Už před vypuknutím koronavirové pandemie jsme slýchali, že dnešní mladí – ti narození po roce 2000, tedy tzv. „mileniálové“ – jsou ztracenou generací, nebo minimálně první generací, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Jsou podobné úvahy, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“, opodstatněné? A jaké důvody pro takový pesimismus vidíte?

Mladí si vždy stěžují, že se budou mít hůř. To je generační záležitost, která se historicky opakuje, s tím, že jsou tu určité neblahé náznaky z ekonomického hlediska. Na to nejsem odborník. Od ekonomiky se držím dál, protože ta nás všechny pochroumala, celou naši civilizaci pokroutila jenom v ty prachy. Nyní se to jeví jako ústup ze slávy té ekonomiky, která by ráda pořád produkovala víc a víc. Ale najednou se ukazuje, že to má své hranice. S tím souvisí i jakási nejistota, že vznikají meze toho růstu. Začínají se objevovat problémy s nedostatkem zdrojů.

Ti mladí by samozřejmě nejradši všechno dostali na stříbrném tácku, a tak se takového vývoje obávají. Ale já si myslím, že nic na stříbrném podnose se mladé generaci servírovat nemá. Každá si musí tu svoji cestu najít. A jestli bude hůř, nebo líp? Proč by mělo být líp? Na to přece nemá nikdo právo, abychom se měli líp. To si pořád jen vymýšlíme, že se budeme mít lépe a radostněji, což je komunistické heslo, které ale úplně přešlo do kapitalismu.

Jaký je důvod k tomu, abychom se měli líp? To není ničím oprávněné. Jsme přece z přírody, a v ní se také zvířata nemají líp a líp a líp. My jsme také živočichové, sice jsme si svět nějak přizpůsobili, ale nemáme žádné opodstatnění k tomu, abychom se měli líp.