Už jen pamětníci si vzpomenou na bouřlivá šedesátá léta minulého století. Patřil k nim slavný projev Harolda Mc Millana v ghanské Akře věštící „Wind of Change“ a následná zpackaná dekolonizace, úsvit levičáctví v Evropě, květinové děti ve Spojených státech, válka ve Vietnamu, okupace Československa sovětskou armádou a také neslavný konec Britského impéria, jemuž poslední hřebíček do rakve zasadil Ian Douglas Smith jednostranným vyhlášením nezávislosti Rhodesie.
Smith vystřídal v čele Jižní Rhodesie Winstona Fielda. Hlavním důvodem byla nespokojenost elektorátu s protahujícími se rozhovory o udělení nezávislosti tehdejší britské kolonii. Zatímco Severní Rhodesie a Njasko dostaly svou nezávislost krátce po rozpadu středoafrické federace, jíž byla Jižní Rhodesie nejvyspělejším členem, sama na tu svou stále čekala.
Důvod? V mateřské zemi vystřídala konzervativce levicová labouristická vláda premiéra Harolda Wilsona a ten pod tlakem tehdejšího okouzlení Afrikou a ultralevicových náboženských a kulturních organizací a skupin podmiňoval udělení nezávislosti možností účasti teroristických nacionalistů v politickém životě. Tento požadavek rhodeská vláda, zastupující nejen většinu bílých osadníků, ale i většinu černého kmenového elektorátu ovládaného tradičními kmenovými vůdci, kategoricky odmítla. A přestože se obě jednající strany nejednou dostaly až těsně ke kompromisnímu řešení, následné nové a nové požadavky britské administrativy veškeré naděje vždy na dlouho umlčely.
Ing. Ivo Bezecný
Proč jednala Británie tak nepřátelsky? O tlaku domácích radikálů byla řeč. Druhým důvodem byla snaha o udržení jednoty Společenství britských národů, Commonwealthu, jehož afroasijská převaha tlačila na změnu politického režimu v Rhodesii.
Tehdy se nejen Británie, ale i USA a řada dalších zemí Západu zpronevěřila vlastním zásadám a následnými sankcemi uvalenými na Rhodesii ustoupily tlaku krvavých diktatur a zradily ideje, na kterých naše civilizace vyrostla. Čest Salazarovu Portugalsku a Verwoerdově Jižní Africe, které navzdory hrozbám OSN sankce odmítly a byly připraveny jít za Rhodesii až na hranici ozbrojeného střetu. V případě Portugalska a jeho tehdejšího režimu zase jedna z velkých ironií dějin.
Ian Smith a civilizovaná Rhodesie se drželi dalších patnáct let, než došlo k předání moci ultranacionalistům, následovanému národnostními nepokoji, hromadnými masakry a postupnému rozpadu veškerých lidských, institucionálních i ekonomických struktur v zemi.
Zaslouží si ředitel BIS Michal Koudelka státní vyznamenání?Anketa
Pachuť západního pokrytectví bohužel cítíme dodnes. Až do druhé světové války byla osvícená imperiální politika západu diktována heslem „civilizace, křesťanství obchod“. Poté ji vystřídal důraz na lidská práva, národní svrchovanost a uvolňování napětí mezi západem a východem, které ovšem znamenaly spíše kouzlení se slovy než důraz na akci při jejich prosazování. Své o tom vědí Maďaři i my, kdo jsme zažili tanky sovětských okupantů v našich městech.
Neustálé ustupování nejrůznějším diktátorům a neochota přijmout opatření proti flagrantnímu porušování nejen lidských práv, ale i mezinárodních zvyklostí, jakou se nedávno stala anexe Krymu Ruskem, dnes vyústilo v další krvavý konflikt evropských dějin v podobě ruské okupace Ukrajiny. A tak zatímco prapor křesťanství, civilizace a obchodu dávno odvál čas, plnou silou se dnes hlásí ke slovu triáda ruského imperiálního myslitele Sergeje Uvarova „Pravoslaví, samoděržaví, národnost“, která patří k ideologickým východiskům současného Putinova režimu.
Vítr změn a zrada demokratické Rhodesie a její konečné předhození Mugabeho krvavé diktatuře (asi by se podobně dalo psát třeba o Jižním Vietnamu) byly články procesu vedoucího k vytvoření ideologického vakua v západním politickém myšlení, které na světové scéně stále více nahrazuje myšlení východu, jako je zmíněná Uvarovova triáda nebo třeba myšlenka omezené demokracie, jejímž autorem je první prezident Indonésie Sukarno, a kterou oprašují malí i velcí diktátoři dnešního světa včetně prezidenta Putina.
Okupace Ukrajiny není bleskem z čistého nebe a nechápu, jak mohla někoho překvapit. Okupace Ukrajiny je dlouho připravovaný projekt, kterému bylo zabrání Krymu lakmusovým papírkem a uznání Doněcka a Luhanska přípravnou palbou. Když Západ a jeho slabí lídři taktně mlčeli, co už mohlo Rusku zabránit zahájení projektu samotného, jehož konečnou vizí je obnova Velkoruské říše, o jejíchž hranicích dnes můžeme jen spekulovat.
Hlasování tzv. OSN (zrušme už konečně tu zbytečnou organizaci!) o udělení sankcí okupantovi, kde většina zemí je proti nebo se maximálně zdrží hlasování, pak vypovídá o tom, jak dnešní svět uvažuje a co ze západního detente vykvetlo. Kéž by dnes mohla být Rhodesie Izraelem Jižní Afriky!
Bohužel nestačí jen svou pravdu mít, za svou pravdu je třeba někdy také bojovat. A jít proti většině, když není jiného východiska. Tak jako to předvedl Ian Douglas Smith v Rhodesii. A jak se o to snaží dnešní Ukrajina. Čest všem, kteří ji přitom pomáhají, a to nejen dobrým slovem.
Co ale bude následovat? Rhodesii jsme předhodili hladovým psům, kteří ji rozcupovali na kousky. Co se stane s Ukrajinou? Mají západní lídři v rukávě odpověď? Nebo se všechno vrátí do starých vyježděných kolejí? Je „Marshallův“ plán pro obnovu Ukrajiny vážně míněnou nadějí nebo jen dalším z mnoha prázdných gest ideologicky vyprázdněného Západu? Pokud ovšem samozřejmě bude co obnovovat.
Psali jsme:
Článek byl převzat z Profilu Ing. Ivo Bezecný
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.
