Módní trend boje za záchranu planety, respektive za řešení takzvané klimatické krize, dorazil i do České republiky. Je letošní či loňské horké počasí argumentem, abychom čistili náš průmysl od uhlíkové stopy a omezovali sami sebe, třeba i ve spotřebě masa?

V dnešní době zažíváme projevy klimatické změny na vlastní kůži. Bez ohledu na to, do jaké míry se na tom podílí činnost člověka, děje se to a neměli bychom nastalou situaci podceňovat. V první řadě se musíme podívat na naši krajinu. Není schopná vypořádat se s tím sama a tam by měly směřovat naše první kroky. Máme přes 4 miliony hektarů v zemědělském půdním fondu a z toho je 1,5 milionu odvodňováno starými melioracemi, spousta našich toků byla narovnaná nebo schovaná do trubek. Voda tak rychle odtéká z krajiny.

Celému problému nepomáhají ani agropodnikatelé, pěstují-li jen nejvýnosnější plodiny (kukuřice, řepka, pšenice) ve velkém. Ve většině lesů se hospodařilo po celé století způsobem, který byl životaschopný i přes minulé obří kalamity, jenže dnes to nestačí a budeme mít vůbec problém lesy obnovovat. Tyhle a další podobné požáry bychom měli hasit v první řadě, jsou akutní.

Dlouhodobě bychom měli pracovat i s myšlenkou, že nemůžeme na jedné straně opravovat krajinu a na druhé straně prohlubovat klimatickou změnu. To je třeba vysvětlovat, není možné docílit například uhlíkové neutrality bez souhlasu veřejnosti.

Neohrozí různá v Evropě navrhovaná opatření v rámci boje za záchranu planety místní průmysl, třeba automobilový? Směřuje evropská politika ochrany životního prostředí skutečně k záchraně klimatu na Zemi?