Loni jsme touto dobou hovořily na téma Čapí hnízdo, o boji proti globálnímu oteplování a konec roku 2019 poznamenala i tragédie v ostravské nemocnici. Když srovnáte naše loňské bilancování s rokem 2020, co k tomu říci? Byl to hrozný rok?

Byl to rok těžký. Sahal na do té doby neotřesitelné jistoty, a se zdviženým prstem nám dal jasně najevo, že aniž si budeme vyrábět umělé problémy typu několika pohlaví a podobně, může nás zasáhnout problém skutečný. Řada věcí, které jsme předtím řešili, se nám zákonitě musela zdát malicherná až směšná. Byl to rok, který přehazoval pořadí životních hodnot. A velmi tvrdě.

Operuje se s termíny ,,strach“ a ,,solidarita“. Lze říci, který z těchto pocitů letos převážil? Strach ze smrti, strach z covidu, strach o své blízké? Nebo solidarita se staršími a nemocnými, o které mluví premiér Babiš? Solidarita dobrovolnictví, pomoci, šití roušek apod.?

Ztratili jsme pevnou půdu pod nohama, a s tím je spojena řada pocitů. V někom to vyvolá potřebu pomáhat druhým, jiné opanuje strach, někdo se uzavře do sebe, jiný by se rozdal. A někdo ucítí šanci exhibovat – i to se tu objevilo. Krizové situace vždy prověřují člověka v jeho pravé podstatě. Ukáže se, kdo je sobec, kdo zbabělec – a naopak.

Nesmíme zapomínat ani na to, že to byl test naší společnosti, test celé Evropy, která měla v minulých letech pocit, že by měla spasit svět přijímáním migrantů odkudkoli, ale najednou si nevěděla rady sama se sebou.