Třetího února 1960 zazněl v parlamentu v Kapském městě zásadní projev tehdejšího britského ministerského předsedy Harolda Macmillana, oznamující převratné změny britské koloniální politiky, které měly ovlivnit osud milionů lidí v africké části britského impéria. Realizace nové politiky dekolonizace měla neblahý dopad na osud dvou generací lidí v Africe a jedné generace v samotné metropoli.

„Kdyby žil Churchill dneska, pravděpodobně by emigroval do Rhodesie, protože nic z toho, v co jsme věřili, co jsme obdivovali a na co jsme byli hrdi, už v Británii neexistuje“, citoval rhodeský deník Rhodesia Herald slova svého ministerského předsedy Smithe 29. října 1966, tedy šest let poté…

„Za Smithe bylo lépe…Koloniální vláda Iana Smithe se starala o hospodářství a řídila ho lépe než vláda ZANU PF, která byla u moci od získání nezávislosti…“ citovala hlásná trouba vládnoucí zimbabwské strany ZANU PF Sunday Mail názor občana Kugary 6. října 2013, padesáttři let poté.

„Prezident Mnangagwa podepsal zákon „o národním odpuštění a usmíření“, který by měl odstranit křivdy způsobené vražděním v západní části zimbabwské provincie Matabeleland po nástupu vlády černé většiny“ uvádí BBC News 25.1. 2018, padesátosmlet poté.

Podobně jako dvě generace našich občanů ztratily nejkrásnější část svého života pod jhem komunistického žaláře, dvě generace Afričanů bývalého Britského impéria trpěly nejen bezprávím, ale i nezměrnou chudobou a životní bezvýchodností, v níž se ocitly v důsledku předání moci britskou správou africkým nacionalistům.