Čepelka (TOP 09): Po bitvě je každý…

Objevilo se množství různých analýz a vysvětlení volebních výsledků, komentářů, kritik atd. Hodnotí se kampaně, strategie i lídři. Můj přístup je totálně odlišný, neboť jde ke kořenům rozhodování voliče: k jeho psychologii. Tedy k tomu, co skutečně stojí za jeho rozhodnutím. (Čtěte pozorně, není to černobílý pohled. Všimněte si, že používám formulace jako často, většinou, mnozí, aby bylo zřejmé, že tu nejsou dvě skupiny totálně odlišných občanů.)

Každý člověk, každý z nás bez ohledu na vzdělání či politické preference, usiluje celý život o dvě základní věci: žít v bezpečí a mít se dobře. Tyto dvě potřeby tvoří podvědomý rámec většiny lidských rozhodnutí, včetně těch politických. Podle toho se ve skutečnosti volilo a volí. Volba není ani tak reakcí na program nebo osobnosti, ale především na vnitřní potřebu jistoty a spokojenosti. Pak teprve hledáme, který program nebo osobnost by nám tyto potřeby mohl uspokojit. Současně však tento pohled už vysvětluje, proč část společnosti dává přednost stabilitě před změnou, ochraně před rizikem a jistotám před svobodou.

Mnozí voliči vítězných stran prohlašují, že „zvítězil zdravý rozum“. A je tomu skutečně tak! Zdravý rozum říká: hleď si svého, do cizích věcí se moc nemíchej, raději se přizpůsob, využij bezpečné příležitosti, ale nesnaž se vyčnívat, a už vůbec ne veřejně. Znamená to snahu chránit si vlastní prostor – rodinu, majetek, osobní jistoty – a zároveň se příliš neangažovat. Přizpůsobit se, nevyčnívat a vyčkat, dokud se situace nevyjasní. V případě jakéhokoli nebezpečí se schovej.

Tento přístup se nám v Česku historicky osvědčil, zejména v nejistých časech (jako jsou tyto současné), kdy přináší pocit bezpečí a stability. Zároveň však vede k oslabování občanské angažovanosti a k postupnému přenášení odpovědnosti na stát nebo silného vůdce. To příznivcům této strategie nevadí – proč by mělo? Sledují své potřeby.

Tato skupina klade důraz na jistotu. Chce se v prvé řadě přizpůsobit a nikdy neriskovat, např. nepodnikat a veřejně se neprojevovat. Sleduje hlavně klid, pořádek, bezvýhradné bezpečí a zachování osobního komfortu. Celkem snadno se sehne nebo schová. Lidé z této skupiny častěji spoléhají na ochranu státu. Neumí se ukáznit, uskromnit v horších časech, mnoho z nich je se vším nespokojeno, jsou na něco naštvaní. Cítí se permanentně něčím ohrožení (drahotou, Ukrajinou, cenzurou atd.). Nesnášejí dnešní typickou situaci, která se vyznačuje nadbytkem informací a zpráv, neurčitostí, nejednoznačností a chaosem. Nepotřebují svobodu (kromě úzce osobní), např. svobodu projevu ani právo se shromažďovat, např. zakládat spolky, nepotřebují nezávislost.

Druhá skupina chce ještě něco dalšího než ta první, nechce absolutní bezpečí a pohodlí bez výjimek. Jsou to především hodnoty svobody a nezávislosti. Svobodu chápe nejen jako osobní, ale i občanskou – tedy možnost rozhodovat o sobě, nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Lidé z této skupiny se často odváží postavit v životě na vlastní nohy, například podnikat, něco zkusit, nebojí se prohrát. Nepotřebují pouze silného vůdce nebo státní deštník, mají odvahu a chtějí se svobodně rozhodovat.

Je mezi nimi hodně (nikoliv výhradně!) těch, kteří jsou solidární, tzn. nechat jiné v nouzi jim působí trochu úzkosti (tzv. výčitky svědomí). Jsou často citliví k nespravedlnostem vůči jiným lidem. Strpí odložení svého blahobytu, více myslí na budoucnost, nespoléhají, že jim pomůže stát nebo osvícený panovník.

Konformismus první skupiny vede k ochotě vzdávat se svobody výměnou za pocit bezpečí. Lidem z první skupiny to nevadí. Ale lidem z druhé skupiny děsně moc. Může někdo říci, který postoj je jedině správný? Každý je autentický, pouze vychází z odlišných potřeb.

Ani jedna strana není „lepší“, avšak má rozdílnou morálku. Morálka totiž není jedna, nějaká vzorová. Každý člověk má svou vlastní morálku, své spektrum hodnot, které považuje za správné. I ten, kdo volí z pozice strachu či konformity, se řídí svou „morálkou přežití“, která mu dává smysl. Volby tudíž nejsou jen střetem programů, ale především střetem různých morálek. Ale kdo tedy řekne, která morálka je ta lepší? Jen právě ta moje?

Když to pro přehlednost vyhrotím: Jedna (mohli bychom říci: pasivní) morálka upřednostňuje přizpůsobení a opatrnost. Lidé tu sledují spíš krátkodobé a výhradně osobní (rodinné) potřeby, chtějí se mít dobře tady a teď, nechtějí čekat tři roky, než to ekonomika země dovolí. Nechtějí, aby ovoce místo nich sklízely až další generace, chtějí ovoce sami. Upřednostňují své zájmy natolik důsledně, že mají malé pochopení pro potřeby jiných (včetně různých menšin či národů, kterou jsou v nouzi).

Druhá (aktivní) morálka zahrnuje odvahu projevit se (např. podnikat) a ochotu nést důsledky vlastního jednání. Staví na principech odpovědnosti, širší solidarity (dokonce s jiným národem) a odvahy. Zahrnuje ochotu pomoci druhým, odložit okamžité osobní pohodlí ve prospěch dlouhodobého cíle (tzv. odpovědnost vůči budoucím generacím) a přijmout odpovědnost za důsledky dnešních rozhodnutí. Patří sem i citlivost vůči nespravedlnosti a další hodnoty. Je tedy výrazně přesahová, filozof by řekl „transcendentální“, každodenní osobní zkušenost přesahující.

V těchto volbách se většina voličů jednoduše přiklonila k prvnímu typu morálky. Nebudu tuto pasivní, „spotřebitelskou“, „adaptační“ morálku zatracovat. Bývá v životě úspěšná. Kdo jsem já, abych mohl říkat, že je špatná a zavrženíhodná? Je prostě jiná, než jakou zastávám sám. Myslím si upřímně, že to je chytrá a užitečná životní strategie. Nedokázal bych si ji osvojit, stejně jako by si nedokázali její zastánci osvojit morálku mé skupiny.

Kdybych to měl vyjádřit příkladem: Například voliči ANO se báli, že SPOLU nás zatáhne do války. A že slibuje lepší budoucnost, která by přišla pomaleji než s ANO, anebo vůbec ne. Kdežto příznivci SPOLU chtějí zabránit nespravedlnosti, kterou podle nich způsobilo Rusko, a postavit se tomuto riziku. Tuzemskou současnost hodnotí jako začátek zlepšování prosperity země, nevadí jim počkat si na lepší časy a mají obavy, co by mohlo bez dlouhodobých opatření nastat v budoucnosti.

Ve volbách pak rozhodne to, kolik se k nim dostaví nositelů první a kolik druhé životní strategie. V mezidobí se někteří přeorientují, další zemřou, jiní dospějí do volebního věku a jiní k volbám nepřijdou vůbec. Takže početní poměry obou táborů se časem proměňují.

Kdybychom odbočili z psychologie k sociologickému pohledu, mohli bychom se zamyslet nad závažnou domněnkou, že z dlouhodobého hlediska představuje pro společnost největší riziko nikoli extremistická menšina, ale většina přizpůsobivých občanů, kteří chtějí především klid a jistotu. Tato skupina je náchylná k manipulaci, snadno podléhá obavám (ať už z ekonomické nejistoty, migrace nebo společenských změn) a populismu. Ten je založen na ostrém rozdělení „vás, poctivě pracujících a žijících, prostých občanů“ a „těch nahoře, zlé elity, která všechno rozkrade a vede nás do záhuby“ (v posledních 30 letech se to vyskytuje opakovaně).

Někteří lidé si mohou přímočaře myslit, že způsob života obou skupin je naprosto odlišný. Není. Neznamená, že nositelé obranářského stylu života jezdí na dovolenou pořád na stejné místo. Asi mnoho z nich jezdí (protože to zcela vyhovuje jejich životní strategii a i tady si jdou za jistotou), ale ne všichni. Taky nemají všichni nižší vzdělání, menší rozhled, vyšší věk nebo podobně. Ovšem nejspíš čtou tento článek jinak, jinak ho pro sebe vyhodnotí, než by to udělal sám jeho autor nebo kritický nositel neustálých změn.

(Dovolil jsem si tu celý problém osobní volby drasticky zjednodušit. Jsou tu ještě další faktory, například tlak sociálního okolí čili sklon ke konformitě a k nápodobě, kognitivní disonance a další externí a interní vlivy, a taky to, co jsem napsal, platí celkově, s mnoha výjimkami u konkrétních lidí.)

Oldřich Čepelka, člen TOP 09 Liberec