Desítky intelektuálních, opozičních disidentů ve Východním bloku v 70. a 80. letech se dovolávaly Dubčekova „Socialismu s lidskou tváří“ a dožadovaly se společenských reforem ve svých zemích v duchu „Pražského jara“.
Mnozí z nich byli za to odsouzeni k dlouholetým žalářům a byla jim zakázána veřejná činnost. Lidský pokrok však nebylo možné zastavit!
V SSSR např. působili v opozičním hnutí Alexander Solženicin a Andrej Sacharov. V Polsku Lech Walesa a Jacek Kuroň, V NDR Robert Havemann a Bernd Eisenfeld, tak jako mnoho a mnoho dalších...
Byli to v jádru lidé, kteří ve své podstatě vycházeli z politického hnutí „Pražského jara 1968“.
V Západním Německu se formovala levicová, tzv. „mimoparlamentní opozice“ pod vedením Rudi Dutschkeho, Bernda Rabehla a dalších studentů vycházejících z principů „Socialismu s lidskou tváří“. Podobná studentská hnutí, dovolávající se Dubčekovy politiky bylo možné pozorovat ve Francii a v Itálii.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
