Ožerou se, udělají bordel a nezaplatí. Hovoří majitel ubytovny pro chudé

Před časem se o ubytovně ve Velebudicích v Mostě mluvilo v souvislosti s kauzou rodiny, která čítala kromě dvou nezaměstnaných rodičů úctyhodných devět dětí. Majitel ubytovny Vladimír Piroš jim neprodloužil smlouvu na bydlení. Příběh postavený tehdy mnohými médii jako ublížení početné rodině má podle jeho slov ale jiné pozadí. To se ale v době, kdy mnozí podnikavci těží ze státních doplatků na bydlení, prostě nehodí. Přitom například i ústecký koordinátor pro integraci podotýká, že podnikatelé v ubytovacích službách se logicky chovají tržně a chyba je spíš v nedokonalosti systému sociálních dávek. Nelze všechny noclehárny házet do jednoho smradlavého pytle.

O tyto důkazy v době pranýřování ubytoven nebyl zájem

Majitel ubytovny, čtyřiašedesátiletý Vladimír Piroš, má s novináři špatnou zkušenost, přestože jim nabízel, ať se přijdou osobně podívat, jak zde „dávkaři“ žijí. Dokonce nafotil bytové jednotky po odchodu těch, kterým neprodloužil smlouvu. O tyhle důkazy ale podle jeho slov v době pranýřování všech ubytoven neměl nikdo zájem. ParlamentnímListům.cz objasňuje druhou stranu mince celého systému.

„Oni aby dostali dávky na bydlení, musejí mít trvalé bydliště. Na to přišel nějaký inteligent v Parlamentu… Dřív to fungovalo tak, že prostě existoval seznam, který se poslal na město a radnice to odsouhlasila, já vystavil fakturu a obdržel jsem peníze. Jenže potom jsem musel všem zde udělat trvalé bydliště. Peníze jsou přiděleny jim, ale chodí tedy na účet můj. Jenomže když si to někdo nevyřídí nebo to převezme hotově, tak já nemám nic,“ objasňuje úskalí.

Jak se to může stát? Rodina sociálně slabých prostě začne na ubytovně bydlet a majitel Piroš čeká na vyřízení záležitostí ze strany města. Avšak když to „nedopadne“, po těch nezaměstnaných už si nic nevezme. Smlouvu mají tedy lidé o trvalém bydlení a ta je jim prakticky každý měsíc obnovována.

Stinná stránka ubytovatele aneb Na pranýři neprávem?

Cena v ubytovacích zařízení je podle ústeckého koordinátora pro integraci Jana Husáka vypočítávána převážně podle dvou základních pravidel, a to takzvaně na hlavu nebo za bytovou jednotku. „Obecněji se spíše v praxi uplatňuje první z uvedených modelů výpočtu, neboť z logiky zisku je výnosnější,“ mluví o praxi v krajském městě.

Na otázku, zda je třeba částka patnáct tisíc na rodinu adekvátní, uvedl, že cena za ubytování se může pohybovat v rozmezí nižším i vyšším, pokud se cena stanoví podle počtu osob ubytovaných v rámci jedné bytové jednotky. „Byznys s ubytováváním lidí žijících ze sociálních dávek nebyl veden pro samaritánství, nýbrž pro jistotu zisku,“ je přesvědčen.

A dodává: „Oproti jiným poskytovatelům bydlení je tento druh podnikání jistější, neboť často zaručuje přísun peněz formou institutu zvláštního příjemce. Mechanismus, kdy jsou dávky posílány přímo na účet majitele ubytovny, jakož i fakt, že maximální výše dávky, která má být poskytnuta na bydlení, nejsou dostatečně chráněny. Dávky navíc nejsou vypláceny podle kvality bydlení. To je svým způsobem důvodem pro nastavení cen za bydlení ve výši, která neodpovídá kvalitě a často i cenám za bydlení v místě obvyklých.“

To, že dávky na bydlení pak chodí přímo od magistrátu, je ale pro Vladimíra Piroše jedinou zárukou, že jako ubytovatel dostane od nespolehlivých lidí aspoň něco. „To pak na účet chodí, ano, jenže zpětně. Takže když někoho ubytuji, nemám stále jistotu, že si vše správně vyřídí,“ říká. Najednou se třeba zjistí, že nemá platný občanský průkaz a podobně. „Pak měsíc je v čudu a peníze už neuvidím, přestože tam bydlel, spotřeboval energie, vodu a podobně. Já ho pak mohu z ubytovny poslat pryč, ale za čtyři, pět let jsem v minusu dvě stě tisíc korun za tyto lidi, kteří si to řádně nevyřídili, kašlali na to,“ poodkrývá tu horší stranu mince Vladimír Piroš.

O zneužívání dávek na bydlení lačnými ubytovateli, ať jde o realitní kanceláře či majitele hotelových a jiných zařízení, samozřejmě slyší a sleduje zejména v televizi. „Když vidím, kde jsou ubytovaní a kolik za to platí, tak si říkám: Já můžu klidně ceny zvednout. No a když vidím, co se děje kolem ubytoven na Ostravsku nebo jinde, to je hrůza,“ kroutí hlavou podnikatel a podotýká, že všichni kritici absolutně nevidí, že tihle nájemníci jsou celý den doma, takže jim věčně hraje televize, jsou puštěné vařiče, teče plno vody - a do toho i další spotřebiče. „Normální člověk odejde do práce a přijde odpoledne, takže takovou spotřebu nemá,“ říká.

Všechny zájemce na ubytovnu nepustí

Podle veřejně dostupného ceníku na stránkách ubytovny cena za jednu noc stojí 160 korun při čtyřech a více dnech. Dítě na posteli s rodičem je za čtyřicet korun za noc. Pokoje jsou dvoulůžkové či trojlůžkové, které vždy tři tvoří bytovku. Na každé bytovce je kuchyňka s vařičem a lednicí a sociální zařízení se sprchovým koutem. Recepce má nepřetržitý provoz, tudíž je možné se ubytovat kdykoliv. Parkování funguje na uzamykatelném parkovišti, střeženém kamerovým systémem. Ubytovaní mají možnost využití několika společenských místností s televizemi a pingpongového stolu. Za zvýhodněný poplatek je možné zapůjčení přenosných televizorů a DVD na pokoje. Přímo v areálu ubytovny funguje kantýna se snídaněmi. Denně je otevřena pivnice rovněž přímo v budově.

Na jednu noc, která podle ceníku vyjde na 220-230 korun, ale Vladimír Piroš vezme prý lidi typu montérů. „Když takhle někdo přijde na jednu noc, tak zvažuji, kdo to je. Do své ubytovny si nepouštím každého. I ti sociálně slabší – pokud je s nimi problém, musejí pryč. Já tu chci mít klid a pořádek. Nemám rád feťáky. Nebo když se ožerou a pak dělají bordel, tak ty také vyhodím,“ je z jeho slov patrné, že nechce nepříjemnosti ani zničený dům a i ty nejnižší vrstvy musí dodržovat nějaké regule, morálku. Proto si své společné prostory nebo venkovní prostory, kde zanechají nepořádek, také musejí po sobě uklízet.

Někteří jsou schopní se i mstít

Cena, kterou dnes pan Piroš účtuje, je podle jeho slov někdy z roku 2008 či 2007. Tehdy udělal výměnu oken a jak říká: „To mi ti sociálové nezaplatí. Ale něco jsem slíbil a toho se budu držet. Každý rok mi přeci zdražují elektřinu, vodu, teplo a zatím byly dosud ceny pro ubytované stejné. Jenže já to teď zvednu a co se bude říkat? Že já zvedám ceny a jim nikdo peníze nepřidá…Tak si je budou muset někam nastěhovat!“ Přece ale není asi tak tvrdý, jak by mohl. Když se někdy chlapi opijí a dělají vyrvál, chce je prý vyhodit.

„Jenže pak mi manželka řekne: 'Prosím tě, kam půjdou?' Tak jim jen pohrozím a řeknu: 'Jestli se to bude opakovat, tak půjdete." Vždycky to ale růžové není. Někteří lidé přeci jen agresivitou překypují a pokud musí ubytovnu opustit, jsou schopni se ještě mstít. „Když je u mne ubytovaný, může dostávat peníze. Když ho nechám odejít, hned podávám lístek o ukončení ubytování. A co se nestane? Po roce třeba přijde policie a shání ho. A úřady nejsou schopné mu ukončit ubytování,“ nastiňuje jeden ze souvisejících problémů.

Ubytovna prý ještě před čtyřmi lety měla plechové sprchové kouty, které nechal předělat. „Něco jsem slíbil a to se snažím plnit. Teď jsem nechal udělat plastová okna. Ty sprcháče stály třicetkrát patnáct tisíc. Prostě, když tam žijí, aby tam žili jako ostatní lidé. Každej si tam přitáhne nějakou pračku, nějakej klump a pak mi třeba vyhoří ubytovna? Co já si pak na nich vezmu? To jsem jim tam radši udělal prádelnu – když chtějí prát, přijdou si zaplatit a vyperou si prádlo,“ popisuje svůj přístup k ubytovacímu podnikání Vladimír Piroš. Obecnou kritiku všech ubytoven pro nízkopříjmové lidi a rodiny „na dávkách“ neslyší rád. Věří, že jeho zařízení ve Velebudicích se ale o svou pověst bát nemusí.