_635695217773108099.JPG&id=73500)
Poslanci Evropského parlamentu doporučili Evropské komisi, aby zahájila řízení proti Maďarsku, protože premiér Viktor Orbán podle nich pošlapává evropské hodnoty, omezuje svobodu tisku, nezávislost soudů a občanské aktivity. V České republice to vyvolalo v části politické scény velkou kritiku, maďarského premiéra se zastal například i český premiér Andrej Babiš. Jaký je na výsledek hlasování v Evropském parlamentu váš názor?
Atmosféra v Evropském parlamentu je logickým důsledkem postoje Maďarska. Teď nejde o jednotlivosti. Myslím, že kdyby Maďarsko bylo v jedné otázce odlišné od zbytku Evropské unie, tak dokonce získá sympatie. Ale podle mého názoru je Maďarsko už od přijetí ústavy přes reformy až po postoj k migraci vnímáno jako země, která je permanentním potížistou. Tím neřeším otázku, kdo má pravdu. Ale výsledek je takový, že poslanci v Evropském parlamentu budou marně vzpomínat, kdy v posledních měsících udělalo Maďarsko nějaký vstřícný krok v Evropské unii. Takže usnesení Evropského parlamentu vidím jako politický, logický krok, nic dramatického.
Proti další bývalé postkomunistické zemi – Polsku – už Evropská komise kvůli omezování nezávislosti justice řízení zahájila, proto se nabízí otázka, jestli není na řadě Česká republika, třeba kvůli kritice politiků vůči veřejnoprávním médiím, kvůli posilování vlivu vládnoucí strany ANO v bezpečnostních složkách či kvůli zneužívání dotací politiky.
Jiná věc jsou kroky instituce, jako je Evropská komise. Tam doporučuji opatrnost, protože to už se dotýká hrdosti země. Myslím, že sankce tohoto typu jsou kontraproduktivní.
Je vůbec otázka, jestli by nějaké sankce, jako třeba omezení hlasovacích práv, vůbec mohly projít, protože by pro ně musely hlasovat všechny ostatní členské země Evropské unie. Stačilo by, aby se Maďarsko a Polsko vzájemně podržely, takže to asi nemá velkou šanci projít?
Samozřejmě, že to nemá šanci na úspěch. A to je další důvod, proč nabádám k velké opatrnosti, aby se nedělaly takové kroky. To už by se dotklo i mne, občana České republiky, kdyby se něco takového stalo České republice, ačkoli jsem zastáncem velmi otevřeného vztahu k Evropské unii. Druhá věc je, že to také nemůže být tak, že se bude v Polsku argumentovat „podívejte se, i Evropská komise se zlobí“, protože to je nejslabší argument, stěžovat si, že mám staršího bráchu v Bruselu, který se zlobí.
Nesnižuje skutečnost, že dvě země ze čtyř členů Visegrádu už mají nálepku, že nedodržují principy a hodnoty Evropské unie, váhu celé V4 v očích ostatních členských států Evropské unie? Její prestiž i důvěryhodnost?
Určitě. Jestli jde o to, aby V4 byla úspěšná, tak v diplomacii platí, že vás ostatní v Evropské unii musí vzít vážně, aby s vámi hledali společné řešení. Ale tohle naopak vede k tomu, že jsme pořád v izolaci. Někteří představitelé V4 sice tvrdí, že jiné státy si myslí totéž co my, jen nemají odvahu to říci. Takhle to v Evropě není. Státy tam nejsou bázlivé, že by se bály něco říci. Ale podstatné je, že V4 není úspěšná v tom, aby v radikální poloze získávala na svou stranu ostatní. To, že nacházíme nějaké porozumění u vlády v Rakousku, ještě neznamená, že Rakousko se připojuje jednoznačně k V4. Tak to není.
Někteří politici, například Andrej Babiš, zužují důvody vedoucí k usnesení Evropského parlamentu na odmítavý postoj Maďarska k migraci. Jde to skutečně takhle jednoduše vysvětlit?
V tom má předseda vlády pravdu. Usnesení Evropského parlamentu je politický postoj, který vyvěrá z nějaké nálady, z nějaké většiny. To, co je z mého pohledu nepřijatelné, je, aby Českou republiku nebo kteroukoli zemi penalizovala nebo nějak trestala Evropská komise, nebo dokonce Evropský (soudní) dvůr, za politický postoj. Ale v parlamentu se odehrává leccos, určitě bude ještě řada usnesení, která budou někoho rozčilovat.
Ale kritika postkomunistických zemí kvůli odmítání migrace zaznívá nejen z Evropského parlamentu, ale i od některých představitelů členských zemí EU. Nedostatek solidarity kritizuje zvlášť ostře francouzský prezident Macron, vyhrožuje dokonce finančními sankcemi, když solidárně nepřijmeme migranty z Itálie. Jak to vnímáte?
Macron má pravdu. Je prezidentem Francie a nemůže přece říci Francouzům, víte, ti Češi nevezmou nikoho, solidární nejsou, tak my s tím souhlasíme. V tu chvíli mu Francouzi řeknou, Macrone, tak my taky nikoho nevezmeme. A podobně, když italský ministr vnitra Salvini řekne, oni nechtějí projevit žádnou solidaritu, tak to respektujeme, italští voliči mu odpoví, tak my taky ne. My máme společně chránit vnější hranice, opakuji, co jsem už v našich rozhovorech říkal mnohokrát, a mít to, čemu říkám Marshallův plán pro Afriku, to znamená pomoci Africe a zemím, odkud migranti pocházejí, válčit s mafií, která organizuje ilegální pohyb do Evropy, to už se také velmi výrazně daří, abychom neviděli všechno tak černě. Ale premiérům ostatních zemí rozumím, protože také reprezentují své občany a musí odpovídat svým voličům, takže chápu, když Macron říká, že ti, kteří neberou žádné migranty, to pocítí na penězích. On svým voličům nemůže říci, že nad tím mávne rukama.
Jak hodnotíte iniciativu své stranické kolegyně, europoslankyně Michaely Šojdrové, na přijetí padesáti syrských sirotků, a vlnu sporů a emocí, které to rozvířilo na české politické scéně i ve společnosti?
Ostentativně se vyhýbám bitvě na téma sirotek. Jestliže jsou na území Evropy, nemluvíme o dětech v Sýrii, děti, které jsou v zoufalé situaci, které se fakticky nemají kam vrátit, byť teoreticky ano, ale fakticky ne, myslím, že Česká republika je schopna se postarat o padesát dětí, bez ohledu na to, jestli je to jednostranný nebo oboustranný sirotek, jestli je doprovázený nebo není, zkrátka ty děti mohu být dočasně umístěny tady, než se ukáže, jestli se mají kam vrátit. Jde o akutní pomoc těm, kteří jsou v zoufalé situaci. Do toho nepatří šermování s paragrafy, nevidím to jako něco neřešitelného a už vůbec nechápu bitvu na téma sirotek.
Myslíte si, že by bylo možné pomoci některým dětem alespoň dočasně?
Ano, to přece neznamená, že tu musí být ty děti trvale, to může být akutní pomoc na několik měsíců. Když se pak najdou jejich rodiče nebo příbuzní, dítě se pošle do Sýrie, tam, kam patří, pokud se tam už neválčí. Proč nepomoci padesáti dětem, než se najde definitivní řešení? Proto jsem udiven, že Michaela Šojdrová zápasí s ostatními na téma sirotek a mezinárodní úmluvy, jestli jde o adopce a jestli s tím souhlasí Sýrie. To mne nezajímá. Mne zajímá, jestli jsou děti ve strašné situaci někde v Řecku, tak je vezmu do České republiky a pomohu řešit, jestli je třeba najít jejich příbuzné a vrátit jim je do Sýrie. A nabízím ještě variantní řešení, že Česko nemusí vzít do České republiky padesát dětí, ale může si vzít patronát nad padesáti konkrétními dětmi, že jim bude česká diplomacie pomáhat v řešení jejich konkrétní životní situace. Vezmou se konkrétní jména, konkrétní děti a bude se řešit, jestli se mají kam vrátit, nebo hledat jiné řešení. To se mi zdá korektní a schůdné.
Zajímal by mne také váš názor na nového kandidáta na ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Od jmenování vlády jsme měli jen půlku ministra zahraničí, protože šéf ČSSD Jan Hamáček vykonával dvě vládní funkce poté, co prezident odmítl jmenovat Miroslava Pocheho šéfem diplomacie. Teď má do Černínského paláce nastoupit tzv. malý Poche, dosavadní asistent europoslance Miroslava Pocheho. Nový kandidát nepochybně odbornost na tuto funkci má, umí jazyky, ale nemá za sebou žádné politické ani diplomatické zkušenosti. Jak budou asistenta europoslanců v této funkci brát třeba ministerští kolegové v Evropské unii?
Myslíte si, že je vhodné, aby Miroslav Poche poté, co byl jako ministr odmítnut a co za sebe vyslal svého asistenta, dál působil v nějaké vysoké funkci, třeba náměstka, na Ministerstvu zahraničních věcí?
To je věcí pana Pocheho, co vydrží. Jak znám Ministerstvo zahraničních věcí, já osobně bych po této etudě nechtěné nevěsty šel raději někam jinam. Jakou můžete mít autoritu v úřadě po tom, co se odehrálo? Doporučil bych mu, ať jde dělat jinou funkci ve prospěch státu. Být tam, kde jsem měl být ministrem, druhým nebo třetím v pořadí, není dobré. Může vyjet do zahraničí stejně jako bývalí ministři, i ti by měli dostat šanci vyjet na nějakou misi někde v zahraničí, to je důstojné a možné. Ale vzít post náměstka nebo poradce? Ale je věcí každého, co unese. Já osobně bych to nevolil a šel někam jinam.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
