Pane doktore, je mi odporné se na to ptát, ale mnozí oslavují vraždu republikánského trumpovského aktivisty Charlieho Kirka. Buď oslavují, nebo zde máme variace na téma „mohl si za to těmi kecy sám“. Co k tomu říci?
Naši předkové, a není tomu tak dávno, by řekli, že tak mohou mluvit jen neznabozi, kteří se neštítí jakékoliv bezbožnosti. Byla to sice jen lidová moudrost nebo projev kulturního dědictví, a ten je dnes vysmívaný i osobami duchovními. Snad bychom k tomu mohli dodat, že dnešní doba k tomu přidává ještě jakousi vulgární otrlost, brutální neúctu a nedostatek respektu k sobě samotným. Staronáboženské milovati budeš bližního svého jako sebe samého se dnes většina z nás stydí říct nahlas i mezi svými nejbližšími.
Je to nekonečná řada projevů nenávisti, Bělohradský by řekl tekuté nenávisti, kterou se zdají být posedlé nejrůznější společenské skupiny a instituce. Jen v posledních deseti patnácti letech se vyhrožovalo veřejně smrtí, nebo dokonce bestiálním utracením domnělých nepřátel. Často všech, kteří byli jen jiní, než jakými jsme je chtěli mít. A aplaudovaly tomu osoby stojící na vrcholu společenské pyramidy.
Ukradení prezidentské vlajky, státního symbolu prezidentova úřadu na Hradčanech, bylo vyhlášeno za zábavnou uměleckou taškařici. Vyhrožování šibenicemi na veřejných shromážděních za přítomnosti vysokých vládních činitelů a jejich zahraničních hostů, vybízení k napodobování masakru v Oděse vládním zmocněncem pro energetiku a v nejbližší budoucnosti pravděpodobně vyslancem ČR ve Velké Británii, tedy zástupcem prezidenta a hlavy státu koordinujícího zahraniční politiku ČR, se zdají být základními kameny dláždění cesty do nenávistné budoucnosti.
A to nemluvíme o posledních pěti deseti letech, kdy se výzvy k pověšení na šibenicích nebo v pytli na vládní budově MV ČR zdá být i těm nejvyšším autoritám justice úsměvnými prohřešky. Dokonce i věci, kterých se dopouští obdivovaná hlava státu, jeho blízké politické prostředí a zhrublá, politicky vulgární, mediální a kulturní spodina, je chápáno jen jako sebeprezentující spoluúčast při nekonečné řadě příležitostí.
Nejenom Donald Trump, Robert Fico nebo Andrej Babiš si za to nemohou sami, a dokonce ani vykonavatelé obecné vůle davu nejsou jediní, kteří za to mohou. Někdy stačí někoho prohlásit za odpudivého a rozpadne se pracně a po staletí vznikající řeč diplomacie.
Případ Charlieho Kirka je ale z našeho hlediska mimořádný. Protože víme, že ve Spojených státech se prezidenti nebo kandidáti na prezidenta také střílejí a že bychom neměli zapomínat na politický kontext a uvažovat také o tom, zda to nebylo poslední vážné varování prezidentovi. Že také ani on, jako jeho předchůdci, není nedotknutelný. Na studium všech okolností, a tedy jako to vlastně bylo, budeme mít jistě dobu delší než při hledání pravdy o 11. září, kde americký prezident před třemi dny uctil památku obětí. Ale cesta k pravdě je stále ještě jen naznačena a pomalu nás to přestává zajímat.
Snad jenom podle našich zprostředkovaných znalostí, jak se vyšetřovala, vyšetřuje a bude aktualizovat střelba na FFUK v Praze, můžeme usuzovat na to, že některé hrůzy našich barbarských pospolitostí mají sice zasloužené místo v dějinách země a národa, ale naše možnosti nejsou v nalezení pravdy, ale pouze v pochybnostech, i když často dost důvodných.
Psali jsme:
Posledně jsme se bavili o útoku na lídra ANO Andreje Babiše. Který pouze dostal holí po hlavě. Nechci to srovnávat, smrt je smrt, ale „také si za to Babiš mohl těmi svými kecy“, tvrdili mnozí. Doutná i zde u nás problém takového rozdělení jako v USA? Že mnozí jsou schopni mávnout rukou nad vraždou, když jde o politiku?
Který voličský tábor je agresivnější a více neslušný?Anketa
Obavy z banalizace zla a vraždění dávno nemáme. Už dlouho ovládá tento jev naše audiovizuální média, která bez mnohačetného až masového vraždění postrádají důvody své existence. A je jim lhostejné, zda denně prezentují svou posedlost Hitlerem, německým nacionálním socialismem nebo hrůzami jakýchkoli válek. Anebo smyšlenými příběhy za hranicí normality, které dokonce se stávají návodnými recepty mučení, zabíjení a obecně ponižování jakéhokoliv lidství.
Optimisticky předpokládám, že společnost zůstane v tomto ohledu rozdělena, i když se obávám, že ta její mírumilovnější část ztrácí své naděje a bude nezbytné, aby se oběma dostalo poučení v dnes stále ještě většinou jen scénované realitě.
O víkendu jsem byl v kině na dokumentárním filmu „Jarek“, který – jak jinak – pojednává o Jarku Nohavicovi. Mluvil s jistou tíží na duši o zvládnuté léčbě alkoholismu, bolestně vyvracel, že údajně donášel na Kryla, ale ten další „hejt“ na svou osobu – přijetí medaile od Putina za interpretaci písní Okudžavy a Vysockého – podle mého názoru přešel spíš s úsměvem. Jak vysvětlit, že v tomto směru „nelituje ničeho“?
Myslím si, že k zájmu o životní osudy Jarka Nohavici nemusíme říkat víc, než je napsáno ve verších Vítězslava Hálka zhudebněných Bedřichem Smetanou. Asi si první verše ještě pamatujeme jako výzvu Nekamenujte proroky, neb pěvci jsou jak ptáci. Kdo po něm hodil kamenem, k těm víc se nenavrací. Nekamenujte proroky.
Ale ono to pokračuje dále – Soud boží na se národ zve, jenž pěvce své ctít neví, a nejstrašnější kletbou jest, když bůh odejmul zpěvy…
Vysvětlovat dnes, kdo byl Bulat Okudžava a Vladimír Vysockij, je marné lidem, kteří nic nevědí o Puškinovi a Lermontovovi a o ruské existenciálně rozervané poezii, kterou u nás předstíráme a neumíme ji už číst ani od českých autorů. Snad nebudeme muset zase prožívat dobu, kdy kvůli veršům na Stalina, veršům pro kočku, byli zavrhováni velcí čeští básníci a kdy ve sbírce Krysí hnízdo autor kvůli cenzuře škrtal verš křížem krážem, aby nebyl cenzurován kvůli afilaci s náboženským fanatismem.
A pokud jde o ten Nohavicův úsměv nad tím, že havran usedá na střechy Petěrburgu a padá na něj žal. Přece zatoulaný pes nevzal ani kůrku, kterou jsem mu dal… kat aby to spral. Na obloze slepí ptáci letí v září červánků… to je obrana větší než všechen hnis, kterým jej hnusové chtějí potřísnit.
Psali jsme:
Mezi mými přáteli se rozhořela diskuse o tom, zda je ostuda se paktovat „s bolševiky“, tedy s hnutím STAČILO!. Jedni tvrdí, že to ostuda je; druzí tvrdí, že STAČILO!, kde komunisté na kandidátkách obsahují méně než polovinu, už žádní bolševici nejsou. Jak s tím naložit?
Schvalujete přirovnání Ukrajiny k Československu v roce 1938?Anketa
V Číně, v Koreji, a někdo tvrdí, že i v arabských zemích, se říká, že kdo ví vše, je blažen, kdo neví nic, tomu může být pomoženo, kdo však vše zná jen napůl – zničí nebe i zemi.
Problém je, že komunistů na světě je hodně a různých konfesí. Někteří se vraždili mezi sebou, některé evropští nadlidé vraždili jen kvůli slovu bolševik, někteří provedli jednu ze svých posledních revolucí pod heslem S nevědomostí proti nespravedlnosti! Přesto ale má komunistická utopie své obdivovatele a ti to dnes jen neříkají nahlas. Takže ti sdružení ve Stačilo! přitahují idealisty, kteří ještě věří v nápravu zlořádů a tyranů, a i když podle mého názoru mají jen omezené možnosti, jak toho dosáhnout, na prezentaci těchto názorů mají právo. A zatím ještě mohou být v naději.
Slovo bolševik je dnes používáno jako velmi expresivní, skoro jako citoslovce. Ale i jeho skandující ideologičtí a věrouční odpůrci si neuvědomují, že jen třeba popularita slova demokracie s přívlastky lidová nebo liberální je podobná, že nemá jen prostorovou, ale i časovou dimenzi a i té může zvonit hrana. Konečně, jako už několikrát v posledních dvou stoletích, kdy z českého prostředí 19. století známe výrok velkého českého politika, že liberálové jsou horší než jezuiti.
Donald Trump řekl, že dokud budou evropské státy brát ropu od Ruska, on se nebude angažovat ve vyjednávání míru na Ukrajině. Tím se od celé situace asi distancuje?
Především bych si dovolil tvrdit, že tento výrok souvisí s vnitropolitickou situací, politickou i ekonomickou, ve Spojených státech, a americký prezident hledá možnosti, jak připravit půdu svému republikánskému nástupci po skončení svého termínu.
V každém případě používá těžbu a distribuci ropy jako nástroj politického soupeření na všech kontinentech. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že na jeho stole leží mapa bez vyznačených hranic. A konečně, jak je tradičním cílem americké zahraniční politiky, důležité je posouvání obranného perimetru Spojených států, a proto jde také o restrukturalizaci americké armády nebo alespoň velitelských struktur. To rozhodně nejsou cíle, kterých by se dalo v jednom prezidentském termínu dosáhnout, a proto, dovoluji si tvrdit, že je pro něj problém Ukrajina stejnou Okrajinou jako pro Ruskou federaci. To, že mluví v této souvislosti o ropě, má stejný význam jako výzvy k těžbě vzácných zemin, o připojení Grónska nebo válce s drogovými dealery.
Dokonce by se k výčtu těchto agend dal připojit dnes už i problém Izrael, který může porodit závažnou změnu vnitropolitických poměrů ve Spojených státech, kterou jsme si dosud ani v těch historicky nejsložitějších vztazích v této oblasti uměli představit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 3 čtenáři)
Domníváte se, že ve společnosti narůstá násilí a agresivita?
autor: Jaroslav Polanský
