V tomto duchu se v minulém týdnu sešli nový americký prezident Donald Trump a britská ministerská předsedkyně Theresa Mayová. Na první pohled téměř dokonalá shoda. NATO ok, s Ruskem opatrně, obchod především.

Británii, zemi tradic a koloniální minulosti, by však měl zajímat spíše druhý pohled. Byla to Evropa, kdo Království připravil o jeho zámořské vazby, nebo spíše jeho dnes znovunalezený partner? Překonala už Británie kocovinu z podrazu Eisenhowerovy administrativy v roce 1956, podrazu, který se stal začátkem konce impéria Jejího Veličenstva?

Cožpak už zapomněli všichni ti tradicionalisté a hrdí to občané bývalé imperiální velmoci na kudlu v zádech, kterou jim tam tak bezostyšně zapíchl americký prezident, a to za špatně skrývaného smíchu tehdejšího ruského imperátora Chruščova?

Byla to Suezská krize, vzedmutí egyptského a arabského nacionalismu podporovaného sovětskými zbraněmi, která se po ztrátě Indie stala dalším hřebíkem do rakve britského koloniálního panství. Británii tehdy stále ještě patřila rozsáhlá teritoria v Africe a svůj vliv si udržovala na Blízkém i vzdálenějším východě. Amerika už v té době vládla vojensky a ideologicky, a aby plně dovršila svou světovou hegemonii, potřebovala dokončení procesu dekolonizace. Byla to jedna z řady mocenských chyb americké zahraniční politiky, neboť k dekolonizaci skutečně došlo, sféry vlivu však byly rozděleny spíše rovnoměrně mezi obě tehdejší velmoci, to je USA a Sovětský svaz. Ostrouhala Británie, která přišla téměř o vše a byla to pomocná ruka Evropy, která ji teprve pomohla odrazit se ze stálého koloběhu krizí, inflace a dělnických nepokojů.