Co se konzervativcům konkrétně na názorech papeže Františka nelíbí, že proti němu tak razantně vystoupili?

Výzva několika desítek teologů, intelektuálů, ale i bývalého vysokého úředníka v rámci kurie Ettore Gotti Tedeschiho, který se věnoval ekonomickým otázkám, svědčí o tom, jakou má papež František silnou opozici právě v katolických konzervativních kruzích. Je to totiž reakce na jeho poměrně liberální přístup k otázkám manželství, k tomu, že vyjádřil pochopení pro lidi, kterým manželský život ztroskotal. Reaguje na situaci, která v současné době panuje, na to, že velká část manželství se záhy po svém uzavření rozvádí. Myslím, že bylo logické, že nejvyšší hlava katolické církve a s ním spříznění kardinálové dali najevo, že byť nejsou nadšeni, tuto situaci moderní rodiny chápou a snaží se lidem, kterým se manželství z mnoha důvodů nepovedlo, podat pomocnou ruku.

Není takový krok, který konzervativci zvolili, v církvi velmi neobvyklý? Kdy se stalo něco podobného naposledy?

Pro mne je naprosto neuvěřitelné, že teď – po tolika letech – vystoupili teologové s tím, že v zásadě označili myšlenky papeže za pochybné. Kdybychom to brali z hlediska středověku, tak ho označili za kacíře. To je neuvěřitelné. Jak jsem viděl například v italském tisku, naposledy k něčemu podobnému došlo v roce 1333, týkalo se to papeže Jana XXII., který měl svérázné teologické výklady ve vztahu ke světcům. Avšak v novodobé historii jde skutečně o něco neobvyklého. Ale pro mne je to další doklad, jaké napětí panuje mezi liberálním a konzervativním proudem v katolické církvi, protože už v minulých měsících vystoupili proti papežovu liberálnímu přístupu k manželství i významní kardinálové, například i nedávno zesnulý kardinál Joachim Maisner, nebo teď v září zemřelý Carlo Caffarra, jenž také patřil ke konzervativnímu proudu, který papeže kritizoval. V zásadě se tito katoličtí teologové přidávají k zástupu velkých kritiků papeže Františka z konzervativní linie.

Ale liberální postoje papeže Františka byly přece známy již dávno před tím, než byl do nejvyššího postu katolické církve zvolen. Proč to začalo vadit teď? Co se od jeho zvolení změnilo?

Musíme si připomenout situaci, která tehdy v církvi panovala. Byla velmi silně ovlivněna velkou nedůvěryhodností církve, byly odhalovány různé aféry v souvislosti s pedofilním chováním kněží, byly tady aféry, které se týkaly i špatného hospodaření římské kurie nebo toho, že přímo uvnitř římské kurie panovala nedůvěra mezi jednotlivými hodnostáři. Kradly se listiny papeži Benediktovi XVI. přímo z pracovního stolu, za to byl odsouzen jeho komorník. Takže v roce 2013 panovala velká nedůvěryhodnost v církvi a svoji roli sehrál i šok z toho, že papež Benedikt odstoupil dobrovolně ze svého úřadu. Při konkláve se velká řada kardinálů připojila k papeži Františkovi právě z toho důvodu, že to vnímala tak, že tento člověk obnoví důvěryhodnost církve. Ale postupem doby se ukázaly rozpory s částí kardinálů a to vede k těmto tenzím.

Je podle vás kritika názorů papeže oprávněná? Odklání se od základů církve?

Sám za sebe mohu říci, že se také neztotožňuji s některými názory papeže, například s jeho vstřícnosti k přijímání migrantů, které se má nadřadit bezpečnostním zájmům. Ale současně je mi papež František sympatický v mnoha věcech, kde se dostává do konfliktu, a to je právě jeho velká citlivost pro sociální otázky, zájem o obyčejného člověka a současně jeho snaha otevřít církev moderní společnosti. To všechno jsou věci, které mně osobně jsou velmi sympatické, které z Františka dělají skutečného reformátora. Ale tyto věci nejsou sympatické řadě konzervativních činitelů v církvi.

Co může takový neobvyklý a velmi vážný, navíc veřejný, střet uvnitř katolické církve znamenat jednak pro církev a jednak pro vnější svět?

Myslím, že v církvi se může alespoň rozvíjet dialog mezi různými skupinami. Jsem přesvědčen, že společnost, i ta naše česká, dialog potřebuje. V církvi to může být vyřešeno dialogem obou stran, ne dialogem hluchých a slepých. A církev by měla být ukazatelem, že ideály nepatří do starého železa, že do současné rozkolísané společnosti neustále patří, protože v současné době se zpochybňuje všechno a celá společnost pak stojí na pohyblivých píscích. A pokud stojí na pohyblivých píscích, jak známe z Bible, taková království se začínají rozpadat.

Říkal jste, že i česká společnost potřebuje dialog. Proč?

Potřebujeme podnět k tomu, abychom na sebe nekřičeli, abychom si vzájemně nenadávali, ale abychom hledali věcné řešení problémů. Jako národ musíme zvlášť teď hodně držet pohromadě, protože změny, které se v současné době kolem nás odehrávají, jsou velice rizikové. A my se jako národ nemůžeme přece oslabovat neustálými vzájemnými půtkami.

Mluví se o tom, že česká společnost je rozdělena, ale něco podobného probíhá i v jiných zemích. Brexit rozdělil na polovinu i britskou společnost, ve Spojených státech amerických rozdělila podobně veřejnost i volba prezidenta. A teď dochází k rozkolu i v katolické církvi, která by měla být takovým pevným kamenem uprostřed komplikovaného světa. Co se to děje?

Já bych řekl, že církev byla poznamenávána neustále sporem konzervativců a liberálů. Z mých výzkumů moderních dějin vyplývá, že mezi nimi vždycky panovalo napětí. Jen na první pohled se zdálo, že je církev jednolitá. Ale není to pravda, církev je velmi mnohovrstevná entita, kde můžeme najít spoustu názorů, jež odrážejí názory lidí, kteří žijí v této společnosti. Najdeme tam lidi, kteří se mohou nadšeně hlásit k otevírání hranic uprchlíkům, stejně jako ty, kteří chtějí naše hranice bránit. Takže tady vidíme skutečně velké široké spektrum, ale neměli bychom zapomínat na poučení z toho, jak nejednotnost a rozdělení společnosti dopadá.

Pro mě je třeba takovým negatiním příkladem některými opěvovaný triumfální úspěch AfD, protože vedle racionálních názorů se v této straně skrývá i čertovo kopýtko extrémního nacionalismu. Pro mě je třeba překvapením, že prezident Václav Klaus, který v minulosti vystupoval jako obhájce českých národních zájmů, se spojuje, aspoň mentálně, se stranou, která by za chvíli mohla naše národní zájmy zpochybňovat. Myslím, že tady nemůžeme nevidět kvůli jedné třísce v oku celý les.

Tady se ukazuje, že AfD je velice nebezpečná strana z hlediska našich národních zájmů, protože může otevírat ta témata, která jsou pro nás z hlediska našich národních zájmů nebezpečná. To je například i otázka Benešových dekretů. Proto nechápu některé české politiky, že na jedné straně vítali úspěch Donalda Trumpa v prezidentských volbách ve Spojených státech amerických, když se ukazuje, že je to člověk, který má poměrně rizikový potenciál z hlediska toho, že může dojít k nějakému závažnému konfliktu, který si nikdo nepřeje. Podobně se bude tleskat volebnímu úspěchu AfD, ale přitom se tleská straně, která nám může do budoucna zavařit.

Musíme se vracet k racionální politice, která musí reagovat ne z pohledu stranických sekretariátů, ale podle toho, co občané chtějí, a snažit se nabízet racionální řešení. Nevidět nepřítele v Rusku, v Evropské unii nebo ve Spojených státech, ale snažit se rozumně prosazovat naše národní zájmy. To je z mého pohledu to nejdůležitější. Ukáže-li se, že za našimi humny se dějí věci, které by nás mohly poškodit, musíme tomu čelit jednotně a snažit se racionálně hledat podporu pro své zájmy i v jiných institucích.

Pokud se budeme snažit řešit problémy jen vlastními silami, není to také nejlepší cesta, protože se může ukázat, že zůstaneme úplně osamoceni. Avšak Evropa se nemůže chovat jako kolos, kde rozhodují velmoci, ale jako společenství, kde se budou velké problémy řešit věcně, ne podle toho, jak se zrovna francouzský prezident nebo německá kancléřka vyspí.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.