V eseji Vzestup neliberální demokracie publikované v roce 1997 označil americký politolog Fareed Zakaria Polsko, Maďarsko a Česko za liberální demokracie. Myslíte si, že je to stále pravda?
Odpovězme si přímo Fareedem Zakariou z roku 2003, přesněji jeho knihou Budoucnost svobody. V ní se vrací k otázce liberální demokracie v bývalých diktaturách a konstatuje, že tyto země s pramalým zázemím ústavnosti a liberalismu mají hodně daleko k západnímu vzoru. Podle něho je to nejlépe vidět na putinovském Rusku, o němž Zakaria říká, že pořád hrozí, že poté, co rozdrtí opozici, zadusí média a zakáže politické strany, se prostě stane špatným carem.
V současném světě narůstá stále více neliberálních demokracií se směsicí demokracie a autoritářství a i voliči v Česku mají větší zájem o volené autokraty. Dokladem je vítězství politického autokratického subjektu ANO, který si zahrává s myšlenkou „tyranie většiny“. Tento subjekt nectí vládu práva a proto je v jeho čele trestně stíhaná osoba.
Co Česko podle vás čeká při prohlubování jakési "tiché dohody" prezidenta Zemana a premiére Babiše?
Prezident Miloš Zeman a trestně stíhaný premiér a bývalý agent StB Andrej Babiš dlouhodobě pracují na tom, aby omezili ústavní liberalismus a podkopávali svobodu demokracie. To vede, jak upozorňuje Zakaria, k centralizaci moci. Oba politici využívají své autokratické schopnosti, aby například nebylo dosaženo demokratického kompromisu a nemohla být ani po osmi měsících zvolena legitimní demokratická vláda.
Teoretik chaosu, filosof a publicista Miroslav Vodrážka.
Nemyslíte si, že většina pražských intelektuálů přehání nebezpečí, které vidí v působení Miloše Zemana na Hradě?
Fareed Zakaria není žádný pražský intelektuál, když nepřímo považuje i Česko za zemi s pramalým zázemím ústavnosti a liberalismu. Prezident Miloš Zeman patří právě k politikům, kteří omezují ústavní liberalismus a má zalíbení v systému ne nepodobnému diktatuře, byť s větší legitimitou. Připomeňme si Zemanovy dávné kauzy typu Bamberg, Olovo nebo jeho otevřený spor s tajnými službami ohledně výroby jedu novičok. O pramalém zázemí ústavnosti a liberalismu svědčí i stařecky trucovitý a nezákonný proces prezidentova nejmenování, který se netýká jen profesorů. Například členem etické komise pro ocenění účastníků protikomunistického odboje nejprve jmenoval Karla Srpa staršího, agenta a bývalého člena KSČ, a to přesto, že příslušný zákon vylučuje takovou osobu. Když neprošel, prezident Miloš Zeman už nikoho jiného do komise nejmenoval. Jedná jako by byl nad zákonem.
Vy jste třeba kritizoval Česko - ruské diskusní fórum. Vždyť takových fór pořádá neziskový sektor nespočet a nikdo je za to nekritizuje...
Kritizoval jsem zejména text memoranda. Za moskevský institut mezinárodních vztahů ho podepsal Anatolij Torkunov, který byl v letech 1983 až 1986 tajemníkem na sovětské ambasádě ve Washingtonu. Z institutu mezinárodních vztahů se v minulosti běžně rekrutovali příslušníci KGB. Torkunov je člen nechvalně proslulé Komise bojující proti snahám o falšování historie a stál i za vyhazovem profesora Andreje Zubova.
Na zmiňovaném fóru vystoupil badatel Adam Hradílek, který ilustroval, jak v současnosti Rusko, potažmo jeho historici falšují historii. Oficiální název je Česko-ruské diskuzní fórum, jenže byť slovo „fórum“ znamená „veřejné místo“, obě strany se dohodly, že fóra budou neveřejná a uzavřená i novinářům. To je orwellovština.
V textu memoranda se také píše, že jde o platformu umožňující široký a otevřený dialog o aktuálních politických otázkách. V následujícím odstavci se ale zas tvrdí, že se musí zabránit politizaci diskutovaných témat. Takže diskuze o anexi Krymu musí být depolitizovaná. To je další příklad orwellovštiny - respektive z textu vane duch Sovětského svazu.
Není pravda, že se jinde fóra nekritizují. V zahraničí je to ještě horší. Například z Německo-ruského fóra odešla v roce 2014 celá řada známých osobností s kritikou, že se tam dělá proputinovská politika. Tato fóra jsou standardní součástí ruské vlivové infiltrace a ruské informační války.
Myslíte si, že možné otevření ruských archivů bude pro Česko ještě vůbec přínosné?
Pokud čeští policisté došli v roce 2016 na základě expertízy v oboru forenzní biomechaniky, že smrt bývalého ministra zahraničí Jana Masaryka v roce 1948 byla vražda, pak k došetření případu potřebují informace, které se nacházejí v ruských archivech - jenže ty jsou uzavřeny a žádosti o zpřístupnění jsou zamítány. A pro ilustraci, podle Romana Romanova, šéfa Muzea dějin Gulagu, se v současném Rusku na základě tajného vládního příkazu z roku 2014 likvidují písemné dokumenty s údaji o osobách pronásledovaných v éře bolševického diktátora Stalina.
Historici ÚSTR kritizovali překrucování dějin ze strany ruských médií. Ale neděje se to samé i v Česku, když se třeba neustále relativizuje osvobození země Rudou armádou?
Historici kritizovali překrucování dějinných událostí ruskými státními médii a tlaky vyvíjené na jejich partnery v Rusku. Na druhé straně mi není znám případ, že by obdobným způsobem česká veřejnoprávní média překrucovala dějinné události týkající se osvobození Rudou armádou.
Problém, na který upozornil Fareed Zakaria, spočívá v tom, že Putin po svém nástupu prokázal, že staré sovětské instituce jsou stále životaschopné a s tím se pojí i snaha Ruska oživovat sovětskou minulost. Příkladně to ilustroval dokument z roku 2015 televize Rossija-1, v němž se invaze do Československa v roce 1968 interpretovala sovětským způsobem jako "bratrská pomoc".
Ostatně o tělesnosti dějin, jak jste ji popsal v knize Filosofie tělesnosti dějin, tedy jakémsi vžití do významu dějinného okamžiku, se už nestará skoro nikdo. Historie se stala odlidštěným výkladem událostí. Do jaké míry se tím lidstvo ochuzuje?
Pokud tvrdím, že fašismus a komunismus nejsou jen ideologie, ale tělesné režimy, pak se tím myslí, že naše paměť, identita a minulost nesouvisí jenom s představami, které si vybavujeme za pomoci slov a jazyka, ale rovněž s našimi těly, která ztělesňujeme svými emocemi. Porozumění minulosti i současnosti není možné bez skutečných emocí lidí. Pokud prezident Putin po svém nástupu prokázal, že staré sovětské instituce jsou stále životaschopné, pak tato životaschopnost není čistě ideologická, ale navazuje na tělesnost bývalého režimu. Dějiny začínají v lidském těle a proto mohl ruský prezident prohlásit, že rozpad Sovětského svazu byla jedna z největších katastrof 20. století. Pro vedení Ruska nebyla největší katastrofou první nebo druhá světová válka, dokonce ani holocaust, ale rozpad SSSR. Proto je „budoucnost svobody“ dnes opět ohrožena.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
