy jste byl za jeho předsednictví místopředsedou a mezi některými novináři je poměrně hojně citován jeho údajný výrok, že vás „drží na řetězu“. Jaká byla tedy vaše spolupráce?
Novináři by neměli naskakovat na všechny věty, které někdo řekne. Naše spolupráce byla smysluplná.
Jak se na Miroslava Peltu díváte v kontextu celé jeho kariéry – vybudování prvoligového klubu, ne úplně bezvýznamné funkcionářské působení ve Spartě, u reprezentace, pak na svazu…
Míra Pelta se měl narodit v Argentině nebo v Brazílii. Tam je fotbal náboženství, a to by bylo jeho. On je člověk, který je ochoten za fotbal platit i vlastním domem.
Novým předsedou se po něm stal Martin Malík, zvolený až na druhý pokus. Někteří novináři píší o tom, že je vaší „loutkou“, a pentlí to historkami, kterak se prý předseda Malík bojí samostatně vyjadřovat a vždy čeká na váš názor. Chcete to nějak komentovat? A jaký je Martin Malík předseda z vašeho pohledu?
Zřejmě narážíte na tu anketu „padesát mocných“ ve Sportu. Ta se jim tedy šíleně nepovedla. Už tím, že svého šéfredaktora Tomka umístili na dvaadvacáté nebo třiadvacáté místo, před našeho generálního sekretáře fotbalového svazu. To je naprostý komiks (smích). A jestliže předsedu celé fotbalové asociace Malíka umístili až za představitele Sparty Dušana Svobodu, tak to je druhý vrchol. Takže to bylo naprosto neobjektivní, politické, dělané některým lidem na klíč. Prostě z toho udělali „Zlatého slavíka“.
Já musím říct, že ing. Malík je jednoznačně nejmocnějším mužem v celém českém fotbale.
A jak se vám tedy s předsedou Malíkem spolupracuje? Někteří připomínali, že ve fotbalové asociaci předtím vůbec nepůsobil, tak zorientoval se už?
Pan Malík pracoval v agentuře STES, která dlouhá léta poskytuje celému českému fotbalu marketingové služby. A málo se to ví, ale on pracoval přímo v klubu na Slavii, takže fotbal zná i přímo.
Za dva roky z něj bude dokonalý předseda.
Poslední diskutovanou personální změnou loňského podzimu byl odchod Rudolfa Řepky, generálního sekretáře asociace a podle mnohých hlavní české osobnosti na poli sportovní diplomacie. Podaří se podle vás jeho vliv v mezinárodních fotbalových asociacích udržet? A jaká je vůbec současná pozice a síla českého fotbalu v evropské fotbalové diplomacii?
Dnes má jednoznačně nejsilnější diplomatickou pozici z ČR Dagmar Damková. Takovou pozici neměl ani Rudolf Řepka, nemá ji zatím ani nový současný generální sekretář. Co se týká té výměny, tak vůbec nepociťujeme nějakou ztrátu.
Zůstaňme ještě u síly české fotbalové diplomacie v evropském fotbale. Jaká je? Odpovídá významu českého fotbalu, nebo by mohla být lepší, a čím je tedy vlastně vytvářena?
Musíte znát tu politiku ve fotbalové Evropě. Ta je samozřejmě složitější, než si lidi odsud představují. Tady mají někteří lidé představu, že můžeme kandidovat na všechna místa a že na nás v Evropě čekají nebo někde něco na nás zbude, ale tak to není.
Když se chcete dostat do výkonného výboru UEFA, musíte mít nějaké jméno a musíte mít za sebou státy, které vás tam provolí. Je to klasická politika. Dnes je předseda UEFA z malého státu, žádnému velkému a mocnému státu při volbách nevadil, protože když kandiduje Nizozemec, Angličan nebo Francouz, tak vadí vždy těm druhým. Dnes tam máme Slovince, úspěšného právníka, a já říkám, že Alexandr Čafarin tam vydrží šestnáct let. Jeho první místopředseda je bývalý rozhodčí ze Švédska a nevzbuzuje to žádné emoce, že byl rozhodčí. Prostě jsme každý něčím kdysi byli… každý
Ve výkonném výboru UEFA sedí druhý nejbohatší Maďar, dále majitel Juventusu Turín, multimiliardář Agnelli. Španělsko tam také zastupuje vlivný a movitý člověk. Takže musíte najít cestu, jak proniknout mezi tyto lidi. To není tak, že řeknete „měl by tam někdo být“, a chlubit se potom tím, že nemáme žádný stadion pro reprezentace. Takhle ten svět skutečně v UEFA nefunguje.
Po výkonném výboru je nejsilnější komisí komise rozhodčích. Tam máme Dagmar Damkovou. A ta až se jednou rozhodne přejít do Evropské fotbalové politiky, bude mít otevřené dveře při prvních volbách do VV UEFA.
Co českému fotbalu pozice Dagmar Damkové v komisi rozhodčích tedy přináší?
Přináší to obrovskou váhu pro všechny ostatní. Díky tomu znáte všechny významné lidi. Pak někam přijde předseda Malík a všichni si vzpomenou – vy tam máte tu Damkovou, ta je populární. Je to přesně jako v politice.
Na závěr se ještě vraťme k té společenské prestiži fotbalu, o které jsme už mluvili. Znáte seriál Vyšehrad?
Neznám.
Tam je hlavní hvězdou fotbalová primadona, která ztělesňuje všechno ošklivé a negativní, co si lidé o fotbalistech myslí. Jak změnit to, že si česká veřejnost dnes ztotožňuje fotbalistu právě s takovou „hvězdou“, která hřeší na svůj talent, díly tráví nejrůznějšími radovánkami, mezi kterými se občas jde proběhnout na trénink a kasíruje za to statisíce?
Ale takovou pověst mají fotbalisté na celém světě. Rozdíl je v tom, že někde jsou i přesto uctívaní, a u nás ne. Závist je prostě nemoc.
Bavili jsme se tu celou dobu o sportovní, diplomatické, nebo společenské roli fotbalu. Co je vůbec podle vás to hlavní kritérium „úspěšnosti“ českého fotbalu? Podle čeho se dá říci, že se českému fotbalu právě daří, nebo nedaří?
Jednoznačně jsou to výsledky reprezentačního „A“ týmu. Všechno ostatní je naprosto sekundární. Můžu vám tu udělat zlaté vejce dvěma tahy, ale když reprezentace prohraje s Kazachstánem, tak je to stejně všechno špatně.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
