Asi nejpříhodnější termín, který mě napadl, je permanentní barevná revoluce vyznačující se opakovanými demonstracemi, které mají korigovat výsledky voleb. Politický systém zastupitelské demokracie s politickými stranami, volebními programy, volbami a politiky, kteří jsou v nich voleni, se náhle stává téměř nicotným ve srovnání s davy lidí, kteří proti němu přišly demonstrovat.

Alespoň dle názoru svolavatelů těch shromáždění, kteří znají recept na všechny neduhy naší společnosti a vědí vše. Kdo nemá být prezidentem, premiérem, ministrem, jak má fungovat spravedlnost a soudy. Stačí se sejít a vykřikovat ta správná hesla, křepčit na pódiu ve žluté košili a hnědých kalhotách. Ve jménu demokracie trhat listy z Ústavy České republiky. A naše země se pak stane lepší a demokratičtější. Dokonce milionkrát demokratičtější.

Přiznám se, že jsem trochu na rozpacích, nakolik mám v českém prostředí brát vážně podobné jevy jako je již pětiletá snaha o barevnou revoluci (červené karty se poprvé objevily 17. 11. 2014!) či školní stávky proti klimatickým změnám. Na jedné straně je lze považovat za doklad toho, že opravdu žijeme v demokracii, na té druhé ovšem nelze přehlédnout prvky nenávisti vskutku předsudečné, které z pódia zaznívají. Politika prosazovaná osobními útoky charakterizovala ve druhé polovině dvacátých let minulého století nástup nacismu a fašismu.