Sám jsem měl příbuznou přes 90 let, která tvrdila totéž. Možná nás jen nechtěla obtěžovat (jak to často staří lidé berou) nebo si říkala, že „na ní už nezáleží“ (taky to slýchávám) nebo se jen styděla (protože celý život byla tak soběstačná).  Proto předstírají, že je vše v pořádku.

Jinými slovy, existují staří lidé, často až ve věku nad 80 let a většinou osaměle žijící, kteří si neřeknou o pomoc, i kdyby ji potřebovali. Buď jsou hrdí a nechtějí se „snížit“ k tomu, aby požádali, nebo se stydí a neumějí si říct, anebo si někdy ani neuvědomují, že jim hrozí ztráta sil, strádání, deprese a zbytečně brzká smrt. Co teď napíšu, platí i pro období bez koronaviru, teď to je jen ještě naléhavější.

Co bychom tedy měli dělat, jestliže naši vlastní rodiče se takhle odmítavě chovají? Co bychom mohli doporučit vlastním dětem, kdybychom se v příštích letech sami vydali cestou odmítání?

Při každém kontaktu se ptejte, ověřujte si situaci. Nenechte se odbýt neurčitými nebo vyhýbavými odpověďmi. Všímejte si toho, co ukazuje na problém: úbytek na váze, spánek po většinu dne, uzavření se do sebe, ztráta zájmu, nápadné zpomalení chůze, obtížné vstávání ze sedu. Dále malý zájem o vlastní vzhled, lednička prázdná nebo bez čerstvých potravin, nepořádek v domácnosti, přeplněná poštovní schránka, nahromaděné špinavé prádlo. To všechno jsou doklady o tom, že člověk ztratil zájem o svůj normální život, že ho opustily síly, které každý den postaví zdravého na nohy a přimějí ho, aby byl aktivní.