Pamatuji si dobu, kdy Václav Klaus, ODS a všichni, kterým záleželo na rychlé transformaci společnosti, plamenně obhajovali rychlé vypořádání restitučních nároků a privatizaci veřejných statků. Proběhlo několik kol kuponové privatizace a značná část hospodářských aktiv byla převedena do soukromých rukou. Právě rychlost, s jakou bylo vypořádání majetkových vztahů provedeno, zajistila, že Česká republika byla dlouhou dobu hospodářským premiantem mezi ostatními postkomunistickými státy.

Zásadní premisou rychlé privatizace byl správný předpoklad, že soukromý vlastník je daleko lepším správcem majetku, než stát.

Zdá se, že s ubíhajícím časem se myšlení některých politiků hrozivě posunulo nebo plíživě posouvá k opačnému a řekl bych, po zkušenostech komunistických let, i velmi nesprávnému názoru, že stát ví lépe než vlastník. Uvědomuje si vítěz nedávných voleb, že s možným zpochybněním platnosti jednoho restitučního nároku může vypustit z láhve džina ke zpochybnění dalších restitucí a privatizací?

Co když se příští další vláda začne zajímat, jak vlastně proběhly všechny ty kuponové privatizace a jak vlastně ti restituenti ke svým majetkům a nárokům přišli? A všichni víme, kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde. A státní pokladna vždy potřebuje víc než má.