Zkorumpovaní prezidenti a romantičtí revolucionáři na dvorku USA. Štěpán Kotrba podává informace, díky kterým pochopíte, co se skutečně děje ve Venezuele

9. 2. 2019 13:26

ROZHOVOR Díky událostem ve Venezuele je pozornost českých diváků a čtenářů upřena na region, o kterém toho jinak příliš nevědí. ParlamentníListy.cz se to rozhodly napravit. Zkušený analytik Štěpán Kotrba v první části obsáhlého rozhovoru, kterou přinášíme, rozebírá události ve Venezuele v kontextu celého amerického kontinentu. Celá kauza totiž není jen o prezidentech Madurovi a Guaidóvi, ale i o USA, vnímajících celý americký kontinent jako „svůj dvorek“, a rovněž o dalších regionálních mocnostech. Nabízí čtenářům komplexní pohled na fascinující kontinent, o jehož politickém dění u nás tuší jen málokdo.

Zkorumpovaní prezidenti a romantičtí revolucionáři na dvorku USA. Štěpán Kotrba podává informace, díky kterým pochopíte, co  se skutečně děje ve Venezuele
Foto: Archiv
Popisek: Venezuela

Anketa

Udělal Zeman dobře, když blahopřál Juanu Guaidóovi k převzetí úřadu prezidenta Venezuely?

hlasovalo: 14377 lidí

V posledních dnech sledujeme události ve Venezuele, kde došlo k tomu, že se za „prozatímního prezidenta“ prohlásil lídr opozice Juan Guaidó, který přitom v prezidentských volbách vůbec nekandidoval. Jednou z prvních zemí, které jej uznaly, byly USA, které jsou také hlavním „tahounem“ jeho prosazení ve světě. Není to zdaleka poprvé, kdy USA zasahují proti levicově orientovanému režimu ve Střední Americe, kterou Washington tradičně považuje za „svou“ sféru vlivu. Připomeňme, kde všude v tomto regionu již došlo k podobným událostem…

To by byl dlouhý seznam… Nejen Střední, ale i Jižní Amerika je takových příkladů plná.

Ptejme se jinak: Existuje nějaká země Střední a Jižní Ameriky, která by během druhé poloviny 20. století nebyla ve jménu doktríny americké výjimečnosti cílem skryté diverzní operace nebo zjevné špionážní či vojenské intervence?

Co se v první polovině století USA naučily, tak pod hrozbou zbraní, a to i jaderných, celou druhou polovinu století prováděly. A provádějí dodnes. Dodnes má americký vojensko-průmyslový komplex prospěch z válečného zisku a rabování přírodních zdrojů porobených zemí, většinou na úkor veřejného zájmu a za naprostého ignorování principů demokracie.

Chcete-li seznam intervencí na „americkém dvorku“ za první polovinu století, odrážející dozvuky „nového imperialismu“ z konce 19. století, tak:

  • 1901: Plattův pozměňovací návrh zákona o přidělení prostředků na podporu armády pozměnil smlouvu mezi USA a Kubou poté, co španělsko-americká válka prakticky učinila Kubu americkým protektorátem – pozměňovací návrh přeměnil  Kubu na „samosprávnou kolonii“. Stanovil sedm podmínek pro stažení amerických jednotek, které zůstaly na Kubě. 
  • 1902–1903: Venezuelská námořní blokáda
  • 1903: USA podporovaly „nezávislost Panamy“ na Kolumbii za účelem vybudování Panamského průplavu.
  • Do roku 1933: Banánové války: Kuba, Dominikánská republika, Honduras, Haiti, Nikaragua, Kolumbie, Panama; skončily s Politikou dobrých sousedů prezidenta Franklina D. Roosevelta.
  • 1906: Smlouva o vztazích z roku 1903 byla použita jako ospravedlnění pro druhou okupaci Kuby v letech 1906 až 1909.
  • 1909: Rebelové v Nikaragui podporovaní USA svrhli prezidenta José Santose Zelayu.
  • 1910–1919: Hraniční válka na mexicko-americké hranici potlačilo Sedícionistické povstání
  • 1912: Potlačení černošského povstání na Kubě a rozpuštění Partito Independente de Color
  • 1912 až 1933: Okupace Nikaraguy USA – banánová válka. Instalace Somozovy diktatury
  • 1914–1917: Mexický konflikt – obsazení Veracruzu námořnictvem a Pancho Villa Expedition. Americké jednotky vstoupily do severní části Mexika.
  • 1915 až 1934: Okupace Haiti
  • 1916 až 1924: Americká okupace bývalé španělské kolonie – Dominikánské republiky
  • Opakované intervence USA v Chile, počínaje rokem 1811, rok po jeho nezávislosti na Španělsku

Po skončení 2. světové války získaly USA pocit globální velmoci. A ten uplatňovaly. V roce 1949 spoluvytvořily Organizaci severoatlantické smlouvy, „aby odolaly komunistické expanzi“. Spojené státy podporovaly v průběhu studené války hnutí odporu a disidenty nejen v komunistických režimech střední a východní Evropy a Sovětského svazu, ale i Střední a Jižní Ameriky. Během studené války USA často používaly CIA pro tajné operace proti vládám považovaným za nepřátelské vůči americkým zájmům.

  • 1954: CIA zahájila operaci PBSUCCESS, která zbavila moci demokraticky zvoleného guatemalského prezidenta Jacoba Árbenze a ukončila tak guatemalskou revoluci. Začala tak vojenská diktatura Carlosa Castilla Armasa, prvního ze série diktátorů podporovaných USA, kteří pak vládli v Guatemale.
  • 1959: Kubánská revoluce, kterou vedl Fidel Castro, byla jednou z prvních porážek americké zahraniční politiky v Latinské Americe.
  • 1964: Americký program vojenské a policejní pomoci proti komunismu „Aliance pro pokrok“, včetně plánu LAZO v Kolumbii
  • 1960: Prezident Dwight D. Eisenhower povolil CIA organizovat, vycvičit a vybavit kubánské uprchlíky jako partyzánskou sílu, která by svrhla Castra.
  • CIA se pokoušela spolu s kubánskými exulanty zbavit kubánského prezidenta Fidela Castra prostřednictvím invaze v Zátoce sviní, schválené prezidentem Johnem F. Kennedym.
  • 1961: Dominikánská republika – CIA podpořila svržení diktátora Rafaela Trujilla. Po období nestability americká vojska napadla Dominikánskou republiku v operaci Power Pack
  • 1962: Námořní blokáda Kuby – „raketová krize“.
  • 1963: CIA podryla moc Cheddiho Jagana v nezávislé Guayaně a podpořila koalici Forbese Burnhama a Petera D'Aguiara . V zemi intervenovala plynule až do roku 1968.
  • 1964: V Brazílii byl levicový prezident João Goulart svržen vojenským pučem za pomoci USA v operaci Brother Sam.
  • 1965–1966: Dominikánská občanská válka – způsobila pád Boschova režimu. Joaquín Balaguer byl zvolen novým prezidentem.
  • 1966–1967: Povstání v Bolívii. CIA podporované bolivijské ozbrojené skupiny potlačily partyzánské síly Che Guevary, Che Guevara byl uvězněn a popraven.
  • 1971: V Bolívii generál Hugo Banzer svrhl levicového generála Juana Josého Torrese.
  • V roce 1975 „církevní“ výbor Senátu, dozorující vládní zpravodajské operace a vyšetřování zneužívání CIA, odhalil, že Spojené státy tajně zasáhly v Chile již v roce 1962 a že od roku 1963 do roku 1973 byla skrytá angažovanost „rozsáhlá a nepřetržitá“.
  • 1975: Operace Condor – špinavé války, dohody mezi bezpečnostními službami vlád Jižní Ameriky o potlačení a zavraždění politických oponentů, které podpořila vláda USA, operace Charly
  • 1970–1973: Na žádost prezidenta Richarda Nixona plánovala CIA „ústavní převrat“, aby se zabránilo volbě marxistického vůdce Salvadora Allendeho v Chile, zatímco tajně povzbuzovala chilské generály, aby jednali proti němu.
  • CIA destabilizovala Chile a pomohla vytvořit podmínky pro chilský převrat z roku 1973, který vedl k letům diktatury  Augusto Pinocheta. Ústřední zpravodajská agentura USA podpořila únos hlavního velitele chilské armády René Schneidera Chereau. Pokus selhal a Schneider byl zastřelen. Poté Spojené státy pokračovaly v energické, otevřené a skryté kampani proti Allendemu, i když nebyly přímo zapojeny do převratu.  
  • USA od roku 1979 do počátku roku 1990 financovaly povstání pravicových teroristických skupin Contras v Nikaragui v opozici vůči socialistické Sandinovské fronty národního osvobození.
  • Pod Carterem a Reaganem CIA opakovaně zasáhla, aby zabránila převratu v Salvadoru.
  • 1983: Po vraždě revolučního premiéra Maurice Bishopa napadly Spojené státy Grenadu v operaci Urgent Fury. Zlikvidovaly kubánskou vojenskou přítomnost a sesadily Hudsona Austina.
  • 1989–1990: Prezident George HW Bush nařídil invazi do Panamy (operace Just Cause)  a sesadil CIA podporovaného diktátora Manuela Noriegu.
  • 1994–1995: Intervence na Haiti. Za prezidenta Billa Clintona  se USA účastnily operace Uphold Democracy, při níž byl po vojenském převratu znovuzvolen prezidentem Haiti Jean-Bertrand Aristide.

A takto bych mohl seznam zahušťovat dál…

Asi nejznámější je intervence do procesu nastupujícího socialismu v Chile, který měl za následek puč generála Pinocheta. Přesto mi ale vždy přišlo, že ve vnímání USA byl mezi Střední a Jižní Amerikou přece jen trochu rozdíl…

Není a nebyl. Ani v míře a krutosti násilí páchaného žoldáky či agenty CIA vůči legitimním vládám a politikům. Ani v míře a drzosti nerespektování principů známých jako panča šíla z Charty OSN či Deklarace VS OSN o přátelských vztazích a spolupráci mezi státy z roku 1970 – respektování suverenity, územní celistvosti a svrchovanosti; sebeurčení, neútočení a nevměšování se do vnitřních záležitostí, vystříhání se hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti, tak proti politické nezávislosti jiného státu, zákaz organizování a podněcování občanských nepokojů nebo teroristických aktů v jiném státě.

Lze říci, že USA vždy v historii, nebo přinejmenším od Monroeovy doktríny roku 1823, vnímaly celý americký kontinent jako „svou sféru vlivu“, kde byly připraveny případně uplatnit svou sílu?

Spojené státy vždy považovaly země Střední a Jižní Ameriky za svůj dvorek a ty země se ale mnohdy tak chovaly. Zkorumpovaní diktátoři a loutkoví prezidenti na straně jedné, romantičtí, ale nekompetentní revolucionáři na straně druhé. Sovětský svaz a USA vedly nejšpinavější operace studené války v Jižní Americe. Ať už to bylo teroristické výcvikové středisko Škola Amerik, nebo zásobárny semtexu a ruských zbraní pro partyzány ve skladech levicových režimů. Proliferace nikdy nepřesáhla kategorii zbraní ručních. Většinou do Střední a Jižní Ameriky nebyly dodávány, ať z SSSR, nebo i z USA, letadla, obrněnce, inteligentní příruční protipancéřové raketové systémy ani inteligentní miny, které mohly změnit zásadně povahu bojů. Kalašnikovy byly levné a pro boj v džungli dostatečné. Války nikdy nepřerostly boje v džungli. USA se nicméně až chorobně bály principů socialismu, periodicky zachvacujících tamní chudinu. Ovšem stejně tak se na „svém dvorku“ bály možnosti přelití jihoamerického násilí na své území.

Já osobně jsem doufal v posílení sebedůvěry zemí Jižní Ameriky v době nazvané Růžový příliv poté, co v roce 2002 v Brazílii zvítězil Luiz Inácio „Lula“ da Silva (první kolo vyhrál s 46,4 % hlasů; v druhém kole získal 61,3 % hlasů), v Bolívii vládl Evo Morales, v Ekvádoru Rafael Correa, ve Venezuele charismatický Hugo Chávez a začalo být iniciativní sdružení zemí BRICS, vyvažující blízkost USA mezinárodně politickou vazbou na Rusko a Indii.

Druhé období bylo ohraničeno Lulovým znovuzvolením a volbami v Argentině, kde zvítězil po Néstorovi Cristina Fernández de Kirchner, v Chile socialistka Veronica Michelle Bachelet a ve Venezuele Maduro.

Fascinující pro mne byla Cristina. Po všech mužích se španělskými řádovými šerpami přišla do čela země neohrožená žena v moderním civilním kostýmu. Jako alternativu ke zvyšování daní a státním dlužním platbám vláda Kirchnerové znárodnila soukromé penzijní fondy, vyhodila prezidenta centrální banky a ministra hospodářství, zavedla sociální podpory a subvencované ceny dodávek elektřiny, plynu a vody. Kašlala na kritiku za  ohrožení vlastnických práv a právního státu. Podle Světové banky se střední třída v Argentině během jejího prvního funkčního období zdvojnásobila. Kirchnerová byla bezpodmínečným příznivcem Cháveze i Madura, vyostřovala spor o suverenitu Falklandských ostrovů, i když 99,8 % hlasovalo pro, aby zůstaly britským územím. Tento posun představoval posun k progresivnějším hospodářským politikám a shoduje se s paralelním trendem demokratizace zemí Latinské Ameriky po desetiletích nerovnosti.

Rozhovor prezidentky Kirschnerové s americkým novinářem:

Po žovém přílivu následovalo kolem roku 2010 vystřízlivění opominuté střední třídy – tzv. konzervativní vlna a vítězství krajní pravice v Paraguayi, Hondurasu a nyní i v Brazílii. Osamělý tak zůstal v roce 2010 zvolený levicový prezident Uruguaye José „Pepe“ Mujica, bývalý partyzán z Tupamaros. Dnes je jasné, že je nesmysl očekávat smířlivost a dělat politiku „žádní vítězové, žádní poražení“ („Ni vencidos, ni vencedores“). Poraženými jsou ti nejchudší. Vítězství se vrátilo do rukou bohatých prostřednictvím intrik USA i nadnárodního kapitálu, díky neschopnosti levicových ekonomů mu čelit, nechuti Ruska jít do dobrodružství na druhém konci zeměkoule, prostřednictvím neexistence antiglobalistické a antineoliberální internacionály disponující odborníky i zdroji, korupce a zklamání střední třídy.

Nejvíce mne zklamal vývoj v nejbohatší Brazílii, která  je organizována podle federálního modelu, v němž jednotlivé státy mají značnou autonomii vlády, zákonodárství, veřejné bezpečnosti a zdanění. Politický systém a mocenské stereotypy v takto složitě organizované zemi se nepovedlo ani Lulovi během dvou volebních období změnit. Jeho nástupkyně, kterou si sám vybral, Dilma Roussefová, mu navíc připravila hrob – vytvořila zákony a procedury, které vedly ke stíhání a uvěznění jeho i více než stovky vrcholových politiků (jejích vlastních spojenců) a podnikatelů. „Depolitizovala“ federální policii i volbu generálního prokurátora, který byl až do její změny jmenován prezidentem. Výsledkem její reformy policie a  justice je, že 352 poslanců brazilského parlamentu bylo vyšetřováno pro korupci. A pak se její vlastní přeživší političtí kolegové a opozice dohodli na její politické likvidaci. Spáchala protizákonný čin, který se stal protizákonným až tehdy, když ho ona sama za protizákonný   nechala označit v reformě trestního zákoníku. Stala se obětí politického puče a vtipné je, že 36 z 65 poslanců, kteří rozhodli o jejím odvolání, je obviněno z korupce. Ale polovina země jí to přeje. Stejně jako odsouzení nejoblíbenějšího prezidenta, jakého kdy Brazílie měla, na dvanáct let za směšné obvinění. Polovina země zvolila v osobě Jaira Bolsonara ultrapravicovou budoucnost raději než umanutost Dilmy či levicový romantismus Luly.

PODROBNOSTI O PUČI V BRAZÍLII

Když se přesuneme do současnosti, tak jaké je dnes „rozložení sil“ na americkém kontinentě? Které země zde působí v pozici silných regionálních hráčů ovlivňujících dění?

Tak jednoznačně je to Brazílie, Venezuela a Chile. Brazílie má největší HDP, největší surovinové zdroje. Největší stabilitu. Je sedmou největší ekonomikou světa. Venezuela má zase největší zásoby ropy a železa. Chile zásoby ledku potřebného k výrobě výbušnin i hnojiv. Neopominutelným státem je Panama, protože konkurenční megaprůplav v Nikaragui v hodnotě 100 miliard USD z Punta Gorda do Brita čínský miliardář Wang Ťing ještě neprohrabal a už neprohrabe. Zkrachoval a Čínu nyní nezajímá vytvářet kontroverzní konkurenci Panamě.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jakub Vosáhlo

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Kocábe, zapomněls? Krad jako straka... Disident o roce 1989, Babišovi a EU

11:15 Kocábe, zapomněls? Krad jako straka... Disident o roce 1989, Babišovi a EU

ROZHOVOR Ozývá se další nesouhlas s prohlášením Michaela Kocába, který odmítl, že by v listopadu 198…