Jaké sankce zavést proti Rusku?Anketa
Disidenti byli zejména v devadesátých letech lidé vyhledávaní, oblíbení a těšící se společenské prestiži. Až nyní, již více než dvě desetiletí po sametové revoluci, lze sem tam zaslechnout i informace, které nedokazují vždy to, že by se jednalo o lidi vysoce charakterní. Setkával jste se s nimi i při svém působení ve zpravodajské službě, jaké byly vaše zkušenosti?
Ve zpravodajských službách, které u nás vznikly krátce po roce 1989, byli členové disentu do určité doby zárukou, že tento druh služby nebude zneužit. Ovšem po uplynutí určité doby se stali spíš brzdou.
Psali jsme:
Proč? Kvůli nějakým svým politickým vazbám nebo neodbornosti?
Dá se hovořit, že byli významným blokem funkce nové zpravodajské služby. A ano, zejména kvůli neodbornosti. Navíc každý člověk má nastavenou určitou hranici, kdy je pro nějakou práci využitelný, jakmile ji překročí, už je nepoužitelný – poněvadž buď může začít škodit, nebo tu práci dál už jen blokuje. A něco podobného se dělo i v Úřadu na ochranu demokracie (což byla u nás první zpravodajská služba v roce 1990). A později i u následujících institucí – tedy i ve Federální informační službě a poté BIS. Poté, co zrušil tehdy ministr vnitra Sacher svým rozkazem Státní bezpečnost, bylo jasné, že musí urychleně vzniknout jiná zpravodajská služba. Bohužel, jak je v České republice zvykem, neumíme najít kompromis, a tak se pohybujeme z extrému do extrému. To byl i případ BIS (a jejích předchůdkyň).
V čem se to projevovalo?
StB měla před pádem režimu neomezenou sféru vlivu, ale nástupnická zpravodajská služba nemohla vůbec nic. Chybělo politické zadání pro tuto službu, nikdo nevěděl, co si s takovou službou počít. V euforii z demokracie po roce 1989 – rok poté – tak zavládl dokonce všeobecný názor, že nemáme nyní žádných nepřátel. A tudíž vlastně ani zpravodajská služba není potřeba. Jelikož by však zrušení rozvědky a kontrarozvědky byl precedens, kvůli kterému bychom byli pro smích zbytku světa, nestalo se tak. Založila se nová služba – Úřad pro obranu ústavy a demokracie (kopírovala název německé kontrarozvědky - Spolkový úřad na ochranu ústavy). Začínala velmi chudě – jen pro představu na území Jihočeského kraje (kde R. Soudek působil) bylo do té doby asi 750 příslušníků StB. Nová služba měla jen necelých 30 pracovníků.
A jedinou kvalifikací pro vstup do této nové služby byla aktivní práce v disentu, potažmo když někdo prokázal, že byl aktivně stíhán StB. Nikdo se neptal nikoho, co umí, jaké má vzdělání – to se případně řešilo dodatečným studiem. Vzniklo tedy to, že aktivní disidenti nastoupili a ihned do řídících funkcí.
Ono ale asi nebylo odkud brát na řídící pozice – ti, co to uměli, byli estébáci a ostatní v tom směru logicky zkušenosti mít nemohli…
Státní bezpečnost byl ozbrojený bezpečnostní sbor, řízený tedy vojenským systémem. Byly tam hodnosti, dodržovaly se i vojenské postupy. V nové zpravodajské službě do řídících funkcí, které odpovídaly plukovnickým tabulkám, usedli disidenti typu pana Stárka, pana Devátého, Kaplana, Prince, Novotného. A ten stav byl skutečně v devadesátých letech takový, že na ty posty nastupovali noví lidé. A také pár důstojníků Státní bezpečnosti v Praze i v nové službě zůstalo – právě kvůli těm jejich zkušenostem. Dva nebo tři byli i v Českých Budějovicích. Ti nově příchozí totiž absolutně nevěděli, co mají dělat a co ta jejich práce bude vlastně obnášet. Zda budou pracovat jako policisté nebo špioni nebo kontrarozvědčíci. Jestli si budou hrát na Maxe von Stirlitz nebo Jamese Bonda. Problém byl i v tom, že ze strany vlády nepřišlo ani žádné zadání.
Psali jsme:
Byl sice zpracovaný nový zákon o zpravodajských službách, ale byl tak formální, že prakticky činnost takové služby nemohla nikomu ublížit. A i ty okruhy sféry činnosti kontrarozvědky byly tak obecně formulované, že nikdo nevěděl, co může a co nesmí. Dělalo se tedy to, co jsme považovali za vhodné rozpracovat, jelikož by to mohlo porušovat nějaké státní zájmy.
Což mohlo mít velmi blízko k určité anarchii nebo naplňování vlastních ambicí za peníze daňových poplatníků. Koneckonců, o tom, že v určitých letech probíhaly války i uvnitř zpravodajských služeb mezi sebou, popsal nedávno i exředitel BIS Jiří Růžek. Sdílíte také ten názor nyní s odstupem času?
No, řekl bych to asi takto. Do r. 1989 byli naší úhlavní nepřátelé všichni na západ od nás. Ale v devadesátých letech? Situace se změnila o 180 stupňů a veškeré nebezpečí se očekávalo z Východu. Všichni v té nové zpravodajské službě podvědomě věděli, že když se budou zaměřovat na odhalování aktivit nástupnických zemí a zpravodajských služeb bývalého Sovětského svazu, že neudělají špatně. Nikomu neublíží a ještě sklidí třeba i potlesk. Všeobecná nevraživost vůči Sovětskému svazu v lidech u nás byla již od roku 1968, takže po roce 1989 opět vyšplíchla zcela otevřeně. Jenomže je nutno dodat, že i v té době přece jen nebezpečí číhalo též na druhé straně, tam, odkud se zatleskání a pochvala široké veřejnosti tak jednoznačně čekat nemohla.
Hrozilo nám nebezpečí ze Západu? Jaké?
V té době si totiž otevřel kancelář a pobočku v Praze i Berndt Posselt, což je představitel sudetoněmeckého landsmanšaftu. A zcela otevřeně deklamoval své názory, že je třeba učinit kroky, aby se obsadily a vrátily zpět oblasti bývalých Sudet. De facto tak hovořil o podobné situaci, jaká nyní nastala na Krymu. Do toho samozřejmě šlo ruku v ruce napadání Benešových dekretů, snaha o vrácení majetku po vysídlených Němcích. To z mého pohledu bylo značně nebezpečné, i když mé pole působnosti se obracelo na špionážní služby směrem na východ. Měli na tom pracovat kolegové z jiného oddělení, poněvadž to jednoznačně spadalo pod naši činnost. Ta nám ukládala chránit celistvost území naší republiky a bránit všem podobným separatistickým tendencím. Vidíme, nyní aktuálně, jak to dopadá, když se tyto jevy podcení. Podcenila to bohužel totiž i zpravodajská služba Ukrajiny, a proto Ukrajina přišla o Krym. Dá se mluvit o důkazu jisté nefunkčnosti místní kontrarozvědky. Ta měla toto riziko včas signalizovat a pokud to udělala, nezareagoval včas stát.
Psali jsme:
Ale zpět k nám a devadesátým letům. Něco podobného jsme signalizovali také my ve zpravodajských službách (BIS) v tom roce 1992 a 1993. To, že Posselt naprosto otevřeně křičí hesla, která ukazují, co vidíme nyní na aktuálním vývoji Ukrajiny a Krymu. Ale protože Němci byli naši kamarádi, tak ze strany vedení naší služby přišel rozkaz veškeré aktivity tímto směrem zastavit. A otevřené akce, které byly tímto směrem zaměřené, zrušit. Přerušit veškerou zpravodajskou práci směrem k těmto aktivitám a všechny svazky uložit do archivu. Bez ohledu na to, jaké tam byly agenturní zdroje, které byly nasazeny v terénu. A to je problém, poněvadž jestliže dojde takovým neuváženým politickým rozhodnutím ze strany vedení služby k dekonspiraci takového zdroje, ten může být ohrožen dokonce na životě.
Než se ty zdroje nebo agenti uloží do archivu, musí se odtajnit tedy jejich totožnost? To se pak dá pochopit, že je velmi problematické, pokud nefunguje důvěra mezi podřízenými a nadřízenými.
Možná bych v této souvislosti mohl zmínit Vladimíra Hučína, jehož jméno je veřejnosti známé, i když informacemi různého druhu a různých úhlů pohledů. Možná je extremistou, avšak, jelikož měl aktivní zkušenosti už s StB, vím, že odmítal sdělovat své informační zdroje svým přímým nadřízeným i v BIS. Chránil se tím. Ale vedlo to k tomu, že se dostal do takové pozice, která ho dovedla až k soudu. Minimálně i proto, že na své informační zdroje vykazoval finanční prostředky. Ale přesně - než by je rozkryl svým nadřízeným, ke kterým neměl důvěru, tak raději podstoupil toto nepříjemné martyrium. Lidé ve vedení zpravodajské služby byli bohužel mnohdy opravdu ale tak neschopní a hloupí, že to nelze mít Hučínovi za zlé. Jakékoli rozkrytí agenta nasazeného do určitých pozic přitom i v tomto období může vést k jeho značnému ohrožení. A to Hučín dobře věděl.
Psali jsme:
Neberte nám ale naději, že by v současných zpravodajských službách nebyli i schopní lidé…
No myslím, že za celou dobu trvání BIS – ovšem je to samozřejmě jen můj osobní názor – byl ve vedení jeden jediný ředitel služby, který věděl přesně, co ta práce obnáší. A tím je Jiří Lang. I proto, že skutečně začínal na pozici operativce, běhal po ulicích, psal první agenturní zprávy. Ví, co vše práce v terénu obnáší, může tedy službu i fundovaně řídit.
Opět zdůrazňuji, že hovořím jen sám za sebe, ale všichni co byli před ním, byť se dostávali do funkcí kvůli svému disidentství, jeho profesionalitě nemohli konkurovat. Jako třeba Stanislav Devátý, původně zootechnik v JZD Slušovice, který se stal ředitelem kvůli svým protikomunistickým názorům a názorům možná proti panu Čubovi, za což se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. To byla jeho kvalifikace pro post ředitele zpravodajské služby.
Podobně tomu bylo i u pana Františka Stárka alias Čuňase, kterého prý kdysi samotní příslušníci StB uklízeli z Václavského náměstí ve velmi nelichotivém stavu, aby nedělal ostudu před mezinárodní delegací. Tento plukovník Stárek pak řídil servisní útvary BIS – tedy útvar sledování, zpravodajské techniky a útvar krycích dokladů. Operativcům, co vyrostli z těch nejnižších pozic a pochopili a naučili se, o čem ta práce je, taková neodbornost a neprofesionalita komplikovala práci. Naráželi na to, když mnohdy po letech přinášeli první střípky svých výsledků. (Zpravodajská práce není jak u policie, kdy se seberou důkazy, zatkne se, odsoudí se, zavře se a jede se dál, pozn. RS.) Zpravodajská práce je totiž opravdu činnost na roky, kdy se skládají neuvěřitelné mozaiky, kombinace, složité scénáře zpravodajských her. Vytváří se třeba i skrytá provokace protivníka, aby se vyprovokoval k nějaké činnosti a ta se mohla následně monitorovat a dokumentovat. Když se pak operativec dostane do určité fáze a nastane situace, kdy nadřízený hlupák, sedící na řídící funkci, mu to začne blokovat, to způsobuje obrovské rozladění.
Vím, že něco podobného popisoval právě Jiří Růžek ve své nedávno vydané knize V labyrintu zpravodajských služeb. Vím, že nelze být asi nijak příliš konkrétní, ale nedal by se uvést nějaký příklad toho, kdy byl vámi popisovaný jev zcela evidentní?
Když se vrátím do roku 1995 a 1996, mohu připomenout jednu příhodu. Proběhla akce tehdy poměrně masivně medializovaná, kdy Miloš Zeman dostal prý od neznámého člověka jistý hnědý kufřík. A v něm byly prý tak závažné, kompromitující a špionážní údaje, že to způsobilo zahlcení celé mediální scény minimálně na dva týdny.
Psali jsme:
Tato konkrétní aféra, která naznačovala, že unikly nebo mohly uniknout nějaké velmi zásadní informace, měla za následek to, že opravdu zásadní informace, které měly přijít tehdejšímu premiérovi okamžitě na stůl, byly vedením služby pozastavené. A to s konstatováním: „Odložte to do šuplíku, počkáme na lepší časy."
Je navíc třeba uvést, že zmiňovaný a slavný kufřík ve skutečnosti zřejmě nikdo nikdy neviděl. Nemusel vůbec existovat a mohla to být naprosto cílená zpravodajská hra nějaké cizí rozvědky. Za následek měla to, že v každém případě zablokovala činnost BIS na určitou dobu. (O Zemanových kufřících více níže v pozn.)
Přece jen je to už dlouho, odehrálo se to v letech 1996 a lidé si to nepamatují. Navíc – média pak informovala o tom, že v tomto případě šlo o dost zásadní blamáž, což znamenalo asi pro lidi, kteří se o to zajímali, uzavření celé záležitosti. Nechci na vás tlačit, ale jinou situaci, o které byste mohl hovořit a nepřivodil si nepříjemnosti, z praxe pro dokreslení stavu v BIS v devadesátých letech nemáte?
Dobře, samozřejmě že mohu uvést i jinou záležitost, i když takovou, která v médiích prezentována nebyla. Podařilo se nám tenkrát přinést důkazy propojení mezi špionážní centrálou z Moskvy, u které bylo zřejmé, že jde o zakonspirovanou buňku první hlavní správy KGB (FSB), a firmou, která obchodovala s vojenskou technikou. Byl jí zaslán dopis, následně faxy se soubory šestimístných čísel pod sebou dokladované jako čísla vojenské techniky. Jenomže BIS, která v té době žila v přesvědčení, že ČR nemá nepřátel, zrušila dešifrovací oddělení, které u nás fungovalo naplno i v dobách StB. Takže ta čísla nemohl nikdo rozklíčovat, a to byla tedy konečná celého případu. Zjistili jsme přitom třeba i to, že ta zmiňovaná firma je přímo konkrétně napojena na jednoho politika, který v politice funguje v nejvyšších patrech dodnes. Nicméně, informace byla odložena s doporučením, že si přece nemůžeme dovolit mezinárodní skandál.
Kauza Zemanova kufříku
Týdeník Respekt z 11. května 1998 na toto téma uvedl následující: Takzvaný Zemanův kufřík z roku 1996 měl dokumentovat Rumlovu snahu změnit Česko v policejní stát. Předseda ČSSD si tehdy letmo přečetl „stoh papírů“, které mu byly doručeny a vzápětí do televizních kamer oznámil, že má důkazy o snaze vnitra a BIS zavést v Česku policejní stát. Po následném předložení „kufříku“ prezidentovi Havlovi vyšlo najevo, že „Zeman v touze zdeptat nenáviděného protivníka naletěl podvodníkům a psychopatům“. Tento „kufřík“ tak fakticky obsahoval 25 stran dodaných Zemanovým bezpečnostním poradcem Mikulášem Tominem (propuštěný ředitel Rumlovy inspekce z Ministerstva vnitra), který je údajně dostal od Miloše Demétera – osmnáctkrát trestaného recidivisty.
Část této složky popisuje stylem brakových špionážních románů, jak Demétera sledují agenti BIS. Další část je průhledná provokace, snažící se dokazovat údajnou spolupráci členů ČSSD s BIS a bývalou StB. Dalších 19 stran tvoří banální přehled Tominových aktivit, vydávaných za část spisu BIS. Kromě toho kufřík obsahoval několik pravých a tajných informací, nicméně žádnou nezákonnost ze strany BIS ani policie tyto informace neprokazovaly.
autor: Alena Hechtová
