Chcete, aby sněmovna vyslovila nedůvěru vládě Andreje Babiše?Anketa
Pane doktore, vy jste ve svém komentáři s názvem „Co (na) nás čeká“ zmínil Čínu s tím, že její diplomati a politici se z českého vystupování v uplynulých dnech poučí. „Nevylučuji, že konfrontace s RF bude trvat delší dobu a bude doprovázena konfrontací s ČLR.“ S odstupem času nasvědčuje stále situace tomu, že konfrontace s Ruskou federací může trvat déle a lze předpokládat zhoršení vztahů s ČLR?
Ano. Je nutné počítat s tím, že do doby, kdy bude možné lépe určit kvalitu vztahu USA s ČLR a RF, k žádnému kvalitativnímu zlepšení vztahu nedojde. Před námi jsou oslavy 100 let od založení Komunistické strany Číny, spolkové volby v SRN a parlamentní volby v RF. Kromě těchto významných akcí probíhá celá řada jiných, neméně významných, ale v médiích nediskutovaných akcí NATO v blízkosti státní hranice RF a US armády v zájmovém poli ČLR i RF spojeném s Aljaškou a Arktidou.
Kromě toho nevíme, zda se k 20. květnu vrátí alespoň část ztraceného rozumu do Černínského paláce, zda kvetoucí velvyslanec Vítězslav Pivoňka v Moskvě nebude poslední květinou, která kvete na Rusko-českém diplomatickém poli, a zda ministr Kulhánek bude mít dostatek materiálu pro představení čtvrtletního výkazu své úspěšné práce a nejenom střepů. Skutečnost pravděpodobného setkání prezidentů Bidena a Putina má již dnes vliv nejenom na vztah USA a RF, ale i na postsummitový vývoj v EU, na který nemá EU ve skutečnosti žádný vliv. To i proto, že moment setrvačnosti EK se stal brzdou pokroku.
Pokud by došlo k přímé konfrontaci ČR s ČLR, psal jste, že reakce čínské vlády bude mnohem tvrdší než Rusů. Jak by mohla Čína postupovat?
Každá odpověď na vaši otázku může být pouze spekulativní. Nikdo nevidí Číňanům do hlavy, co si skutečně myslí, jaké možnosti a co hodnotí za správné v každé konkrétní situaci a také proto, že čas a vývoj ve světě jsou zatím na jejich straně. Představitelná odpověď může obsahovat následky uvědomění si ve vedení KS ČLR a MZV ČLR, že EU není skutečný suverénní subjekt, a že je proto nutné začít jednat bilaterálně. Výsledkem takového jednání může být hospodářské a finanční upřednostňování států, jejichž snaha o spolupráci má konkrétní vizi, disponuje větší hospodářskou suverenitou, než je tomu v případě ČR, a nechová se tak, jak se chová česká politická elita v posledních letech vůči ČLR a RF. Například SRN je v nesrovnatelně silnější a výhodnější pozici než EU a ČR.
Na operativní hospodářské úrovni nelze ignorovat pozici ČLR jako vlastníka cenných strategických kovů a jiných zdrojů. Na technologické úrovni to znamená absolutní zaostávání EU a ČR v rozvoji a aplikaci IT a UI, konkrétně v kontextu 5G a 6G a s těmito technologiemi spojenými patenty. Zde je poměr mezi vlastnictvím patentů ke konci roku 2020, pokud si dobře pamatuji, ČLR cca 39 % – USA cca 18 % ze všech patentů zaregistrovaných ve světě.
Kromě toho americký soud v Texasu přiznal například čínskému soudu ve Wuchanu nejenom profesionální kompetenci, ale i nezávislost rozhodovat ve věcech intelektuálního práva ve sporech se zahraničními společnostmi včetně amerických a evropských. V tomto kontextu doporučuji sledovat jako příkladovou studii i současná jednání o smlouvách Švýcarska s EU a ČLR, argumenty a chování stran. Komplexní riziko pro EU, a tím i ČR představuje možný bojkot společnosti Ericson v ČLR, bude-li v EU i nadále bojkotována společnost Huawei. Co se týče jednoho z rizik česko-čínské investiční spolupráce, poslední čínská omezení investic do fotbalu a vyšetřování v ČLR mohou nejenom z pana Tvrdíka udělat pana Měkkého.
Obecně, jak vidíte roli Číny v budoucím vývoji?
Předpokládám, že vývoj ČLR bude pokračovat podle strategického plánu KS ČLR a z něho odvozených jednotlivých programů. Taktika plnění plánu může být ovlivněna vývojem vztahu ČLR – USA – Tchaj-wanu. Tento trojúhelníkový vztah může být narušen záměrnými provokacemi nebo vynuceným sjednocením Tchaj-wanu s ČLR. Přičemž t. č. nic nenasvědčuje tomu, že by USA kvůli Tchaj-wanu rozpoutaly světový konflikt, dojde-li ČLR k přesvědčení, že přišel čas konat. V takovém případě předseda Senátu PS ČR bude muset začít hledat novou zemi, se kterou se bude moci identifikovat podobně jako s Tchaj-wanem.
Co se týče Regionálního ekonomického partnerství (Regional Comprehensive Economic Partnership, RCEP), stvrzeného smluvně 15. listopadu 2020 předpokládám, že jeho vývoj se nezastaví. Provokačním instrumentům, z nichž jedním je toho času Austrálie, bude připomenuta jejich role a místo ve hře. To dovolí studovat reakce účastníků RCEP v různých kvalitách vztahu s ČLR a během vývoje ve světě. USA, jejichž prezident Donald Trump odmítl k dohodě přistoupit, a EU, která nemá v RCEP ani místo pozorovatele, budou muset buď klepat na dveře a prosit o vstup, nebo se smířit s večeří v osamocení. Blok 15 zemí asijsko-pacifického regionu totiž představuje největší zónu volného obchodu na světě. Ta zahrnuje státy se 2,2 miliardy obyvatel s úhrnným HDP 26,2 bilionu dolarů, tj. cca třetina světového HDP.
Co se týče projektu Jeden pás, jedna cesta, který byl představen čínským prezidentem Si v roce 2013 a který ve své podstatě představuje komplexní finanční a obchodní strategii, tudíž odpověď ČLR na řešení nevyvážené ekonomické situace ve světě s pomocí spolupráce na základě myšlenky sdílené budoucnosti, předpokládám, že dojde ke zpomalení realizace v evropské části projektu, v žádném případě však ke zrušení projektu. ČLR je trpělivá, má čas.
Podpora budování komunity se sdílenou budoucností pro lidstvo je mimo jiné i základním konceptem diplomatického myšlení prezidenta Si Ťin-pchinga. Koncept byl vnesen do stanov Komunistické strany Číny a Ústavy Čínské lidové republiky. Jedná se o proces s mnoha proměnnými a ČLR je rozhodnuta realizovat koncept komunity se sdílenou budoucností pro lidstvo. Proces bude podporovat budování nového typu mezinárodních vztahů založených na vzájemném respektu, spravedlnosti a spolupráci prospěšné pro všechny. Proto bylo založeno mimo jiné výzkumné centrum idejí na téma diplomacie. Práce v centru je založena na dodržování mnohostrannosti a ochraně mezinárodního systému v součinnosti s OSN jako jádrem mezinárodního řádu založeného na mezinárodním právu. Podrobněji o vývoji v Číně a ČLR se zmiňuji v před několika dny vydané knize 100 let KS (ISBN 978-80-270-8820-1). Kniha by měla být k mání v příštích dnech v Academia a Futura knihkupectví.
Jak hodnotit český postup? Vyhostili jsme diplomaty, ministryně Alena Schillerová hovoří o vymáhání odškodnění za Vrbětice minimálně v hodnotě miliardy korun...
Paní ministryni si dovoluji jako senior, který v životě zapomněl více, než se ve škole naučil, doporučit seznámit se minimálně s potenciálem kompromitujících materiálů, které jsou k dispozici u bezpečnostních složek v ČR, USA, UK, ale i v RF, a s historií zlatého pokladu Rusů zpronevěřeného členy České legie a založením jejich pojišťovny v ČSR. RF má s pravděpodobností hraničící s jistotou důvod vážně popřemýšlet o protinároku vůči ČR především v případě, nebude-li paní ministryně mlčet po přinucení panem premiérem nebo někým ze zahraničí.
Přidám-li k uvedenému představitelné důkazy o existenci smluvně zakázaných českých zbraní a munice v zahraničních vojenských zónách včetně Sýrie, které se s pravděpodobností hraničící s jistotou nacházejí v RF, mohu si představit, že ČR se stane zátěží pro EU, o USA nemluvě a skončí jako každý zrádce nebo pátá kolona po vyčerpání svého potenciálu. V případě pokračování snu o kompenzaci z RF doporučuji paní ministryni přejmenovat se na Pandóru.
JUDr. Alena Schillerová, Ph.D.
To byla v řecké mytologii manželka Titána Epiméthea, která je známá především tím, že přinesla světu zlo a utrpení. Byla matkou Pyrrhy. Osud paní ministryně po nebo bez přejmenování se bude ale lišit od osudu Pandóry tím, že po zničení zbytku vztahu ČR s RF s žádným manželem nezaloží nový vztah nebo lidský rod, jako to udělala Pandóra se svým manželem Deukaliónem po potopě světa.
Premiér Andrej Babiš požádal země Evropské unie, aby kvůli kauze Vrbětice zvážily vyhoštění alespoň jednoho ruského diplomata v solidaritě s Českou republikou. Rozsáhlejší diskuse o vztazích s Ruskem se očekává na summitu Evropské rady na konci května. Do té doby však „není na programu další eskalace vyhošťováním diplomatů“. O čem to svědčí?
Vámi uvedené svědčí o neschopnosti nebo vynucené nemožnosti premiéra orientovat se v základních trendech a reáliích nově vznikajících vztahů ve světě a jeho vývoji. Svědčí o neschopnosti nebo z vně diktované nemožnosti definovat úkoly MZV ČR a předvídat samostatně následky svého konání a jím vedené vlády v situaci, kdy EU není vnímána USA a RF, dnes možná i ČLR jako suverénní subjekt. Svědčí to o tom, že velkým uměním je odejít včas ze scény a že si to pan premiér neuvědomuje nebo mu není ani dovoleno z ní odejít. Důvodů je zcela určitě mnoho. Možná že nesplnil úkol nebo ještě nepřišla vhodná doba.
Začíná nová studená válka? Situace se vyostřuje zrovna v době, kdy si připomínáme závěr druhé světové války... „Ve stínu skandálů, covidu-19, mediálních, vojenských a jednacích manévrů odvlékajících pozornost občanů od příchodu hodiny pravdy, nikdo z elit nemyslí na to, že vstupujeme do poslední minuty před dvanáctou,“ psal jste také v komentáři Květnové střípky. Zmínil jste slovní spojení „první fáze hodnotové revoluce“. Čím teď procházíme jak v Česku, tak v Evropě? Jak je na tom podle vás potenciál střední Evropy a postsovětských zemí? Jakou trajektorii jsme nastoupili?
Nebudu rozvíjet myšlenku hodnotové revoluce, přestože se jedná o důležité a zajímavé téma. Připomenu pouze starou rabínovu pravdu: Všechno je jinak. Přestože je tomu tak a každý s rozumem to může potvrdit, politické elity bez vize se marně snaží vzbudit dojem u veřejnosti, že bude možné žít postaru ve známém systému, že se obejdeme bez války jako doposud (celých 76 let) a že budeme moci i nadále sami sobě, a tím i druhým lhát, být lenivými a lakomými.
Přitom by stačilo vycházet z osobní chybnosti nebo podívat se na přítomnost, jako by to byla již minulost, abychom se sami přesvědčili, jak se mýlíme. Většinou totiž prognózy ze současné perspektivy indikují něco zřejmého, což ve skutečnosti nebo s pravděpodobností hraničící s jistotou je zcela falešné. Jeví se mi, že i hra s covidem-19 brzo potvrdí mé tvrzení, přičemž nejsem hledatel pravdy a raději se mýlím, protože se tak setkávám s radostí člověka.
Vámi zmíněné Květnové střípky (8. 5.) si dovoluji doplnit v rámci odpovědi na vaše otázky o několik dat, faktů a osobní pohled na transformaci psychologie člověka a válek v průběhu 80 let od začátku Velké vlastenecké války a 76 let od konce druhé světové války. V uvedeném období si především Evropané a mladší generace Rusů zvykli na představu, že války budou i nadále ve světě, ale nebudou v sousedství či ve vlastním dvoře. Proto je nutné veřejnost seznamovat s jinými než lokálními názory včetně odborníků ze spojeneckého zahraničí, například USA a Velké Británie, a tím jí dát možnost připravit se na neočekávané.
Psali jsme:
Například v Cambridge britský historik profesor Norman Davise (1939) nedávno referoval na téma role východní fronty a význam vítězství Rudé armády. The Sunday Times věnoval článek tomuto významnému referátu. Nebo Times ze 7. května 2021. Na téma pěti mýtů druhé světové války pod názvem The Real Biggest Myths About World War II psal americký historik Národního muzea druhé světové války (National World War II Museum) Dr. Robert Citino (1958), mj. autor deseti knih věnovaných vojenské historii.
Existuje celá řada dalších a zajímavých příkladů, o kterých se našinec v ČR nic nedozví, nebo jen sporadicky. Proto i zkrácená odpověď na vaši otázku nemůže být pozitivní. Střední Evropa, jak to nazýváte, představuje periferii v modelu kognitivního kapitalismu. Jeho srdce se nachází v USA, ne jako státu, ale jako geografické lokalitě. Srdce zásobující aorty představují Velká Británie mimo EU a SRN v centru EU a periferie v podobě zbytku EU a s ní asociované státy. Tyto státy mají jako hlavní funkce být konzumentem a povolným instrumentem k provokacím a testování protivníků. Tj. RF a ČLR, které prokoukly model a v poslední chvíli se rozhodly nebýt dále periferií a otrokem kapitalismu. Pro občany ČR to znamená přijmout roli otroka, vzdát se snu o demokracii, suverenitě a vítězství nad Rusy, a tím se konečně stát svobodným národem. O něj, o otroka, se bude starat otrokář.
Minimálně tak dlouho, jak dlouho bude otroka potřebovat, nebo jak dlouho bude otrok schopen využít své svobodné improvizační schopnosti a strach otrokáře pro zachování co nejdelší péče. Veřejné přijetí role otroka občany s poruchou kognitivních funkcí je v akceptovaném a vládou podporovaném kognitivním kapitalismu s covidem-19 prakticky nemožné. Přesto a jak často říkám: Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. Mnoho species zmizelo z planety, protože nepodporovali celistvost a nesloužili celku.
Psali jsme:
Co prokázala Evropská unie během pandemie? Čeho bychom si měli všímat?
EU dokázala, že neumí předvídat, plánovat a řídit extrémní situace. Za druhé, EU dokázala, že pokrytectví patří k jejím neodmyslitelným hodnotám a že nemá vůbec žádnou moc ovlivnit obrovské korupční tažení v EU a jednotlivých státech EU spojené s vakcínami, rouškami a zdravotními prostředky. Za třetí EU osvětlila svým konáním roli slouhy kognitivního kapitalismu podle scénáře Velkého resetu a Rady inkluzivního kapitalismu. V něm obyčejný člověk hraje druhé nebo třetí housle.
Tím se EU sama zbavuje možnosti být u jednacího stolu, za kterým se rozhoduje o budoucnosti. EU se blíží k diktátorskému systému, který je rozhodnut diskriminovat i sama sebou definovaná lidská práva a hodnoty. EU neslouží plnění pravidel jednotného vědění, neslouží celku a nechápe planetu jako kosmickou loď letící ve vesmíru. Tu nemůže postavit, řídit a udržovat polovzdělanec, překvalifikovaný specialista nebo politik bez vize. Proto EU v současné podobě a formě zmizí z planety rychleji, než zmizel dinosaurus, šavlozubec (Saber-toothed tiger) nebo ramapiték (Ramapithecus), dnes neplatné taxonomické označení pro několik druhů vyhynulých hominoidů a další species.
Mezitím hýbe Francií otevřený dopis, který podepsala celkem tisícovka bývalých vojáků, mezi kterými je i dvacítka generálů včetně několika čtyřhvězdičkových. Teď se píše i o druhém dopise „příslušníků francouzských ozbrojených sil“. Opět zní varování před islamismem a zhroucením Francie. Co o tom soudíte?
Dění ve Francii mě nepřekvapuje, i když Francie není prioritou mých zájmů a zamýšlení. Je pouze otázkou času, kdy se tam situace vyhrotí tak, že dojde k podstatnému splnění požadavků armády současnou vládou, a tím ke konfliktu s EK, nebo že dojde k vítězství Marie Le Penové (1968) v prezidentských volbách s následnou žádostí Francie o výstup z EU.
Prožili jsme epidemii. Hrozí, že v příštích letech prožijeme velkou válku světového rozměru, ať už kvůli konfliktu na Blízkém východě, nebo mezi Západem a Ruskem, Západem a Čínou? Co z toho reálně hrozí a jak se jednotlivým rizikům vyvarovat?
Epidemie neskončila a z důvodů metastázující korupce a mutace covidu-19 neskončí rychle. Proto bych byl opatrný s přepólováním rizik a nebezpečí. Velkou válku neočekávám, vyloučit ji ale nemohu již proto, že žádný jednou započatý proces nelze zastavit, ale pouze zpomalit. Co nám hrozí? To jsou následky transformace psychologie člověka a války během posledních 76 let bez války v našem dvoře nebo blízkém sousedství, v materiálním blahobytu a duchovní bídě. Co mám na mysli?
Pohled na vojenskou přehlídku v Moskvě, výraz v obličeji prezidenta Putina během projevu a po něm, předpřehlídková rétorická zpátečka Černínského paláce ve spojení s devastovaným vztahem ČR s RF a účast českého velvyslance Vítězslava Pivoňky, to vše v kontextu zveřejněného záměru paní ministryně požadovat od RF náhradu škody za Vrbětice mi dovoluje předpokládat, že celá akce skončí jako Hornberger Schießen. Přitom nevylučuji protinároky RF vůči ČR a případně i žalobu za porušení Ottawské úmluvy o zákazu použití, skladování, výroby a převodu protipěchotních min a o jejich zničení. ČR ratifikovala úmluvu 26. října 1999, a je proto podle mezinárodního práva závaznou pro ČR. V případě protinároku RF nebo žaloby kvůli porušení úmluvy ČR nikdo a ani v osudové nouzi nepomůže. Tato skutečnost sama představuje tolik rizik a nebezpečí, že by jeden mohl na toto téma napsat knihu.
Vojenská přehlídka, o které jsem se zmínil v kontextu odpovědi, reference a citace historiků, mi dovolují ironicky konstatovat, že tvrzení o tom, že vítězi druhé světové války jsou USA a Velká Británie, je pravdivé v čistě kapitalistickém monetárním smyslu: USA měly nejméně lidských obětí a největší finanční a hospodářské zisky v historii válek. Ve stínu snah přepsat historii druhé světové války mladé evropské generace nevidí, neslyší a ve škole se neučí, že Polsko padlo za 27–28 dní a že za stejnou dobu Němci uspěli zabrat pouze několik domů v tehdejším Stalingradu. Dánsko vydrželo odporovat šest hodin, na některých místech jeden den, podobně jako Luxemburg. Nizozemsko odporovalo pět dní, Jugoslávie 11, Belgie 18, Řecko 24, Francie jeden měsíc a 12 dní, Norsko dva měsíce a den. Celá Evropa byla schopna udržet se pouze tři měsíce. Pavlův dům ve Stalingradu 58 dní a SSSR celých 1418 dní, aby přinutil Němce k bezpodmínečné kapitulaci.
Z uvedeného vyplývá nutnost brát v úvahu i jiná fakta. Například: 75–80 % ztrát utrpěli Němci na východní frontě, Spojenci mohli způsobit pouze 20–25 % ztrát vojáků Werhmachtu. Jestliže Velká Británie se účastnila v bojích s 28 divizemi a USA s 99, pak podíl Velké Británie na vítězství nemůže být větší než 5–6 %. I v případě vylodění platí, že zničení 56 německých divizí umožnilo předchozí zničení 150 německých divizí vojsky Rudé armády. Kdyby nebyly zničeny německé divize, nikdy by z principu věci nedošlo k vylodění spojeneckých vojsk. Nebudu uvádět další fakta nebo spekulovat, zda přehlídka v Moskvě nebyla současně i přehlídkou posvěcenou vítězství RF v první světové covidové válce. Nikde, ve Washingtonu, Londýně, Paříži, Bruselu či Praze, není totiž možné vidět vládnoucí elitu, vojska, mládež a hosty včetně zahraničních bez roušek. Proto se mi jeví, že současná Ruská federace vyhrává hospodářskou a covidovou bitvu s EU a potažmo i s USA nehledě na skutečnost, že Světový kongres vakcín ve Washingtonu prohlásil, že nejlepší vakcínou na světě je americká Moderna.
Psali jsme:
Není proto divu, že v nedávném rozhovoru pro ruské informační agentury generální tajemník této světové organizace António Guterres znající přísloví Čeho je moc, toho je příliš řekl bez ohledu na EMA: Vyzýváme samozřejmě pracovníky OSN, kteří pracují v zemích, kde probíhá vakcinace Sputnikem V, aby se nechali očkovat touto vakcínou. Ve spojení s EU agenturou EMA se nabízí zmínka o symbolice a jménu Ema. Ženské křestní jméno Ema má germánský původ. Vzniklo ze jmen Erma a Irma a podobných a překládá se jako „pečovatelka“, „pečující“, ale také „starostlivá“, „milovaná“ nebo „veselá“. Kéž by tomu bylo tak u evropské agentury.
Každý, kdo není slepý a měl zájem, mohl vidět vojenskou přehlídku a slyšet prezidenta Putina, že válka přinesla tolik nesnesitelných zkoušek, zármutku a slz, že je nemožné na ni zapomenout. A pro ty, kteří znovu uvažují o agresivních plánech, neexistuje odpuštění a omluva… Vždy si budeme pamatovat, že tento velkolepý čin provedli sovětští lidé, lidé různých národností a náboženství bojovali o každý centimetr své rodné země… Den vítězství bude pro Rusko vždy posvátný. Z citátu vyplývá nutnost podívat se na transformaci psychologie člověka a války. Z časových a prostorových důvodů uvedu pouze několik zjednodušeně formulovaných tezí a nevylučuji, že v příštím příspěvku se věnuji podrobnějšímu popisu tohoto důležitého tématu.
Začátkem 20. století válka jako taková nebyla ničím neobyčejným a zvláštním. První světová válka byla neobyčejná tím, že před ní Evropa žila poměrně dlouho v míru. Na periferii Evropy tomu bylo jinak. Člověka té doby charakterizovala mnohem vyšší tolerantnost k násilí, než je tomu dnes. Dnes člověk v Evropě, až na některé výjimky spojené s Balkánem, vnímá v podstatě válku jako něco nenormálního, těžko představitelného. Pro člověka začátku 20. století válka mezi státy byla vnímána jako válka mocností s masovým použitím všech možných druhů zbraní a techniky a plné mobilizace. Dnes je tomu jinak. Válka se nevyhlašuje, občan neví, co je to vojenská povinnost a mobilizace a průmysl nevyrábí tanky a zbraně tak, aby se občan musel bát a mít strach. Proto si mnozí myslí, že se nejedná o plnohodnotnou válku, žije v iluzi míru a materiálního blahobytu a neptá se – kdo vyhlásil válku Srbsku, Iráku, Afghánistánu?
Válka se dnes nevyhlašuje, protože její vyhlášení je mj. spojené s reputací státu, propagandou systému a kognitivními funkcemi lidského mozku. Proto se používají eufemismy, protiteroristická akce, přinucení k míru, mírová akce a podobné výrazy, které zakrývají důležitý aspekt: Změnil se způsob života, ztratil se jeho smysl a společnost je atomizována.
Začátek 20. století charakterizuje industriální společnost, schopná vyrábět obrovské množství zbraní, k jejichž použití bylo potřeba mobilizovat velké množství lidí. Proto byla i všeobecná vojenská povinnost. První světová válka je toho nezpochybnitelným důkazem. Jednalo se o válku všech velkých evropských států. Všichni ji plánovali ukončit k Vánocům. Skutečnost byla ale jiná, nejenom co se týče délky války, jejího konce a výsledků. Rakousko-uherská, osmanská a ruská impéria se změnila k nepoznání a následně zmizela, předválečná a poválečná patriotická témata ztratila časem na všeobecném zájmu o hlubší porozumění příčin.
Druhá světová válka se stala totální v první řadě pro SSSR a Německo. Pro všechny ostatní státy se ale stala i zlomovou kvůli charakteru nepřítele. Ten byl černobílý, neuvěřitelně krutý, zlý. Došlo k plné mobilizaci občanů v SSSR prakticky všech věkových skupin a obrovské produkci vojenského materiálu, protože nemohla vzniknout ani kapka naděje na dohodu a soucit s nacismem a neexistovala pochybnost o tom, proč a za co se bojuje. Válka dovolila uchytit se myšlence, že něco podobného se již nesmí opakovat.
Psali jsme:
Naděje, že vše bude jinak, se ukázala účtem bez vrchního. Lid je nepoučitelný, zrušení vojenské povinnosti ve věci války a míru nic nemění a lineární technologický vývoj bez státní regulace v kapitalistickém systému z principu nedovoluje zabývat se vedením míru. Ten nepodporuje růst a finanční spekulace, a naopak zmenšuje strach ve společnosti na minimum. To je pro moc kapitálu nežádoucí.
Co se týče USA, ty si zažily své ve Vietnamu, dnes zažívají podobné v Afghánistánu a jinde ve světě, kde se vojensky angažují. Němci se celá desetiletí snaží zapomenout na válku a byli by rádi pacifisty. Velká Británie se stala dočasným členem projektu EU, ze kterého odešla, aby se opět stala mocí, která je přesvědčena, že postaru se žít dá, bude-li aortou v systému kognitivního kapitalismu. V RF se udržela ideologie s otázkou, přejí-li si Rusové válku? S otázkou je spojena snaha dokázat, že lepší je nechat Rusy v klidu, protože v případě potřeby a nutnosti nepřítele zabijí, i když jim přitom nebude lehce a nebudou šťastni. Ideologii uvedeného typu formulovala totiž generace lidí s osobní válečnou zkušeností.
Všeobecně je možné konstatovat, že během celého poválečného období se zvyšovalo materiální zabezpečení obyvatel, snižovala se úroveň násilí, lidé více a více cestovali do zahraničí a děti začaly jezdit na výměnné a studijní pobyty. Válka se tak pomalu a jistě stala abstraktním děním, způsobila neochotu člověka snášet ztráty a změnu hodnot. Na tomto místě se nabízí kniha Michaela Howarda The invention of peace v prvním a druhém vydání. Kniha obsahuje reflexi na válku v Afghánistánu. Tato válka se mi jeví pro pochopení transformace psychologie člověka, nejenom ruského, ale i evropského, a války jako takové důležitá, podobně jako byla důležitá studená válka, o níž ví mladá generace velice málo nebo zkresleně. Další v řadě pomáhající pochopit probíhající proces transformace psychologie člověka a války je vliv rozpadu SSSR, s ním spojená ztráta všeobecné morálky ve společnosti a první válka v Čečensku. V ní způsobená ztráta cca pěti tisíc vojáků způsobila Jelcinovi velké problémy.
Jinými slovy: Desetiletá válka v Afghánistánu se ztrátou cca 15 tisíc vojáků ve středním věku 19–20 let je nic ve srovnání se ztrátou vojáků ve Velké vlastenecké válce, ale více než dost pro psychologii člověka žijícího v míru a relativním blahobytu v naději na lepší život. Rozpad SSSR a první válka v Čečensku představují pro Rusy další trauma, jehož následky bychom si měli v Evropě plně uvědomit a v žádném případě je podceňovat.
To proto, že v boji proti teroristům v Dagestánu, po výbuších v Moskvě a Beslanu a ve druhé čečenské válce Rusové již věděli, za co a proč bojují. V Evropě, pokud je ještě čas, by měli analyzovat průběh války a její výsledky, pochopit diskuse o nutných ztrátách na životech a nové formě a kvalitě vojsk, protože je to EU a NATO, kdo si vybral Rusko jako nepřítele, se kterým se přijde setkat za jednacím stolem, předtím na bojišti a po bitvě. Kromě toho EU má možnost uvědomit si následky integrace nových a vysokých technologií do plánování a vedení války a transformaci patriotismu do ochoty občanů platit z daní smluvní vojska. Ta jsou většinově lépe vybavená moderní technikou, jsou více profesionální než tradiční vojska a vzbuzují iluze, že umírat budou profesionální vojáci – kontraktoři, a ne plátci nebo zhýčkaná, vojenské zátěže neschopná mládež s poruchami kognitivních funkcí v sociálně nestabilních členských státech EU.
Transformovaná psychologie moderního člověka upřednostňuje platbu penězi před platbou krví pro ochranu sama sebe, rodiny a státu. Takový přístup k ochraně má své výhody, a tím i celou řadu nevýhod. O nich se dnes nebudu zmiňovat. Transformovaná válka s pomocí IT a UI totiž představuje velice složitou záležitost a komplexní výzvu, kterou nemohou úspěšně řešit neprofesionální vojáci ani tradiční vojska, podobně jako kosmickou loď nemůže řídit krátce trénovaný pilot nebo ješitný politik.
Z uvedeného vyplývá, že války budou na první pohled méně krvavé, nikam nezmizí a že obětí válek v různých formách a kvalitách bude celkově mnohem více, než si dnes chceme představit. Speciální jednotky sestavené z lidí, pro které je normou bojovat na smluvním a dobrovolném úvazku, bojují vždy chladně, bez emocí a efektivně, většinou v úzkém bojovém pásmu. Boje však již probíhají a budou i nadále probíhat i v širokém bojovém pásmu s pomocí jiných prostředků, s následky neznámými široké veřejnosti. Sýrie je důkazem kvality, efektivity a chladných hlav speciálních jednotek. Hodnotová revoluce a transformace psychologie člověka ve vztahu k válce v době tzv. míru a poruchy kognitivních funkcí člověka jako jednoho z následků fungování kognitivního kapitalismu indikují, že jsme vstoupili na cestu do války sami se sebou, do neznáma, a proto války nevídaných rozměrů a následků.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
