Bývalý armádní šéf Jiří Šedivý v rozhovoru pro Reflex pronesl, že do Evropy bude chtít nová generace migrantů z Afriky, v důsledku čehož se evropská společnost radikalizuje pod heslem, že „násilí plodí násilí“. Lze s tímto pohledem souhlasit? A co by měla Evropa dělat? A jak naložit s džihádisty, kteří se chtějí vracet do Evropy? Evropské státy je budou přijímat zpět, pokud se jedná o jejich občany… Jak se má Evropa zachovat k uprchlíkům, kteří sem přišli v letech 2015 a 2016? Jsou pro evropskou společnost přínosem?
Vítáte návrat Ivana Langera na scénu, byť jen regionální?Anketa
Nevěřme tomu, že taková masová přemisťování na trasách tisíců kilometrů se dějí jen tak. Byl by to logistický oříšek i pro vojenské experty. Tedy někdo musí ty podmínky vytvořit. Takže, přijdou a s tím logicky i reakce původního evropského obyvatelstva. Ta reakce bude závislá na schopnosti společnosti, ne vstřebat nově příchozí, to víme, že se nepodařilo, ale nastolit takové podmínky, že pro ně Evropa nebude přitažlivá, že se jim to nevyplatí. Rakousko již takový první krok učinilo, kdy „přijímací uprchlická centra“ přeměnila na „centra pro navrácení“. Jak řekl rakouský ministr vnitra: „Aby jim bylo jasno, odkud vítr fouká, co se azylového řízení týče. Cílem je nulová migrace“. Dále od 1. března platí, že migrant, který spáchá trestný čin, může být omezený na svobodě i bez rozhodnutí soudu.
Buďme rádi, že díky migraci vykrystalizovala jakási hodnotová zeď mezi námi a těmi na západ od nás. Ale neznamená to, že nemůžeme být zasaženi. Po válkách v bývalé Jugoslávii jsme poskytli závětří příslušníkům rodinných klanů s nejasným původem, které se tu etablovaly s českým občanstvím a penězi z prodeje drog mohou ovlivňovat i místní politické prostředí. No, a jak daleko je to z Německa k nám, aby se tu uklidili a zotavili různí džihádisté? Drogy jdou vždy ruku v ruce s prodejem zbraní a s násilím. Není čas na přemýšlení ani u nás a zavést alespoň hraniční kontroly dokladů.
Fotogalerie: - Švédské Malmö
V Německu se opět diskutuje o nebezpečí teroristických útoků. Před několika dny zadržela německá policie dvojici Maročanů podezřelých z chystání nového útoku a prohledala byty 12 dalším. Na konci ledna německá policie zadržela ze stejného důvodu trojici Iráčanů. Také se v Německu množí útoky vůči ženám. A nejen tam. Například i ve Švédsku, kde jste po emigraci žil a tamní dění sledujete. Jak uvádíte na Facebooku, patří k nejméně bezpečným místům pro ženy město Örebro, kde se polovina žen bojí vyjít po soumraku dle informací Národního ústavu pro zdraví kvůli stoupajícímu trendu způsobenému loupežnými přepadeními, znásilněními a sexuálnímu obtěžování. Ale i v nejbezpečnějším místě Švédska, v regionu Jämtland, se obává vyjít po setmění každá čtvrtá žena. Hrozí opět návrat ke strachu let 2015 a 2016? Nebo ten nikdy nezmizel? Daří se situaci aspoň trochu zvládat, či nikoliv?
Cítíte se víc jako Čech, či jako Evropan?Anketa
Jak informuje v Reflexu Lukáš Lhoťan za sdílení vaší výše zmíněné informace o dění ve městě Örebro mu zablokovali Facebook. Jak se díváte na současný mazací, respektive blokovací trend? Nepřipomíná to v něčem doby minulé, předlistopadové?
To by bylo zrovna komické, kdyby se nejednalo o cílenou cenzuru. Můj příspěvek na FB prošel a Lukášův odkaz nikoliv. Protože je Lukáš Lhoťan. Ano, silně to připomíná mnohdy bezhlavé reakce Rudého práva na události, které se zrovna nehodily do obrazu komunistickou stranou ovládané společnosti, a tak je musel úvodník RP uvést na „pravou míru“. Jenomže určitý rozdíl tu byl. Alespoň se jednalo o reakci na konkrétní věc a někdo se pod to podepsal. Tady ne.
Udavačem dnes, stejně jako tehdy, musí být někdo zapálený, přesvědčený, že dělá záslužnou věc, přesvědčený o své neomylné pravdě. Takový novodobý Pavka Morozov. Něco musí být v této společnosti už špatně, pokud se takovým lidem dopřává sluchu. Pokud se takoví lidé generují.
Psali jsme:
Michael Kocáb v rozhovoru pro XTV uvedl, že si nepamatuje, jak je možné, že na 300 komunistických poslanců zvedlo ruku pro Václava Havla a kooptovalo nové demokratické poslance do Národního shromáždění. Je to uvěřitelné? Nemohly být za vším nějaké zákulisní dohody, o kterých je nepříjemné mluvit? Kocáb rovněž zalitoval, že komunisté nebyli postaveni mimo zákon tak jako třeba v Německu nacisté. Bylo by takové opatření namístě? A nejedná se o poněkud pozdní nářky?
Michael Kocáb se rád pasuje na archanděla Gabriela, co svým plamenným mečem zahnal sovětská vojska zpět, odkud přišla. Stejnou validitu mají i jeho další komentáře. Že 300 poslanců zvedlo ruce pro Havla neuvěřitelné není. On totiž jim někdo musel říci, že není jiného východiska, že jsou jak „kůlové v plotě“. To, že se vůbec dostavili, jen teorii o „doporučení“ potvrzuje. Ale musela v nich být malá dušička, že? Klidně mohli zůstat doma. To by se ovšem nehodilo do plánu „klidného převzetí moci“ se zárukou „nejsme jako oni“.
Kocáb zapomíná, že v Německu byli strůjci denacifikace vítězné mocnosti, ne německá politická reprezentace, a i tak zdaleka nebyla důsledná. Jak by to s denacifikací asi vypadalo, kdyby se s Německem podepsalo příměří a denacifikace by se nechala na tamní, byť obrozené státní správě? V průměru každá rodina v Československu měla člena nebo kandidáta strany v příbuzenstvu. To se mělo 2 miliony lidí postavit mimo zákon? Konečně, do područí vlády jedné politické strany nás nikdo nenahnal. Zasloužili jsme se o to sami.
„Evropská unie je možná ve velkých problémech. Ale je to naše rodina. Je to stejné, jako když se pohádáte v rodině, a stejně nemůžete od sebe, protože k sobě patříte,“ míní Kocáb. Souhlasíte, že k EU patříme? A jde v případě EU jen o jakousi krátkodobou krizi, či hádku? V této souvislosti je možné připomenout i výrok miliardáře a filantropa George Sorose, který si postěžoval, že EU se hroutí jako SSSR v roce 1991, a že „politbyro“ jen vydává zbytečné příkazy. Je jeho hodnocení trefné? Nebo za to mohou právě lidé, jako je on?
Každý má svoji rodinu, neberu Michalovi Kocábovi tu jeho, ale ať ji nevnucuje někomu jinému. V mé rodině a v rodinách mého okruhu nikdo nikomu nediktuje, nevnucuje, nenařizuje proti jeho vůli, co má dělat. Svoje problémy si řeší sami, nepřenáší je k sousední rodině. To v té Kocábově EU rodině je na denním pořádku. Tam pár výsadních dělá binec a jiní by za ně měli uklízet bez možnosti cokoliv změnit? Děkuji, nechci.
Pan Soros financoval Chartu 77 a jistě i jiná disidentská hnutí v tehdejší východní Evropě. Jistě měl i jiné, vyšší cíle do budoucna, které se mu právě v těchto zemích nějak nedaří naplňovat. Kůň, na kterého vsadil, se ukázal línou herkou a navzdory přílivu peněz různým politickým neziskovkám pro ovlivňování veřejného mínění se, mj. i díky komisařskému vedení Evropské unie, nějak nedaří. To už Stalin poznal, že tam, kde se má něčeho dosáhnout, nesmí rozhodovat politruci. A pana Sorose to trklo také. Proto ty nářky.
K událostem kolem listopadu 1989 se vyjádřil v Právu i Jan Urban, chartista, spoluzakladatel a mluvčí Občanského fóra. Podle něho „disent nejdříve sice díky sametové revoluci pomyslně otevřel dveře, pak jsme zkazili, co jsme mohli“. Udělali něco tehdejší disidenti a ti, co stáli u pádu komunismu, špatně?
Roky po 89. roce byly roky hledání se, pořádek do toho mohl vnést jen nějaký osvícený samovládce, do kterého se Havel sice rád pasoval, ale s osvíceností to nemělo nic společného. Zvrat nastal v době, kdy se stát dostal do zájmových sfér vítězné mocnosti studené války a nebyl nikdo, kdo by to mohl v době, kdy prostor ještě mohl být, nějak korigovat. Naopak. Nasměrovali jsme se dobrovolně do další náruče. Snad jen Václav Klaus se snažil zatáhnout brzdu, ale byl odstavený. Václav Havel se samolibě koupal v záři čestných doktorátů, v lesku medailí, v náručích potentátů, kteří už předtím objímali kdejakého diktátora a filozofoval o tom, že země nevzkvétá. Proč, to ho nenapadlo.
Nemohli jsme zkazit něco, když jsme se o nic nepokusili. Neštěstím tohoto národa je absence faktických politických vůdců. Vidíme je v různých literátech, hercích, hekali jsme při každém jinotaji. Ale k faktickému odporu jsme se nikdy příliš nepřinutili. Z odporu a vzdoru vznikají vůdci, ne z proklamací na prknech divadel. Podívejme se na Poláky, Maďary, nakonec i Slováky.
Jan Urban také míní, že nikdo tehdy nevěřil tomu, že režim padne. „Jestli někdo tvrdí opak, lže,“ uvedl. Jak to vidíte vy? Věřil jste tehdy v pád režimu?
Nevěřil. Ještě v 89. roce, kdy jsem měl rozhovor v regionálním uppsalském rozhlase k srpnu 1968, jsem na tuto otázku odpověděl jednoznačně: „že stát, který má ve zbrani 80 000 milicionářů, bezpečnost, a nakonec i armádu 200 000 mužů, se těžko vzdá vlády dobrovolně. Pokud by něco takového mělo přijít, tak to přijde ze samotného centra moci.“
Tehdy to na to opravdu nevypadalo. Stačilo však málo. Alespoň navenek. Stačilo, aby represivní režim zpochybnil svou moc, svou stabilitu před těmi, kteří tu moc vlastně představuji: tehdy to byla vlastní strana, Lidové milice, SNB a armáda. Vneslo to zmatek, zpochybnilo loajalitu, znejistilo. V takovém případě je i represivní aparát náchylný k tomu to vzdát. Vždyť také mají rodiny, děti, nějakou budoucnost. Košile začne být bližší než kabát. Stačí to jen usměrnit. Osvědčený recept. Stačí se rozhlédnout po světě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
