Věnujete se španělské gastronomii a také jste přímo ve Španělsku sbíral zkušenosti. Proč jste vlastně odjel z Česka?
Pracoval jsem dřív v bývalém hotelu Atom, pak jako provozní radniční restaurace, ale přestalo mě to bavit. Řekl jsem si, že nechci tady za živa umřít v „tomhle kvádru“. Nenaplňovalo mne to. Vzal jsem ženu a odjeli jsme do Malagy.
Kde se Vám podařilo sehnat zaměstnání?
Pracoval jsem celkem ve čtyřech restauracích různého typu a zaměření většinou v centru Španělska. Dostal jsem se do kontaktu s prvotřídními surovinami. Bylo tam plno prémiových produktů z celého Španělska, takže super. Navíc měl majitel podíl ve vinařství Jorge Ordoñez, které exportuje převážně do Ameriky, je to špičkové vinařství, nejznámější jejich víno je asi Botani.
S jakými pracovními podmínkami jste se tam setkal? Kdybyste měl porovnat se situací v Česku.
V prvé řadě ve španělské kuchyni, v restauraci nebo tapas baru pracuje strašně málo Španělů. Většinou jsou to Jihoameričané, Poláci, Ukrajinci nebo i Češi. Co se týká návštěvnosti, lidé jsou zvyklí chodit na tapas, vyjít si s přáteli. Vidíte metaře, který sedí, jí třeba koblihu nebo churros a k tomu má kafe. Gastronomie je tam úplně jinde.
Jak si zdůvodňujete to, že tam pracují hlavně přistěhovalci a ne přímo Španělé?
To nevím, více jsem se nad tím nezamýšlel. Prostě tam fungují jinak. Lidé jsou zvyklí chodit ven, bavit se. Jdou na tapas a dají si skleničku vína. U nás jdou na pivo.
Proč jste se vrátil zpět?
Nevyhovuje mi život v cizině. Ovládám španělštinu, ale ne natolik dobře, abych tam zapadnul a necítil se jako cizinec. Jsem rád doma. Pracoval jsem i v Londýně, deset let jsem jezdil do Itálie. Ale Ostrava je Ostrava. Cizina je fajn, člověk nasbírá zkušenosti…Mně ale vyhovuje Ostrava, byl jsem v cizině právě tak dlouho, abych se něco naučil a poznal, a pak rychle domů. Vím, že řada lidí v cizině zůstává, ale já mám tady domov.
Specializujete se na svůj obor, přesto jak se promítá do vašeho života politika?
Krájím šunku… Člověk se vždycky musí přizpůsobit. Vždy tu byly změny. Teď éétéčko. Jistě, místo toho abych žil v restauraci, připadám si jako v prodejně elektro. Mám všude v kanclu plno tabletů. Na výjezdy nějakou pokladnu potřebujete, pak zase něco jiného. Člověk něco pořídil, to nevyhovovalo, abgrejdovat to nechtěl. Musel jsem pořídit jiný systém, ten byl taky na prd, tak jsem zase musel koupit jiný. Není to žádná sranda. Já má nekuřáckou restauraci, ale pro spoustu jiných lidi je i protikuřácký zákon problém. Taková je ale realita. Pokud člověk chce mít nějakou restauraci, musí na změny bohužel reagovat.
Zajímá Vás, kdo bude prezidentem?
Upřímně?
Jistě.
Ani ne. Já si jedu svoje a krájím šunku...smích. Chce to grif a znalost anatomie kýty.
Jiří Nenička je profesionál v oboru. Foto: Daniela Černá
Dobře, máte i certifikát na krájení šunky jamón přímo z Barcelony. Jak se prodává? A jak se Vám daří v podnikání?
Střídavě. Je to živnost jako každá jiná. Jednou lidi přijdou, jindy ne. Restauraci Pata Negra mám sedm let. Člověk musí pořád něco vymýšlet třeba teď jamón. Pracuji se sušenou šunkou bez konzervantů, sušenou v nadmořské výšce 1200 metrů nad mořem. To je takový základ na podobné akce jako tady.
Jaká je spolupráce s dodavateli?
Mám dovozce z Česka. Ale zasílají mi nabídky i ze Španělska. Zkoušel jsem dodávat i likérové víno. Ale teď už to neřeším. Málokdo se španělské gastronomii věnuje, tak jsem odkázán na španělskou literaturu. Knížky se nepřekládají. Ale nevadí mi to, v podstatě je to má výhoda.
Máte fajn slogan. „Jamón – luxus jak prase!“ Kdo je autorem?
Zabýváme se tím s bratrem. Lidi se chtějí bavit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
