Ve dnech 5. 11. 2018 a 16. 1. 2019 zahájila přestupková komise Městského úřadu Tábor jednání (podle ust. § 80 zák. č. 250 250 / 2016 Sb. O odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), týkající se mé maličkosti a osob pana JUDr. Radima MARUŠÁKA (prezident Gamingské inciativy), tak jako JUDr. Světozára PLESNÍKA (předseda Svazu důstojníků a praporčíků AČR). Oba jmenovaní pánové si stěžovali, že jsem je ve svých autorských kritikách hrubě urazil a ponížil.

Nejdříve bych chtěl důrazně upozornit na to, že jsem dalek toho, abych někoho „hrubě urážel“ a „ponižoval“. Naopak, v případě pánů Plesníka a Marušáka existují dokonce pracovní výkony, kterých si bez kritických poznámek nesmírně vážím. Mým celoživotním heslem je „lidská důstojnost a soukromé vlastnictví jsou nedotknutelné“. Zde není pro „urážky“ a „ponižování“ žádné místo. Jsem kdykoli ochoten a připraven spolupracovat s lidmi dobré vůle a ani ve snu nemíním nikoho „urážet“ a „ponižovat“...

Žít s oním, výše uvedeným heslem, nebylo v ČSSR bez problémů. Na pochvalu to v žádném případě nebylo a na zavření do kriminálu to zase nestačilo. A tak jsem v ČSSR ani normálně nežil, nýbrž poněkud vegetoval a v mezích mých skromných možností bojoval proti komunistické totalitě.

Můj otec, když se někde v ČSSR písemně ucházel o zaměstnání, vždy začínal těmito slovy: „Pocházím z velice chudých, skromných poměrů. Později jsem se zase do nich dostal...“ Já, osobně jsem v nich byl, v době totality, od samého počátku.

Moje existenční situace se rapidně změnila až odchodem z Vídně (1970) do Západního Berlína a později i službou v Britské královské armádě (1981 – 1990), kde jsem oplýval finančními příjmy, i na poměry v SRN, ve značně nadprůměrné výši. Děkoval jsem sice za vše Bohu, ale v hloubi mé duše jsem měl pochybnosti, zdali jsem si onen „americký blahobyt“ západní hemisféry, v takové míře, vůbec zasloužil...