Udělování či propůjčování státních vyznamenání u příležitosti dne 28. října 1918 a jakýsi vrchol oslav 96. výročí samostatnosti ČR v sobě zachytilo skoro všechny momenty, které tomuto ceremoniálu předcházely. V Čechách se, jak známo nic neutají a tak řada informací o tom, kdo má být či nemá být nakonec vyznamenán, prosakovala s dost velkou přesností. Některé se ale přeci jen podařilo „utajit“ a v některých řadách to proto po oznámení pár jmen zašumělo. V jedněch šok z toho, jaké jméno zaznělo a co s ním bylo vše spojené. V těch druhých vzdech, uspokojení z důkazu jejich další rehabilitace za dobu předlistopadovou a třeba možná i třeba signál – „kluci a holky nebojte se, my Vás za tu J. M. z Marjánek nedáme...“

Slavnostní ceremoniál nezačal nejlépe, začátek přímého přenosu slavnostního aktu byl zpožděn díky výpadku signálu z Pražského hradu, který, jak jsme s následně dozvěděli, byl způsoben nikoliv veřejnoprávní televizí či jejím technickým zázemím, ale „slabší kondicí“ jističe na Hradu. Snad nebyl zavirován. Ale nebyl sám, kdo se snažil dokázat, že předávání státních vyznamenání nemusí být nutně o vyznamenaných samotných, ale třeba i o tom, kdo předává či jako v případě onoho jističe přenos předávání nepřímo umožňuje. Myslím, že všichni si nakonec přišli na své.

Ten, o koho jde od výsledku první přímé volby prezidenta ČR především, se v úvodu „nápadně slušně“ omluvil za případnou únavu svého hlasu a odhalení příčiny se hned pochlubil, že je to díky jeho „úspěšné zahraniční cestě do Číny“, z níž se před pár hodinami vrátil. To asi kdyby snad někdo zapochyboval, že cesta úspěšná nebyla, když se již objevily dost vyargumentované hlasy o tom, že některá zde prezidentem vyřčená slova  a prohlášení nebyla v úplném kontextu celkového kurzu zahraniční politiky ČR, zejména v oblasti dodržování a ochrany lidských práv a svobod. Nebylo to jediné „své“ pochválení. Hlava státu neformálně připomněla svůj loňský projev, kdy se mu asi mohlo zdát, že nějak zapadl a je třeba jej připomenout.