Díky Bohu, a to i v doslovném významu těchto slov, jsme se na přelomu tisíciletí stali členy Evropské unie, politického organizačního uskupení, které se pokouší integrovat evropské státy, jež spojuje jejich existence v evropském prostoru a vzájemně se prolínající dějinná zkušenost. Na předním místě je to křesťanské náboženství - tradice, ze které vyrostly společenské instituce a hodnoty v evropském prostoru sdílené. Pro všechny státy dnes integrované v Evropské unii je společným politickým jmenovatelem demokratický, tedy nenásilný způsob výměny vlády. Odklon od těchto zásad by byl zničující.

Pokus o integraci evropských zemí a států není na rozdíl od toho, jak takové procesy probíhaly v dějinách, dílem silného panovníka nebo diktátora. Integrace evropských států do Evropské unie je v celé své podstatě okolnostmi vynucený sňatek z rozumu. V tom tkví i mnohé přirozené potíže odehrávající se v průběhu celého procesu. S ohledem na ně nepreferujeme federální uspořádání. Integraci si nicméně vynutila vlastní vnitřní evropská „hloupost", díky které vyšly z evropské půdy dvě světové války. Ty těžce podrazily síly evropského ducha na světovém kolbišti. Hospodářská, organizační i politická globalisace světa ostatně Evropě i nám nedává jinou šanci, než své síly - ve společenství spojeném sdíleným prostorem, sdílenými hodnotami, kulturou i hospodářskou tradicí - sdružit. Po půlstoleté zkušenosti satelitu a vazala ruské komunistické říše je zpochybňování našeho vstupu a členství v Evropské unii velmi napováženou. Soudný odpovědný člověk by nikdy neměl na systematickou 50 let trvající likvidaci českých elit a svéprávnosti celé společnosti, nemluvě o hospodářských důsledcích, zapomínat.