Už jen pamětníci si vzpomenou na bouřlivá šedesátá léta minulého století. Patřil k nim slavný projev Harolda Mc Millana v ghanské Akře věštící „Wind of Change“ a následná zpackaná dekolonizace, úsvit levičáctví v Evropě, květinové děti ve Spojených státech, válka ve Vietnamu, okupace Československa sovětskou armádou a také neslavný konec Britského impéria, jemuž poslední hřebíček do rakve zasadil Ian Douglas Smith jednostranným vyhlášením nezávislosti Rhodesie.

Smith vystřídal v čele Jižní Rhodesie Winstona Fielda. Hlavním důvodem byla nespokojenost elektorátu s protahujícími se rozhovory o udělení nezávislosti tehdejší britské kolonii. Zatímco Severní Rhodesie a Njasko dostaly svou nezávislost krátce po rozpadu středoafrické federace, jíž byla Jižní Rhodesie nejvyspělejším členem, sama na tu svou stále čekala.

Důvod? V mateřské zemi vystřídala konzervativce levicová labouristická vláda premiéra Harolda Wilsona a ten pod tlakem tehdejšího okouzlení Afrikou a ultralevicových náboženských a kulturních organizací a skupin podmiňoval udělení nezávislosti možností účasti teroristických nacionalistů v politickém životě. Tento požadavek rhodeská vláda, zastupující nejen většinu bílých osadníků,  ale i většinu černého kmenového elektorátu ovládaného tradičními kmenovými vůdci, kategoricky odmítla. A přestože se obě jednající strany nejednou dostaly až těsně ke kompromisnímu řešení, následné nové a nové požadavky britské administrativy veškeré naděje vždy na dlouho umlčely.