České elity od vzniku samostatného československého státu, tehdy v roce 1918 společného státu Čechů a Slováků, se tak nějak vždy obracely a obracejí ke vzorům za hranicemi. Začátek naší státnosti byl logicky modelován dle západních vzorů, Francie, Anglie, chcete-li i USA. Pak následovalo po neblahých zkušenostech a výsledků 2. světové války příklon k vzorům, resp. jednomu vzoru na východě, k bývalému SSSR. Dnes to jde až tak daleko, že bychom dle jednoho z nejvyšších ústavních činitelů měli toto východní směřování, byť rovněž s nepříliš šťastnou historickou zkušeností, rozšířit a vedle Moskvy vzhlížet ještě mnohem dále na východ. Je nám dávána za vzor a pasovaná do role spasitele Čína. Že již na začátku není vidět jiný, byť jde o smlouvy bilaterární, než jen jednostranný profit je přeci jen výsledkem práce různých škarohlídů a nepřejícníků, pražské kavárny a jiných „protizemanovských“ center.

Koho by napadlo, že v tomto „východním směřování“ právě nejsilnější vládní levicový subjekt ČSSD zajde ještě mnohem dále, až do čínského Pekingu, a zhlédne se v jednom ze samurajských zvyků v harakiri. Jak jinak totiž nazvat to, co naprosto nesmyslně, bez většího důvodu, ale zřejmě o to většího ponoukání, neznámo odkud, spustil její předseda a premiér v jedné osobě B. Sobotka. Jestliže snad hledal nějaký doklad pro čest ČSSD, vždyť harakiri bylo věcí cti každého samuraje po prohrané bitvě, selhání apod., pak notně ujel a obávám se, že jeden z vyměňovaných ministrů J. Dienstbier má pravdu. Říká totiž, že ti, co dnes našeptávají a kterých se měl Sobotka a ČSSD zbavit již po tzv. lánské schůzce s potencionálním likvidátorem ČSSD prezidentem M. Zemanem, se nakonec zasadí o konec právě B. Sobotky. Konečně „boj růží“ již začal a nemá souvislost jen s nadcházejícím sjezdem této strany na jaře 2017.