Brexit je těžká rána evropské integraci, otázkou je, zda nebude pro ni smrtelná. Velmi skepticky se k budoucnosti soudržnosti EU vyjádřil politolog Alexander Tomský ve svém posledním komentáři pro iDNES.cz: „Doufejme, že bude pomalu chátrat a rozpadne se mírumilovně jako kdysi Sovětský svaz a nahradí ji nějaké minimalistické, pragmatické a vzájemně si konkurující společenství evropského trhu. Británii možná čeká lepší budoucnost než sklerotickou Evropu.“ Do jaké míry hrozí nyní Evropské unii rozpad?
Myslím, že srovnání se Sovětským svazem je velmi přihlouplé a zcela ignorující historii i současnost. Přiléhavější by snad byla paralela vývoje imperiálního Ruska, které se do Sovětského svazu přetvořilo, a Britského impéria (i když divergence tam byla od dob Ivana Hrozného a královny Viktorie poměrně značná). Evropská unie je unikátním projektem, který buduje prosperitu na přínosu vzájemné spolupráce členských zemí, nikoli extenzivním vysáváním jiných zemí nebo jen nerostných zdrojů, jako tomu v dobách rozvoje těch výše zmíněných impérií bylo nebo v případě Ruska ještě je. Doby, po kterých se panu Tomskému stýská, se zcela jistě nevrátí. Na druhou stranu bych brexit sám o sobě neviděl extra fatálně: Velká Británie se vždy dost vydělovala, takže navzdory angličtině jako rozšířenému jazyku komunikace to vypadnutí země v jádru integrace tak úplně není; pro další země může být rovněž poučné vidět následky v podobě odstupování nebo selhávání vůdců, kteří byli schopni mobilizovat k destrukci, ovšem bez představy, co by pak měli stavět.
Nebude třeba brexit konečně impulsem pro EU, aby se reformovala na volnější společenství států, které bude spolupracovat jen v těch nejpodstatnějších oblastech, jako jsou například bezpečnost, energetika, ekonomika atp., anebo dojde ještě k těsnější integraci, jež by mohla vyvolat další exity?
Evropská unie je nepochybně úspěšný projekt s trváním delším, než bylo například trvání kteréhokoli samostatného útvaru zahrnujícího stávající Česko od dob Masarykových, kde by bylo volání třeba po osamostatnění Moravy či Slezska zhruba stejně namístě. Pokud chceme zachovat základní svobody volného trhu, je větší integrace nevyhnutelná, bez ohledu na blízkost nebo vzdálenost takové perspektivy. Volnější Evropská unie by nepochybně znamenala zhoršení pro občany České republiky ve všech aspektech života i dalších vyhlídek.
Tajemník pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR Tomáš Prouza říká, že EU se zcela zásadně změnila, protože velká část lidí v členských státech jí přestala věřit, a vedení Unie by mělo být také pokornější než doposud. Někteří političtí komentátoři mu dokonce vyčítají elitářství. Lze s těmito názory souhlasit?
Evropská unie se jistě změnila rozšířením o postkomunistické země, které do ní přinesly slabší étos potřeby mírové spolupráce a prvky světa nesoucího si poučení z válečných hrůz první poloviny dvacátého století. Populističtí politici na ni svalují, co se dá – bez toho, aby zdůrazňovali, že věci se mají lépe, než kdyby tu Evropská unie nebyla, nebo kdybychom stáli mimo ni.
Už teď jsme svědky volání po referendu o vystoupení z EU. Ať už jde o Česko, Slovensko, možná budou o vystoupení usilovat i ve Švédsku, Nizozemsku i Rakousku. Francouzský publicista Yves Mamou poukazuje na zcela reálnou možnost, že po Velké Británii by mohla Evropskou unii opustit v blízké budoucnosti také Francie. Zdůrazňuje, že na rozdíl od Británie by Francouzi hlasoval pro „frexit“ především kvůli migrační krizi. S přihlédnutím k popularitě protievropských či protiimigračních stran jako Národní fronta, UKIP, Praví Finové či Švédští demokraté, bude se tedy měnit politická mapa v Evropě?
Vliv nacionalistických xenofobů je jistě povážlivou hrozbou a jejich schopnost vyvolat sympatie vedoucí k národní sebevraždě (podobně jako se to třeba nacistům podařilo v předválečném Německu) jistě není radno brát až tak úplně na lehkou váhu. Pokud ale nemají lidé slušnější z Evropy prchat, neměli bychom dopustit, aby v lidech vítězily horší stránky lidské povahy. Základem křesťanské kultury, na které si Evropa zakládá, je být ostatním bližním a podávat pomocnou ruku bez předsudečného kádrování. S oddělením církve od státu zde máme ústavněprávní normy lidských práv a svobod včetně svobody vyznání (na našem území například od prosincové ústavy z roku 1867 a jejích článků 14 a 15), které tradici hodnot evropské kultury reprezentují. Nacionalistická nenávist je těmto hodnotám cizí a do kulturní Evropy nepatří, stejně jako do ní nepatřil nacismus nebo komunismus. Pokud by nacionalistické tlaky měly vítězit, byl by to rozklad Evropy. Popularita zcela jistě není totéž co perspektiva – Hitler nebo Stalin byli ve svých zemích hodně populární, ale do jakého srabu své země s tou populární podporou dostali a kolik mrtvých za sebou zanechali!
V rámci brexitu, ale i rakouských voleb se ukázalo zajímavé rozdělení: mladí proti starším, venkované proti městům, chudší proti bohatším. Ti bohatší, kosmopolitnější, žijící ve městě jsou pro Evropskou unii, pro uprchlíky, ti druzí opačně. Čím to je? Může pak toto rozdělení i některým zásadním způsobem ovlivnit politiku EU do budoucna?
Brexit dobře ukazuje, jak je možné, aby lidé pro sentiment k poměrům, které se nikdy nevrátí, vyhodili vyhlídky mladých generací. Ukazuje také dobře na to, jak ničivé důsledky má menší přístup ke vzdělání – hlavní dělící linie šla tudy (což neznamená, že by nebylo tam i u nás dost formálně vzdělaných, kteří kvůli vlastnímu prospěchu využijí možnosti mobilizovat velké skupiny lidí prostřednictvím nacionalistické demagogie a zajistit si tím volební hlasy). V Británii také nebyl problém s uprchlíky – averze šla proti lidem z postkomunistických zemí včetně Česka, kteří do Británie přišli. Navzdory negativním příkladům toho, kam může demagogie některé země stáhnout, je dobré nezapomínat na povzbudivé příklady opačné, třeba na slovenského prezidenta Kisku nebo německého prezidenta Gaucka (byť u nás je naděje na dalšího Havla zrovna poměrně malá).
Nemálo renomovaných analytiků tvrdí, že lidé už ztratili důvěru v politické elity, důkazem má být například úspěch Donalda Trumpa či Norberta Hofera v Rakousku při prezidentských volbách a také stále větší kritika Evropské unie. Může to tak být? A co je vlastně toho důvodem, proč považují lidé politiky, a v současné době zvláště ty evropské (Juncker, Merkelová) za neschopné, kteří si neví rady se zásadními problémy současného světa?
Soudím, že to souvisí s otázkou obecné vzdělanosti a schopnosti nahlédnout, že svět je dostatečně složitý na to, aby v něm fungovala jednoduchá řešení – zejména pak taková, která se probírají v hospodě u piva. Sympatie k Trumpovi nebo Hoferovi nesdílím ani minimálně a k lidem, kteří je se znalostí poměrů ve Spojených státech či v Rakousku projevují, nemám pochopení – chápu ale zcela, že se z těchto kruhů ozývá kritika Evropské unie, protože se od nich nic dobrého než jen destrukce nadít nemůžeme. Jsem poslancem Parlamentu České republiky, což je v průzkumech mínění jedno z nejvíce obecně opovrhovaných působení v Česku, místo, které mi dává, když ne větší, tak nejméně stejnou vizitku neschopnosti jako Junckerovi nebo Merkelové, a z tohoto důvodu určitě nejsem povolán k vyslovování diagnóz kolem důvodů pocitů neschopnosti mezi lidmi. Závidím těm, kdo plivou například na Angelu Merkelovou, jejich schopnosti i nadhled, a určitě lituji Němce, že nemají jako kancléře nebo kancléřku někoho z takových opravdu schopných rozumbradů, kterých je u nás tolik. Je vůbec divné, že už sem dávno nepřijelo poselstvo, které by si někoho z nich vyžádalo pro to, aby těm neschopným Němcům lépe vládl, než to dovedou jejich politici. Třeba to ještě přijde a nastane zlatý čas.
Zajímavé jsou také některé přesuny voličské podpory v Evropě. V mnoha zemích volí obyčejní lidé spíše populistické strany než levici. Marine Le Penovou začínají ve Francii více podporovat už i dělníci. Proč tomu tak je, z jakého důvodu už socialisté neuspokojují potřeby svých voličů? A může mít tento fakt vliv i na případný rozpad Evropské unie, když zmiňované strany bývají většinou euroskeptické?
Dělnická třída není už nějakou dobu jádrem voličské podpory francouzské levice, což je do jisté míry vysvědčením zlepšených životních i pracovních podmínek, stejně jako nosných perspektivních politických témat. Změny na trhu práce budou mít tendenci dopadat více na méně vzdělané a nekvalifikované a snahy populisticky tvrdit, že se staré časy mohou vrátit či uchovat, dnes mohou mít ve větší míře konzervativci než progresivisté. Mobilizace proti společnému nepříteli bývala vždy osvědčenou figurou demagogů – a je vcelku jedno, jestli jsou tím nepřítelem skupiny lidí, zemí, nebo třeba stroje (Francouzi s tím posledním mají dobrou zkušenost s hnutím ludditů, kterou by politici mínící to s budoucností země dobře neměli mít snahu opakovat). Dělnická třída ovšem nebyla většinou ani v době, kdy bývala třeba u nás předvojem světlých zítřků (které víme, jak dopadly, a ve kterých často chyběl i obyčejný toaletní papír, o ostatním nemluvě), spokojená s politikou tehdy vládnoucí levice, takže bych v tom zdroj možného rozpadu Evropské unie neviděl.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jan Štěpán
